Hudba Velvetů pro nás prostě je srdeční záležitost

Když Lou Reed v dubnu 1990 navštívil Prahu, zúčastnil se vystoupení v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě a sám taky zazpíval několik písní. Napsal o tom v reportáži Udělat správnou věc: „Najednou jsem si uvědomil, že mi ta hudba zní povědomě. Hráli písničky Velvet Underground – krásné, láskyplné, bezvadné verze mých skladeb. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nebylo to něco, co dáte dohromady přes noc. Zaposlouchal jsem se a muzika byla čím dál silnější a hlasitější. (…) Písně plynuly jedna za druhou, každá hraná stejně od srdce, včetně aranží, zdůrazněných veršů, pomlk. Bylo to, jako bych vstoupil do stroje času a poslouchal sám sebe, jak hraju. Říct, že jsem byl dojatý, by mé pocity dostatečně nevystihovalo. (…) Bylo to, jako by vstřebali duši a srdce samotných Velvet Underground – se vším všudy – a procítili to až do morku kostí. (…) Začali jsme a odehráli jsme pár starých čísel Velvet Underground. Uměli jakoukoli píseň, jejíž název jsem řekl. Bylo to, jako by za mnou byli Moe, John a Sterl, a ten pocit byl báječný. Brzy jsem se vyčerpal a zpocený, ale v extázi jsem kráčel za Kočárem na balkon a usedl jsem za stůl, za nímž zářil Václav Havel.“ Ten soubor, který si Lou Reed tolik pochvaloval, má název The Velvet Underground Revival Band. Vznikl v Praze tři roky předtím, prošlo jím několik členů Plastic People nebo Garáže. Zakladatel skupiny, kytarista a zpěvák Jan Macháček, vede The Velvet Underground Revival Band dodnes.

 

Kdy ses poprvé setkal s hudbou Velvet Underground?
Asi tak v roce 1978, to mi bylo třináct. Byl jsem na chatě v Říčanech a moje o dva roky starší sestra Marie tam s kamarádkou Danielou přivezla kazetu s Velvety. Poslouchal jsem Sunday Morning, Waiting For The Man. I z mizerného maďarského kazeťáku to znělo skvěle, hrozně se mi to líbilo. Na druhé straně byl výběr punkových kapel, třeba Ramones, to mě bavilo taky. V té době jsem se už chodil učit na kytaru, hrál jsem klasiku, ale zas tak moc mě to nebralo. Ani se mi nelíbil hard rock, který poslouchali mí spolužáci. Pak jsem začal chodit na gymnázium v Radotíně, tam jsem poznal spoustu dětí disidentů. Z Martina Gruši se stal můj nejlepší kamarád. Poslouchali jsme Plastiky a brzo jsem je poznal i osobně. Honza Brabec bydlel na Zbraslavi a do Radotína občas chodil na pivo. Pak jsem potkal přes hospodu Na Klamovce Mejlu.

 Od roku 1985 hraješ na kytaru v Garáži, natáčel jsi taky s Plastic People – Půlnoční myšPokoušení. V roce 1987 jsi tedy už byl docela vytížený hudebník. Co tě vedlo k založení revivalové kapely?
Když jsme začínali, žádné revivaly tady ještě nebyly. Skupinu jsme založili s baskytaristou Martinem Grušou, hudba Velvetů pro nás prostě byla srdeční záležitost, líbila se nám oběma, vlastně jsme na ní vyrostli. Dál jsme samozřejmě hráli i v jiných kapelách. První koncert Velvet Revivalu byl v květnu 1987 v Černošicích a je to náhodou celé kvalitně zaznamenané na video. Byla to oslava svatby naší kamarádky, sochařky Marie Suchánkové. Brala si Švýcara, jeho kámoši tam přijeli a celou tu svatbu i s koncertem natáčeli, dokonce na víc kamer. Je to barevně, taky zvuk je dobrý. Jsou tam vidět mnozí naši kamarádi, třeba Filip Topol, vlastně celá ta naše parta z Klamovky. Spousta lidí si to pouští kvůli tomu, že tam jsou zachyceni tak, jak vypadali před třiceti lety. Třeba po Garáži, která tehdy hrávala často, žádný takový dlouhý obrazový záznam nezůstal. Najdeš to na YouTube, když si zadáš „Velvet Revival first concert“.

 Obsazení se pak v průběhu let hodně měnilo. V sestavě Velvet Revivalu se někdy promítaly i spory odjinud. Nedávno s vámi třeba přestal hrát Kabeš, protože po rozkolu v Plastic People už nechce stát na jednom pódiu s Pepou Janíčkem…
Něco podobného nastalo už v roce 1989, kdy s námi začal hrát Mejla Hlavsa. Byl tehdy rozhádaný s Honzou Brabcem, takže Honza odešel. Ale ten jeho odchod měl víc důvodů. Honza s námi hrál dva roky, ale pak se to nějak rozesralo. Věnoval se tehdy hlavně své Domácí kapele, takže to už nemělo perspektivu. Smrt Martina Gruši v červnu 1989 byla těžká rána. Vlastně jsme s ním odehráli tak maximálně deset koncertů. Takže jsem požádal Hlavsu, aby ho zastoupil. Říkal jsem si, že nikdo jiný, než Mejla to nemůže zvládnout. První vystoupení bylo už večer po Martinově pohřbu. Na bicí potom začal hrát René Starhon. Mejla s Velvet Revivalem vystupoval do roku 2000. Ale moc času mu to nezabralo, bývalo to sváteční hraní, pět až deset koncertů do roka, víc to nikdy nebylo. Když s námi Mejla hrál, měl jsem vždycky v zádech bezchybnou jistotu. Mohl jsem se na něj spolehnout, neměl jsem pocit, že to musím až tolik táhnout. Míváme tradiční koncerty 29. prosince, nechtěl jsem tu tradici přerušit ani v roce 2000, kdy Mejla už byl těžce nemocný. Tak jsem se domluvil s Josefem „Ferdou“ Matouškem. Ze začátku jsme vůbec neměli klávesy, ty tam vnesl v roce 1990 Pepa Janíček. Na housle nejdřív hrál Jirka Zavadil, ale hned po revoluci si našel práci v Americe. Zastoupil ho Kabeš, ale taky měl v devadesátých letech velkou pauzu, mezitím hrála Veronika Neundorfová. Je hrozné, když si uvědomím, že už tři naši baskytaristé zemřeli: Martin, Mejla a Ferda. Současné obsazení je Jan Macháček – kytara, zpěv, Josef Janíček – klávesy, zpěv, Jan Pokorný – kytara, Alois Zatloukal – housle, Marek Poledna – baskytara, René Starhon – bicí a Eliška Rothová – zpěv. 

„Vlastně jste si postupně zahráli se všemi čtyřmi členy původní sestavy Velvet Underground. Nejslavnější z těch koncertů byl už 19. dubna 1990, v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě, kde tehdy sídlilo Ústředí lidově umělecké výroby.“

Lou Reed se dočetl, že v Praze byl Zappa. Protože se taky chtěl setkat s Havlem, přijel pod záminkou, že s ním udělá rozhovor pro Rolling Stone. Havel mu vzkázal, že mu rozhovor dá, když zahraje. Reed si asi myslel, že prezident chce, aby mu zahrál doma u krbu, s nějakým koncertem rozhodně nepočítal. Ten rozhovor pak Reed udělal, ale v Rolling Stone ho s tím vyhodili, takže to pak otisknul až ve své knize Mezi myšlenkou a vyjádřením. Jirka Charypar nám půjčil Fender Twin, protože Lou prohlásil, že na jiný aparát hrát nebude. Při tom koncertu v sále ÚLUV taky trochu prudil: měli jsme něco hrát od géčka, ale on řekl, že to bude hrát od áčka, prostě měnil tóniny. Ale my jsme s ním tak strašně chtěli hrát, že jsme ani neudělali chybu. Potom jsme si taky zahráli s Johnem Calem. Když byl v říjnu 1994 Praze, po svém koncertě v Lucerně přijel na Petynku. Byl to takový jam, zúčastnil se toho i Mejla, který jinak tvrdil, že jamování nesnáší. Když jsme byli ve Francii, hráli jsme společně s Maureen Tuckerovou a Sterlingem Morrisonem. A potom ještě znovu s Lou Reedem, ve Švandově divadle 10. ledna 2005. Lou zase přijel kvůli Havlovi, naše vystoupení se domluvilo zase až na místě. Dali jsme si zkoušku, trochu nás napomínal kvůli dynamice, ale nakonec jsme si zahráli opravdu dobře. Reedovi se hrozně líbilo Kábovo sólo na kytaru v All Tomorrow’s Parties. Pro Reeda bylo důležité, že Havel je významný spisovatel – jeho prezidentství už bylo vedlejší. My jsme ho moc nezajímali, ale když byl Havel nablízku, byl Lou vždy příjemný. On býval milý ve chvílích, kdy by to člověk nečekal, jindy naopak nečekaně protivný. Lou Reed se cítil nedoceněný jako básník. Dylan nebo Cohen byli za své texty všeobecně respektováni, zatímco Reedových textů si váží spíš jen zasvěcení posluchači, literární kruhy ho mezi sebe nikdy nebraly.

 

Přidat komentář