Když jsem měl programově na starosti Galerii Albatros (bylo to v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století), bylo mi od počátku zřejmé, že při vernisážích výstav využiju také šance představit návštěvníkům – vedle výtvarníků, autorů proslovů a herců – také pozoruhodné hudebníky. A tak se tu vystřídala celá plejáda muzikantů od Karla Velebného po Jarmila Burghausera, převládal ovšem jazz.
Ředitelé galerie Meridian v San Francisku Anne Trueblood Brodzky a Anthony Williams měli dalekosáhlejší plány. Galerie sice existovala jakožto výstavní a společenské centrum již od roku 1989, od podzimu 1998 však se stala i koncertním sálem, uvádějícím pravidelně jednou měsíčně hudebníky, kteří se vymykali z programů pódií ofi ciálních. Aby koncerty byly skutečně na úrovni, angažovali jako kurátora avantgardního skladatele Philipa Gelba. Ten se hned od počátku soustředil na novou, progresivní hudbu bez dalšího žánrového vymezení, a tak se v prostorách galerie střídali jak improvizátoři na jednotlivé hudební nástroje (většinou sólově), tak elektronici, přičemž značný prostor byl vyhrazen hráčům na tradiční nástroje japonské, především koto nebo šakuhači (není divu, neboť sám Gelb šakuhači mistrně ovládá). Podle Gelba se v souvislosti s Meridianem za prvních pět let vystřídaly desítky nejlepších představitelů nové hudby nejenom z Bay Area, ale i z více než deseti zemí, přičemž nejzávažnějším počinem byly týden trvající koncertní oslavy sedmdesátých narozenin světoznámé hudební myslitelky, hráčky na akordeon Pauline Oliveros (která se v roce 1932 narodila v Houstonu, působí však, jak sama říká, ve ,svobodomyslném‘ San Francisku).Po pěti letech převzal po Philipu Gelbovi kurátorské žezlo skladatel Tom Bick ley, známý především svými Mikrotonickými meditacemi na téma konců a počátků. Ten sice rozšířil záběr o další pozoruhodné hudební tvůrce, v podstatě však na svého předchůdce plynule navázal a v jeho intencích pokračoval (a samozřejmě mu nabídl na koncertech účast – viz rok 2008, kdy však Gelb se svou šakuhači za podpory Jie Ma s pipou neimprovizoval, nýbrž po svém znovuutvářel Synthesis Music Anthonyho Braxtona). Sám Bickley tu ,meditoval‘ nejenom na svou fl étnu, ale i hlasovou extravagancí za součinnosti akordeonisty Boba Marshe 1. října 2007.
Základem ovšem zůstává sólová improvizace. K jejím vrcholům náleží vystoupení Vinnyho Golii s basklarinetem (1999), který na tento nástroj umí vytvářet bohaté nuance, připomínající barvitá plátna, Franka Gratkowského, osobitě škobrtajícího na svém altsaxofonu a šplhajícího s ním do nedozírných výšek (2002), Jona Raskina, rozezvučujícího svůj barytonsax do naléhavých a občas zpřetrhávaných ploch (2006), Shoko Hikage se zvonivě zurčícím kotem (2000) a Theresy Wong se šramotícím violoncellem a hlasovými doplňky, připomínajícími litanie (2009), především pak Viv Corringham (kterou známe ze společného alba s Mikem Cooperem Avant Roots), jež tu svá vokální žadonění, atakování, naříkání a vzdychání prolíná s elektronickými zádrhely a nahranými záběry okolního světa (2005). Ale i Matthew Sperry se svým bručivým i výskajícím kontrabasem se dobývá do dráždivých prostorů, které bychom od tohoto instrumentu hned tak nečekali. Z elektroniků jde zejména o Johna Bischoffa, jehož projev i při určité zahalenosti zůstává akční, nepředvídatelný a bohatě strukturovaný (1999).
K melodičtějším akvizicím hudby, které se celkově dostalo pojmenování Meridian, patří dua a tria. Zvláště klarinetista Ben Goldberg, druhdy spjatý s New Klezmer Triem, při svém vystoupení v prostorách galerie společně se svým pravidelným souputníkem, kytaristou Johnem Schottem, předvádí své povlovné seskupování a prolínání „notových skupin“, jak nazývá útržky melodií, působí téměř veselosmutně. Kontrabasista Damon Smith s violoncellistou Hughem Livingstonem a houslistkou Carlou Kihlsted je mnohem rozevlátější, vzlínavý projev tria bývá perkusisticky narušovaný, nicméně jeho základní linie, chvílemi potichlá, chvílemi exaltovaná, má svůj řád. Fagotistka Sara Schoenbeck s fl étnistkou Ellen Burr roztodivně improvizují dvojhlasně i protihlasně, zdráhavě i překotně, nicméně i jejich souhra je přesvědčivá a nápaditá.
A tak bych mohl polkračovat. Vlastně nemohl, protože sólisty i seskupení, o nichž jsem se tu zmínil, neznám z osobní návštěvy galerie, nýbrž z fantastického alba EarthMusic – Ten Years of Meridian Music – Composers in Performance, které roku 2009 vydala americká Innova (pod katalogovým číslem 751). Není věru mnoho tak působivých průřezů zvolené koncertní činnosti. Je totiž patrné, že Tom Bickley s Michaelem Zelnerem, který vše nahrával, vybrali z desetiletého programu Meridianu skutečně to nejzajímavější, ba nejpřekvapivější, a nic na tom nemění, že v některých případech nejde o celky improvizací, nýbrž o jejich (ovšem ucelené) výňatky. Každopádně je to jedna hodina a šest minut hudby, kterou bych si mohl přehrávat vždy znovu – až do alelujá.
