Hudba rozmanitá jak pizza

Doby, kdy bylo možné italský pop rozdělit do dvou vzájemně izolovaných a protichůdných škatulek, jsou dávno pryč. V hrubém zobecnění bychom mohli jedné z nich říkat ,specialisté na operu‘, té druhé ,diletanti v rocku‘. V průběhu desetiletí se oba póly nejen sblížily, ale také se vynořila řada dříve skrytých hudebních tvarů, pro Itálii unikátních.
Patří k nim regionální styly – ke sjednocení Itálie došlo až v roce 1860 a lokální odlišnosti jsou tu daleko živější než třeba v Německu. K těm nejznámějším patří polyfonie ze Sardinie i transovní rytmy pizzica z jižní části poloostrova, spojované s tarantulemi. Ty u nás poprvé předvedla skupina Zoe roku 2001 na festivalu Respect, zatímco Tenores di Bitti ze Sardínie v Česku hráli už několikrát, naposledy v Náměšti roku 2004.cafe_hotentot Uplynulá léta rovněž přinesla zajímavé projekty, které nestaví jen na exportu regionálních specialit. Italové těží ze své historické pozice středomořské křižovatky a elegantně se napojují na vlivy zvenčí. Jak může takový dobře vyzrálý kulturní mix znít, ukázal například neapolský zpěvák a saxofonista Enzo Avitabile na loňském festivalu Colours.  Avitabilův příklad potvrzuje, že italská hudba prochází šťastným obdobím proměn. Pestré tradice italského poloostrova znovuobjevují místní jazzmani a s velmi osobním nasazením je předkládají evropskému publiku.
cafe_hotentot2Držme se ještě chvíli hrubých generalizací. Pokud severněji položené národy prokázaly mistrovství ve hře na housle, klarinet, cimbál, v čem vynikají Italové? Někoho možná překvapí, že k typickým nástrojům italského venkova nepatří stradivárky, ale mandolína, malá tahací harmonika organetto, i nenápadný a opomíjený bicí nástroj: tamburína. Ruční bubínek, který jiným slouží jako pódiová hračka, dovedli italští hráči k dokonalosti. Jedním z nich je Carlo Rizzo, jehož mohli návštěvníci z Česka vidět například roku 1993 na festivalu v Rudolstadtu, kde vystupoval s průlomovým triem Clastrier- Riessler-Rizzo. Jeho hlavní sólista, Francouz Valentin Clastrier, se zasloužil o návrat a inovaci středověké niněry a doménou německého saxofonisty Michaela Riesslera je soudobá hudba a mezižánrové experimenty.
Účast tamburíny na takovém muzikantském summitu je pro Evropana překvapením – ale třeba v severní Africe představují spřízněné rámové bubny plnohodnotné nástroje, k jejichž zvládnutí je třeba značného mistrovství. Rizzo se narodil poblíž Benátek, studoval hru na tradiční italské tamburíny tamburello i tammorra, a jako správný tradiční muzikant obohatil hráčskou techniku několika vlastními vynálezy. Později zdokonalil i samotnou konstrukci nástroje, vylepšené bubínky pojmenoval polytonální a multitonální tamburína. Nástroj o něco větší než talíř konkuruje v jeho rukou svými zvukovými barvami celé paletě bicích nástrojů.
cafe_hotentot3Italská hudební scéna se v osmdesátých i devadesátých letech podobala té naší: vnímavější část publika sleduje alternativní žánry, jazzmani ozvláštňují svoji hudbu vlivy odjinud. V Itálii bychom jistě našli ob- doby Pražského výběru – ale česká scéna bohužel nemá nikoho jako je Daniele Sepe. Tento neapolský saxofonista a skladatel se v mnohém podobá Franku Zappovi: vyznává satiru a pouští se do velmi různorodých projektů. Zároveň ale patří k fundovaným znalcům italské lidové hudby. Absolvoval neapolskou konzervatoř, v éře nové vlny hrál s průkopnickou skupinou E Zezi, později se věnoval barokní a soudobé hudbě. Jeho první album Malamusica sklidilo úspěch u kritiky, ale na trhu propadlo, a když jeho druhé album L’ Uscita dei gladiatori vydala značka Virgin, za ušetřené peníze vycestoval Sepe do Timbuktu. Mezinárodní ohlas získal roku 1994 albem Vite Perdite. O devět let později, po úspěchu alba Anime candide / Canzoni d’amore e di guerra (Duše bez poskvrny / Písně lásky a války) vystoupil na festivalu Strictly Mundial v Marseille. Jeho skupina působila jako špičková jazzová sestava, stylově připomínající Weather Report, ale přitom hrála tradiční písně z jižní Itálie. Její výraznou posilou i ozdobou byla zpěvačka Auli Kokko, původem ze Švédska, což ovšem nezasvěcený divák nepoznal, velmi bravurně totiž zpívala v nejrůznějších jihoitalských dialektech. Předchozí Sepeho album Senza Filtro (Bez filtru, 2002), vyšlo s podtitulem Sampler jihoitalské hudby, rozložené na prvočinitele. Jeho náplň tvoří tarantelly, serenády, protestsongy i árie z neapolského žánru opera buffo z osmnáctého století. Nahrávky fungují jako stroj času a zavedou nás do minulosti stejně jako do kulturně izolovaných regionů jižní Itálie. Najdeme tu ale i vzpomínku na to, jak v Itálii oslavovali konec druhé světové války za doprovodu americké hudby. Historickou křižovatku Středozemí tehdy obohatil nový hudební pramen. Americká armáda zřídila v Neapoli silnou vojenskou základnu, místní jazzmani na rozdíl od Prahy nezačínali v undergroundových klubech, ale v amerických jazzových barech. Patřil k nim Enzo Avitabile, saxofonista, který vedle sólových projektů hrál například s Jamesem Brownem a Tinou Turner. Shodou okolností i on se prezentoval na zmíněném festivalu Strictly Mundial v Marseilli, ale s hudbou, která byla na hony vzdálená inspiracím z amerického funku. Mezi nástroji na pódiu převládaly obrovité sudy, někteří z hráčů měli v rukou palice, jiní srpy. Avitabila k tomuto excentrickému obsazení neinspirovaly žádné proletářské symboly, ale staletí stará tradice zvaná patuglia. Aby vyhnali z vinných sklepů neštěstí a zlé duchy, italští vinaři v nich bušili do sudů, srpů i dalšího zemědělského nářadí. Podobný rituál se prováděl také v otevřeném prostranství, protože pomáhal zajistit dobrou úrodu. Z původně pohanské oslavy se vyvinul katolický svátek svatého Antonia Abate, který připadá na 17. leden. Povozy ve tvaru lodí byly ozdobeny palmovými větvemi, což mělo symbolizovat plavbu svatého mezi Itálií a Egyptem, cestu doprovázelo bubnování na sudy a údery železných tyčí a srpů. Sbor bubeníků, označovaných bottari, řídil dirigent zvaný capopatuglia, repertoár se skládal z divokých skladeb pastellesa i pomalých passo della morte (krok mrtvého).
cafe_hotentot4V souladu s tradicí pojmenoval Avitabile svoji skupinu Bottari. Vystoupení v Marseilli bylo zajímavé nejen jako podívaná, ale i zvukově – byl to vodopád čiré energie, nedotčený křesťanskou érou. Hutné dunění sudů vyvažoval kovový zvuk srpů, který připomínal malijské perkuse kariyang, italskou sestavu posílili hosté z Maroka i západní Afriky. Projekt zpočátku působil jako bláznivá utopie, kterou nelze přenést na koncertní turné, ale když o rok později Avitabile vydal se skupinou Bottari album, svět ho vzal vážně. Na dvanácti nahrávkách alba hostovalo deset umělců světového renomé včetně tak významných osobností jako Khaled, jihoafrický trumpetista Hugh Masakela či kamerunský saxofonista a zpěvák Manu Dibango. Co píseň, to silný příběh, zasazený do humanistického rámce. Skladbu Mor věnoval Avitabile neapolské, mafií ovládané čtvrti Scampia, text o pouličních drogách doprovází zpěv liturgického sboru.
cafe_hotentot5Avitabile album pojmenoval Salvamm’o Munno (Zachraňte svět), k čemuž jej inspirovala eskalace násilí i fenomén dětských vojáků. Na rozdíl od jiných proklamativních alb ale z nahrávky nečiší agitace, propojení lokální tradice a globálních hostů dopadlo na výbornou. Avitabile hostům štědře ponechává prostor, jeho chraplavý muzikantský zpěv v duetu s globální hvězdou Khaledem obstojí se ctí. Jaksi mezi řádky tu pan kapelník upozorňuje i na místní styl canto a fronna, který na albu prezentuje zpěvák Zi Giovanni Del Sorbo z podhůří Vesuvu, jeho archaický zpěv ale připomíná spíš beduína z pouště než Evropana. Na spojení jazzu s exotickými hosty vsadil roku 2002 i milánský saxofonista Luigi Cinque. Jeho album Tangerine Cafe (Mandarinková kavárna), je ryze virtuální podnik, jehož návštěvníky jsou arménský hráč na duduk Jivan Gasparyan, zpěvačky berberských rituálů B’net Marrakech, izraelsko-marocký kantor Emil Zrihan i hudební šamani spirituálního bratrstva Gnawa. Ani tentokrát se nejedná o žádnou megalomanskou fúzi, Cinque si nepřisvojil roli sólisty-egomaniaka, ale funguje spíš jako barman pečlivě odměřující dávky ginu, citrónu a angostury. Některé skladby připomínají zpomalený pražský orloj, v jehož oknech se místo apoštolů střídají cizokrajní muzikanti, jiné se všem schématům vymykají. Příkladem je nahrávka Garritm, kterou zahájí éterickým sólovým zpěvem Indka Mangla Tiwari, ostatní se tiše přidávají, a její zpěv provází celou skladbu jako osudová, ale líbezná jistota.
cafe_hotentot6Italský divadelník Roberto De Simone se narodil před třiasedmdesáti lety v chudinské čtvrti Neapole a během svého života prošel spoustou zaměstnání: podobně jako o generaci mladší Enzo Avitabile hrál v barech americký jazz, komponoval scénickou hudbu, prováděl antropologické výzkumy, řídil neapolskou konzervatoř. Roku 1967 založil soubor Nuova Compagnia di Canto Popolare, ale na rozdíl od Sepeho a jiných kapelníků, kteří lidové písně upravovali, se De Simone daleko víc držel autentické podoby.
De Simone byl světově žádaný i jako operní režisér, ve Vídni nastudoval Dona Giovanniho, Macbetha v Mnichově, ale přitom si zachoval zdravou dávku kontroverze. Zkomponoval rekviem za zavražděného filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho, kantátu na počest Masaniella, neapolského rybáře a vedoucího odboje proti Španělům ze sedmnáctého století, i oratorium Eleonora inspirované hrdinkou neapolské republikánské revoluce z roku 1799.
Koncem osmdesátých let založil Media Aetas, kočovný hudebně divadelní ansámbl, nevázaný spojením s žádnou kamennou budovou divadla. Jeho název je dvojznačný: znamená jednak středověk, ale zároveň také období přerodu. „Protože nemáme vlastní divadlo, musíme zkoušet tam, kde nám to zrovna dovolí – třeba i na psychiatrické klinice,“ vysvětluje De Simone. Kontroverzi zpočátku vzbuzoval i jeho přístup k tradiční hudbě. Venkovské zvyky studoval jako alternativu ,historické‘ společnosti, která beze zbytku přijala katolicismus. V jeho světě naopak přetrvávají pohanské rituály stejně jako vazby na jiné kultury středomořské oblasti. „U nás v Neapoli máme tradici zpěvu belcanto, hlas měl vždy přednost před hudebním nástrojem. Začalo to v šestnáctém století lidovými popěvky, z nichž vznikla škola madrigalů, melodramatické divadlo a církevní hudba. Ale kořeny téhle hudby leží ve vesnické tradici. Vánoční písně i vážná hudba si vypůjčily rytmy od venkovských dudáků. Melismatický způsob zpěvu navazuje na hudbu Středního Východu, a tance tamurriata jsou příbuzné se Severní Afrikou. To jsou principy, které mě vedly v hudební i divadelní tvorbě.“ Hledání souvislostí mezi kulturami zní dnes logicky a samozřejmě – ale v době, kdy De Simone prováděl své etnografické výzkumy, to ještě takovou samozřejmostí nebylo. Není tedy až zas tak překvapivé, že sedmdesátiletý skladatel udělal comeback v době, která mu dala za pravdu: před třemi lety natočil s ansámblem Medias Aetas album Li Turchi Viaggiano. Sestavu tvoří pět hlasů, smyčcová sekce, dechové nástroje, kytary, mandolína i řada hostí. Podobně jako Daniele Sepe vytváří De Simone kaleidoskop stylů, míchá divadelní písně, komické operní árie, baroko, jazz, středověké villanelly, a vypouští zcela současné satirické střely. V písni Italiella se italská státní hymna najednou ocitne uvnitř karnevalové písně v rytmu tarantelly – podobně jako podroušený politik v posteli hodinového hotelu. Na autorem preferované mezikulturní souvislosti odkazuje i název alba, který v překladu znamená Turci na pochodu. „V Neapoli byli Turci synonymem dobyvatelů, divokých hord z Východu, a v magickém symbolismu navíc reprezentují duše zemřelých, které se v období tradičních rituálů vracejí mezi živé,“ vysvětluje Roberto De Simone.
Foto archiv (V příštím čísle Taranta: s tamburínami proti tarantulím)
cafe_hotentot7

Přidat komentář