Hudba v hlavě, hudba ve tmě – Don Ježek & Blind Company

V roce 1931 vyhrál legendární francouzský jezdec Louis Chiron s vozem Bugatti automobilový závod na brněnském Masarykově okruhu. Jaroslav Ježek, velký sportovní fanda, se tímto dramatickým úspěchem tak rozradoval, že na jeho počest složil vpravdě mistrovský závodní foxtrot, v jehož záhlaví zvěčnil italskou firmu. Od dětství takřka nevidomý, částečně i nedoslýchavý hudební génius počátků evropského (nejen) jazzu odfrčel na Nový rok před osmdesáti lety jamovat do hudebního nebe.

Bugatti Step má vskutku motorický tep jako pulsující srdce stroje. Třídílný foxtrot pro klavír a orchestr (hraný coby předehra hry V + W Don Juan & Comp., použitý také ve filmu Pudr a benzín z roku 1931) je vlastně koncertní toccatou stavebně, harmonicky a rytmicky jakoby ulitou z jednoho kusu. Základním intervalem je kvarta, onen „chladně“ ocelový interval, který se objeví hned v úvodní části v akordech pravé ruky, přejde do verze, vybuduje melodii refrénu a stočí se v závěrečné codě k tonálnímu závěru. Okamžitě zapamatovatelná záležitost. Kdo kdy hrál trochu pokročileji na piano, zkusil se snad jako já poprat s Ježkovou Bugatkou. Strojově pravidelný rytmus stepu má být ovšem hrán swingovým způsobem, jaksi mimoděk. Sólový klavírní part tu ve stálém motorickém neklidu frčí vpřed osminami nesnadných kvartových dvojzvuků a vrcholně virtuózními nároky tak zůstává dostupný jen málokterému pianistovi. Tato, jak si Ježek do sešitku poznamenal, „moderní etuda“ je reflexí technického století v drobném formátu a čistém stylu. Tím byl pro Jaroslava Ježka tanec. Konečně! Naposledy skoro před stoletím, kdy chytráčtí muzikologové začali v klasické hudbě tolerovat valčík, mohl do muziky zase vniknout tanec. Nový taneční formát meziválečné doby. Foxtrot. Jednoduchá formulka čtyř čtvrťových not, která se tančila, jako by páry chodily sem a tam. Ježek měl foxtrot rád. S charlestonem nejraději. A z opačného tempického pólu pak melancholii blues.

První skladba, kterou vytvořil pro Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha do nevalného představení Premiéra skafandr (1929), byl, haleluja, foxtrot Tři strážníci. Netřeba text vypisovat, tuhle šlapavou píseň snad zná každý, je to skoro rokenrol, stavěný vlastně běžnou jazzovou technikou. Po dvou chromatických dvoutaktových bězích se stručná předehra uzavře energickým sólovým zvoláním a hlučným septimovým akordem. Bezděky čekáte, co se po tomto poplašném fofru stane. Úder dominanta ukončí hartusivou historii a pak začne melodie v měkčí, houpavé, melancholické odpovědi se štěbetavými přiznávkami na konci každého melodického dílku. Celek i ve své krátkosti má svou logiku, vtip a (nadčasový) půvab. Dokonalý foxtrot. Ježek hudbu napsal, jako posléze vícekrát, autorům hry V+W dopředu a na jeho kvartový motiv je výtečně rytmicky posazeno ono známé dialogické: „Nehádejte se, prosím vás…“ A pro altovou melodii refrénu padne jako prdel na hrnec výjev truchlících strážníků. Foxtrot a první hit pro divadlo jako hrom.

Ježek tanec miloval. I dívky miloval. A ty zase jeho. Kvůli zrakové indispozici však nemohl tančit. Podle pamětníků se jen občas rozjařen svým poněkud navátým stavem v nočních barech vrhl v taneční rej, ale kterak viděl pouze šmouhy, tak vrážel do okolních párů, dámám rozdupával hodobóžové střevíčky, a často se tímto schylovalo k mimoděčným bitkám s jejich partnery. Míval z toho pak výčitky až fyzické. Řečeno s Chandlerem: „Tu noc se Marlowe cítil jako jednonohý tanečník po protančené noci. V hlavě měl tisíce rozbitých sklíček, jež řezaly k zešílení.“ Tak to zřejmě Jaroslav Ježek cítil. Proto se pak tance s bolestným srdcem stranil. O to víc taneční věci skládal a při dirigování svého orchestru – což bývalo jen na premiérách nebo v jiných výjimečných případech – s taktovkou v ruce přímo tančil. Byl vždy veselý a hlavně vnímavý společník i kumpán, velmi empatický, už při prvním seznámení si pamatoval snad vše, co mu druhý říkal, ale tanec, tuto intimní a tělesnou vášeň, si v sobě zapověděl.

V roce 1931 vyhrál legendárn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář