Hudba utkaná z atomů

Klidná síla, tak bychom mohli po „lidovecku“ charakterizovat hudební dráhu Michala Kořána, který třicet let zcela originálně brázdí domácí scénu. Pokud bychom měli k ambientu přiřadit z české scény jednoho muzikanta, pak by volba padla nejspíše na tohoto vysokého Pražáka. V poslední době navíc aktivnějšího než kdykoliv předtím. V předvečer velkého žánrového svátku byl dobrým důvodem, proč se sejít a o jeho bohaté kariéře si popovídat.

 Letos je to čtyřicet let, co Brian Eno vydal ikonickou desku Music For Airports a odstartoval tak tichou vlnu, která se od té doby stala nedílnou součástí hudební scény. Jaký na tebe měla tahle deska vliv?

Je pravdou, že to byla jedna z prvních desek, který jsem od něj slyšel. Ve skutečnosti na mne ale měla výrazně větší vliv jiná Enova deska – Apollo. K ní jsem se dostal dost nestandardním způsobem. Máme chalupu nedaleko Sušice a brácha tam za komančů měl brigádu v sirkárně Solo Sušice. A jednoho dne přišel domů s tím, že druhý den se vypravuje velká zásilka sirek do Anglie, kterou bychom měli využít. Vyrobili jsme tedy asi dvacet motáků cca deset krát deset centimetrů, které jsme vsunuli do jednotlivých krabiček. Na papíry jsme napsali anglický vzkaz, že jsme fanoušci z Československa, kteří mají zájem o moderní muziku, která se zde ale neprodává. Poprosili jsme, jestli by nám ti, kteří si tenhle vzkaz přečtou, nebyli ochotní poslat nějakou muziku ze seznamu našich oblíbených interpretů (Zappa, Talking Heads, Fripp ad.) a na závěr připojili adresu. Půl roku bylo ticho a pak nám zcela nečekaně přišlo album Apollo od jednoho Angličana, kterému náš vzkaz vypadl z krabičky zápalek, když si na ulici chtěl zapálit cigaretu. Ten vzkaz ho tak pobavil, že prý zašel ihned do obchodu s gramodeskami a desku zakoupil (neposlal nic ošoupaného ze své diskotéky). Tohle album mám rád pro jeho atmosféru, spojení s vesmírem a příběhem Apolla. Já mám vůbec hudbu a dobrodružství neoddělitelně spojené dohromady. Na té desce se mi také líbí, že má dvě roviny. Má tajemnou, krásnou první polovinu, zatímco druhá strana desky je písničková, s až country feelingem, kterému jsem zpočátku nerozuměl. Měl jsem pak štěstí, že jsem v pražském planetáriu viděl film, ke kterému byla tahle muzika primárně vytvořená. Jinak tahle deska měla u mne přednost i z toho důvodu, že další muzika Briana Ena se ke mně dostala v nekvalitních kopiích na kazetě. Vedle Apollo mne pak hodně vzala ještě jedna Enova deska, a to závěrečný díl ambientní série, kolekce nazvaná On Land. Ta, na rozdíl od těch přehledných piánových ploch, najednou nabízela temnější odstíny.

 

Pro tebe asi musela být dost formativní činnost aktivního staršího bratra Jaroslava, že?

Asi ano. Chodil jsem s ním na zkoušky jeho školních kapel, protože mě měl hlídat, a tak mě postavil za bonga. Jardova činnost mě zajímala, ale často na mě byla příliš živá, rozbitá. Na druhou stranu je ale jeho záběr tak široký, že zasahuje i do klidnějších vod. A tady se naše spády vždycky protínaly. Byl to on, kdo začal spolupracovat s Pavlem Richterem v Richter Bandu. Ten duch „undergroundu“, muzikantů, kteří se tehdy pohybovali okolo Pavla Richtera nebo Oldřicha Janoty, mě zasáhl dřív než jakýkoliv ambient. Jinak jsem vlastně primárně vyrostl na zahraniční muzice. Tu domácí jsem začal sledovat, až když jsem objevil brněnskou scénu. „Pražské“ experimenty, jako třeba Švehlík, měly zajímavé momenty, ale dohromady mě to neoslovovalo. Pak se ale náhle blízko nás na scéně objevili Irena a Vojtěch Havlovi a bratr Janotovy manželky Marek Hanzlík s námi začal hrát v kapele. Dalším zásadním momentem pro mě byla návštěva koncertu Freda Frithe s Tomem Corou. Ten pořádal zřejmě Unijazz neoficiálně v Praze na Pankráci v nějaké pionýrské klubovně. Bylo to opravdu zábavné, sledovat tyhle muzikanty obklopené vlajkami, totemy, nástěnkami s fotkami z táborů. Tomu, co hrají, jsem částečně nerozuměl, ale ohromilo mě, že existuje i jiná muzika, než jaká se hrála z rádia nebo televize.

 

Přejděme už k tvé vlastní muzice. To znamená nejprve k projektu Dia Archa.

Začali jsme jako klasická školní kapela. Pro mne bylo zcela stěžejní, že jsem chodil do třídy s Filipem Homolou. Já bubnoval, Filip hrál na klávesy a vedle toho jsme měli další členy na basu, kytaru, dechy i doprovodné zpěvačky. Hráli jsme takovej popík, ale souběžně vedle toho jsme právě s Filipem začali experimentovat. Hodně jsme tenkrát hltali Japan. Především deska Tin Drum nás tehdy naprosto uhranula. Postupně jsme začali tíhnout spíše k tomuto směru, takže když pak odešel basák na vojnu a zpěváka nám ukradla jiná kapela, tak jsem to už moc neprožíval. Koupil jsem si sampler, který mě naprosto nadchl. Náhle jsem byl schopen zvukovými kolážemi vyjádřit přesněji to, co jsem cítil. Přejmenovali jsme se na Die Archa, abychom naznačili novou kapitolu našeho fungování. Přidal se k nám už zmiňovaný Marek Hanzlík, který posléze fungoval i v projektu Modrá, který byl předstupněm k rodícímu se Orloji snivců. Tehdy na konci komunismu jsme hráli na preparované kytary, klavír, elektronické nástroje a sampler. Asi jsme zněli poměrně osobitě, protože si nás třeba objednal Miloš Karásek do Ukrajinského národního divadla v Prešově, abychom mu nahráli muziku do představení Ještěrka. Takže my, vyjukaní studentíci, jsme nastoupili v Praze s Korgem, Yamahou a kytarami, do kterých jsme strkali různé dráty, do letadla, abychom s mezipřistáním v Bratislavě nahráli v Košicích hudbu do tohoto představení.

 

Tenkrát jsi měl zkušenost i s rodícím se domácím industrialem, že?

V roce 1987 jsem nárazově zaskočil za bráchu v Paprscích inženýra Garina a zůstal zde více než dva roky. Spíše než hudebně mě tahle zkušenost formovala lidsky, kdy tenhle rachot byl v hledáčku bezpečnosti, zpěvák Vojtíšek chodil neustále na výslechy, před koncertem jsme se chodili ven dívat, jestli nepřijeli antony. Užil jsem si skvělé společenství, okusil chuť zakázaného ovoce, ale hudebně to nebylo to, kam jsem se sám chtěl vydat.

 

Buddhistický přístup k hudbě

Přejděme tedy k Orloji snivců, který ti byl asi výrazně bližší.

To rozhodně. Já na jedné straně spolupracoval s Filipem Homolou na elektronické bázi, na druhé jsem podobnou hudbu tvořil s bráchou, který ale práci s elektronikou striktně odmítal. Začal si tedy vyrábět nástroje doma. Už měl zkušenost od Pavla Richtera s fidlerofonem, což byla soustava odpružených hrnců seskládaných do řad po třech, na které se hrálo paličkami. Výsledný zvuk nástroje bych přirovnal třeba k marimbě. A vedle toho začaly vznikat základy Orloje snivců. Na chalupě brácha nejdřív stvořil tzv. „šumavský cinkál“, což byly dřevěné klády, do kterých byly zaraženy hřebíky. Ty při úderu vydávaly docela zajímavé zvuky. Byl to rytmický nástroj, ale bez dozvuku. Pak zjistil, že když železné tyče položíš na polystyrén, docílíš takového měkkého harmonického zvuku. Právě polystyrén dodal původně surovému zvuku nezvykle snivý dozvuk. V roce 1992 jsme s Orlojem poprvé vystoupili veřejně. I z toho důvodu jsme v loňském roce slavili 25 let od vzniku.

 

Vyvíjel se Orloj snivců nějak za tu dobu?

I když jsme měli různé fáze, základní repertoár byl v podstatě neměnný. Vždy jsme si stanovili základní nálady a improvizovali jsme na témata, která jsme měli předem daná. Album, které jsme k loňskému výročí vydali, tohle přesně odráží. Já v Orloji vždy fungoval jako takový stabilní základ, zatímco brácha, více bubenicky nadaný, má vždy tendenci v dobrém ten statický klid narušovat. Z legrace tvrdím, že on je oheň a já voda kapely. Mne vždy fascinovalo plout s tím základním neměnným proudem, minimalisticky držet náladu. Podle mne jde o paralelu s buddhistickým přístupem k životu. „Když se ti nelíbí hrát jednu minutu jedno téma, hraj ho dvě minuty, když tě nudí hrát něco čtyři minuty, hraj to osm, když si neužíváš hraní osm minut, hraj šestnáct a pak se ti to začne konečně líbit.“ Nikdy jsem neměl potřebu se sladit s posluchači. Já vždy hrál tak, abych si to užíval sám a záleželo na posluchači, jestli se dokáže ke mně přidat.

 

Když jsem dělal rozhovor s Paprsky inženýra Garina, zaujalo mě, že vyráželi poměrně nalehko, aby nástroje posbírali vždy v okolí koncertního sálu, kde vystupovali. Takhle jste asi jako Orloj nikdy nefungovali, že?

Fungovali jsme v různých fázích. Na počátku jsme byli s Markem Šebelkou tři, tak jsme disponovali ještě malými orloji. Každý jsme obsluhovali jeden a všem se nám časem rozrostly do obřích rozměrů, kde bylo potřeba hlídat ladění proti sobě. Jeden jednou dotáhl velkou pružinu z automobilu, já přinesl pár budíků, které zvonily, jindy jiný zase doplnil nástroje o velkou plechovku od zrnkové kávy, která zněla jako steel drum. Každé železo mělo jasné místo, a abychom věděli, kam v orloji patří, označovali jsme železa barvami a značkami. Přitom se nejednalo o klasické stupnice, ale spíše o soustavu souzvuků vhodných do jednotlivých skladeb. Každý si pak svůj orloj balil do svého velkého hadru, což bylo praktické. To bylo mezi roky 1993 a 1995. Když pak v pozdější fázi hrál brácha sám a doplňoval sestavu o hosty, redukoval soupravu připravených želez, přidal do auta lehčí bubínky a snažil se zbytek želez posbírat na místě. Během let jsme pak hráli na železa pisklavé tóny hřebíky, díky rozkmitání dlouhých želez jsme byli schopni zahrát i alikvótní tóny. Dodnes mě příležitostné hraní s Orlojem baví, protože tam nejde jen o rozvíjení rytmických struktur, ale také o harmonické improvizování a experimentování se zvukem v jednom.

 

Kam ses pohnul poté, co jsi přestal hrát s Orlojem?

Já vždy fungoval v několika formacích najednou. Vedle akustického hraní s bráchou jsem s Filipem experimentoval s elektronikou. Na půli cesty vznikly základy Zapomenutého orchestru země snivců. Já obsluhoval sampler, Marek Šebelka, ten třetí z Orloje, piano a brácha hrál na bicí. Postupně se do sestavy začali přidávat další hudebníci a takto jsme paralelně fungovali docela dlouho. To, co nešlo zahrát v Orloji, se často dařilo odehrát v Orchestru a naopak. Navíc jsme se s Orchestrem strefili do boomu hraní živého doprovodu k němým filmovým klasikám typu Upír Nosferatu nebo Kabinet dr. Caligariho, dokonce jsme jeli hrát i do Berlína. Jenže postupně mé nápady padaly čím dál méně na úrodnou půdu, zafungovala určitě i bratrská rivalita, takže jsem se rozhodl z rozjetého vlaku vystoupit. Nejprve z Orloje a po dalších dvou letech i z Orchestru. Už tehdy jsem hrál s Pavlem Richterem. Nejdřív v duu, posléze se k nám připojil výborný dechař a multiinstrumentalista Bharata Rajnošek. Tak vzniklo druhé pokračování Richter Bandu. Pavel se po intenzivnějším období s obnoveným Švehlíkem znovu vracel ke klidnější hudbě a já sehnal parťáka, jemuž nevadily mé elektronické spády a který měl jako já rád minimalistické postupy. Pro mě byl Pavel možná důležitější postavou než brácha: učitel, takový guru, pravý praotec českého ambientu, od kterého jsem se asi nejvíc naučil. I on je takovým přelétavým ptákem, který, když se na určité etapě nasytí, vrhá se do jiných hudebních dobrodružství. Já hraju celý život v podstatě to samé. Jen jinými nástroji nebo jiným způsobem.

 

Když jsi v novém tisíciletí obnovil spolupráci s Filipem Homolou, proč jste nepokračovali pod starým názvem Die Archa, ale novým Kora et le Mechanix?

Protože ještě předtím, než se Filip znovu pro hudbu nadchnul, jsem Koru vedl jako svůj sólový projekt. Teprve rok poté, co už si tenhle projekt žil vlastním životem, se mi Filip ozval s tím, že se mu to, co teď dělám, líbí a rád by se znovu ke mně přidal. Přiznám se, že i když mě představa obnovené spolupráce potěšila, na druhou stranu jsem se bál, že za tu dobu, co jsme spolu nehráli, jsme se sobě hudebně vzdálili. Filip ale navrhl, abychom se sešli a opět to zkusili. Věnovali jsme tomu celé tři dny, kdy se Filip nastěhoval se svými nástroji k nám domů, a tak jsme opravdu tři dny hráli. Já byl pak zpětně moc rád, že jsem po celou tu dobu naše pokusy nahrával, protože se ten prodloužený víkend u nás povedl a na jeho základech vznikla debutová deska Excursin. Přitom, když jsme se v neděli rozešli, poděkovali jsme jeden druhému a nic nenasvědčovalo, že bychom zahájili nějakou novou etapu spolupráce. Jenže já se po nějaké době začal našimi improvizacemi probírat, a našel tam opravdu požehnané množství momentů, které mne jako posluchače zaujaly. Byla to naše první spolupráce, kdy jsme nekomponovali s vyhlídkou natáčení desky nebo nějakého doprovodu k divadlu nebo filmu. Sen, o kterém jsem snil mnoho let. Ta hudba prostě nenásilně vznikla bez jakýchkoliv rámců nebo budoucích plánů.

 

A zase deska se základním vesmírným tématem, album bylo věnováno kosmodromům!

Vidíš! Asi stará fascinace Apollem… Je pravdou, že jsem vždycky měl rád sci-fi. Od určitého věku, kdy mě opustila fascinace indiány a kovboji, nastoupilo nadšení z vesmírných dobrodružství.

 

Nevím, kam se to vyvrbí

Mezi tou hromadou muziky, kterou jsi v loňském roce vydal, má důležité místo album Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých. Co bys k němu dodal?

Než o něm budu mluvit, tak se musím zmínit o našich předchozích projektech. Nejprve o představení Kora et le Mechanix Zánik Titaniku, které bylo scénickým čtením stejnojmenného experimentálního básnického eposu německého spisovatele Hanse Magnuse Enzensbergera, doprovázené vizuální projekcí a naší hudbou. Ta pak vyšla na albu 10 000 žárovek. Tam si Filip, který je povoláním divadelní režisér, vyzkoušel zasazení naší hudby do divadelního rámce, které jsme v loňském roce zopakovali s dramatizací knihy německé autorky Judith Schalansky Atlas odlehlých ostrovů. Ta popisuje barvitě příběh padesáti opuštěných ostrovů. Filip pro naše potřeby upravil osm z nich a převedli jsme je do hudební a v Naivním divadle Liberec i do divadelně výpravné podoby. Filip celý koncept pojal tak originálně, že teď za to schytává jednu cenu za druhou.

 

V loňském rozhovoru jste plánovali cestu do Německa. Uskutečnila se?

Neuskutečnila. Pro velký úspěch Jsou místa oblíbená tmou jsme museli plánovanou cestu do Německa odložit. Filip má vizi, že navštívíme místa, kde vznikaly první kosmické experimenty ve 30. letech minulého století a zde nabereme zvuky z prostředí, kde to všechno probíhalo. Já teď ale více času trávím sólovou tvorbou, kdy připravuju trochu jinou muziku, než vyšla na loňském albu Čtyři barvy. Spolupráce se zpěvačkou a houslistkou Ágnes Kutas a basákem (a vydavatelem) Josefem Jindrákem mě přivedla k tomu, že teď připravuji „písničkovější“ repertoár. Zvukově pestřejší, obohacený o řadu hostů.

 

Když jsme se dostali k tvé sólové tvorbě, desku Čtyři barvy jsi jako první sólový materiál vydal po pěkně dlouhé době.

Prvotní impulz bylo po delší době přizvání ke spolupráci od výtvarníka Miloše Karáska. On měl zajímavou výstavu, kdy se omezil na použití čtyř barev. Navíc záměrně kombinuje barvy se silnými emocemi. Pojmenoval jsem pak skladby podle malířských barev. Odstínu červené se třeba říká Kraplak tmavý, zelené Kadmio chrom, modré Coelin brilant. Když jsem hledal vhodný název pro žlutou, našel jsem Nikl žlutý a hned jsem si vzpomněl na Petra Nikla, se kterým se známe. Volám mu, že je to báječný název, jestli ví, že existuje. Vůbec o tom nevěděl. Hned jsem mu navrhl, jestli by si na desce nechtěl zahrát. Byl nadšený, ale okamžitě jsem si uvědomil, že deska je v podstatě nahraná. Použil jsem tedy stejný základní motiv smyčky, který je ve skladbě Nikl žlutý a Petr na ni navrstvil několik hlasových linek. Ve výsledku jsme to nazvali – pro změnu – Žlutý Nikl a na albu se skladba objevila na konci jako bonus. Petr pak s námi jezdil na koncerty, kam bral to svoje krásné výtvarně vizuální divadýlko.

 

V poslední době se vyrojily tvé fotografie, jak hraješ v nějakém „cyber oblečku“. O co jde?

Stal jsem se hudebním doprovodem divadelního představení Solaris, které produkuje Divadlo X10. To si pronajalo krásný prostor bývalého ÚLUV na Národní třídě. Pojmenovali to DUP39. Dramaturgem je René Levínský, který ze smutného příběhu Stanislawa Lema vykřesal humorné momenty. Já celé představení živě doprovázím. Původně jsem to nezamýšlel, ale nakonec materiál zřejmě vydám jako elektronický release. Poté něco připravuji s Petrem Niklem. Myslím, že se o podrobnostech brzy dozvíte. A také jsem se konečně naučil míchat videa, takže do budoucna chci připravovat pro svou hudbu i vizuální doprovod. A aby toho nebylo málo, založil jsem na na Facebooku skupinu Ambient.cz. Nejdříve jsem sestavil seznam žánrových nahrávek, které v Československu, potažmo v České republice vznikly mezi roky 1990 a 2015. Překvapilo mě, kolik zajímavé muziky nakonec vyšlo. Teď jsem tam navíc vykopnul seriál Po stopách ambientní hudby, který bude jednotlivé etapy ambientu u nás mapovat. V prvním díle se věnuji sdružení Amalgam (Luboš Fidler, Mohan Lal, Lesík Hajdovský, Pavel Richter a Vlastimil Marek), které taky v roce 1978 natočilo svůj koncert, který proběhl v pražské Lucerně 19. května 1978 v rámci šestých Pražských jazzových dnů. Některé pasáže koncertu jsou dodnes uhrančivé a zcela současné. V příštích dílech se budu věnovat Janotovi, Fidlerovi, Havlovým, bráchovi a dalším. Ještě netuším, jestli bude mít seriál deset, dvacet nebo dvě stě dílů. Sám jsem zvědavý, kam se to všechno vyvrbí.

Přidat komentář