Hudební blíženci Rachida Tahya Khaleda

Boogie woogie z kraje muezzínů. Alžírský přístav Oran není jen rodištěm dnes tak populárního stylu rai, hrála se zde i andaluská a sefardská hudba, kterou sem před pěti sty lety přinesli Arabové a Židé odsunutí ze Španělska. Pianista Maurice el Médioni se narodil roku 1928 španělským rodičům v oranské sefardské židovské komunitě. Jeho otec a strýc tu vlastnili hudební kabaret, který byl prý vzdálenou obdobou podniku Rick’s Café z klasického filmu Casablanca. 12_hudební_blíženci_1Maurice dokonce vyrůstal ve stejné době, v níž se Casablanca odehrávala: uprostřed druhé světové války. Alžírsko se tehdy ocitlo pod kontrolou francouzského kolaborantského režimu ve Vichy, ale po osvobození roku 1942 se stalo spojeneckou základnou, a samotné město Alžír bylo dočasným sídlem exilové vlády generála de Gaulla. Médioni je dodnes aktivní jako muzikant, žije v Marseilli, před několika lety vystupoval v Praze.

Khaled: „Vždycky se mi líbilo jak Maurice hraje. Reprezentuje dobu, kdy hudba byla čistá a mezi Židy a Araby nebyla válka. Dobu setkávání a sdílení.“

Jak se vlastně Oran lišil od jiných měst Maghrebu?
Oran byl nejživější město severní Afriky. A jeden z nejdůležitějších přístavů. Žila tam španělská, francouzská, arabská a židovská komunita. Konkurovala mu jen Casablanca v Maroku. Svobodná atmosféra se tam udržela až do roku 1954, kdy začala alžírská válka, pak tam docházelo k atentátům, sabotážím.

Casablanca, přístav a turistické letovisko na atlantickém pobřeží Maroka, byla za druhé světové války přestupní stanicí těch, kdo z Evropy utíkali před Hitlerem. Stejnojmenný film z r. 1942 patří dodnes k nejoblíbenějším dílům americké kinematografie. V poutavém příběhu se prolíná dobrodružství s romantickým příběhem za dramatických válečných okolností. Hlavní hrdina, jehož hraje Humphrey Bogart, řídí kavárnu Rick’s café. Ta se stane přístřeším uprchlíků, shánějících výstupní vízum, které by jim umožnilo nasednout na loď do Ameriky. Jedním z nich je i český odbojář jménem Victor Laszlo. Victorova manželka je ovšem dřívější Rickova milenka, která ho opustila když nacisti obsadili Paříž. Z filmu pocházejí desítky duchaplných citací a podnítil vznik rčení, které zvěčnil o dvacet pět let později jiný americký film, Bezstarostná jízda. Frázi „don’t bogart that joint“ inspirovaly kuřácké zvyklosti Humphreyho Bogarta. Bogartovy časové prodlevy při kouření cigarety byly totiž u hippies, mezi nimiž kolovaly marihuanové jointy, jevem silně nespolečenským.

Váš učitel piana byl Žid či Arab?
Já byl samouk. Dodnes neznám noty. Vše co hraju, nosím v hlavě.

A kdy jste poprvé vystoupil na veřejnosti?
Když mi bylo čtrnáct let, v baru, kam chodili američtí vojáci. Tehdy jsem ještě nehrál jazz, ale francouzské kabaretní písničky. Tehdejší hity. Mezi těmi vojáky byli černoši a muzikanti. Požádali o svolení, sedli si k pianu a hráli boogie woogie. Já to sledoval a strašně se mi to líbilo, učil jsem se od nich.

Vy jste natočil své poslední album v New Yorku, s jedním z nejvýznamnějších hráčů na conga z Kuby, Robertem Rodriguezem. Povrchní posluchač by v tom možná viděl rutinní fúzi – ale vy máte k latinské hudbě hlubší vztah. Setkal jste se s ní už během dospívání?
Po boogie woogie jsem se naučil rumbu. V Oranu byli také vojáci z Portorika, a ti hráli kubánskou hudbu. Když mě viděli u piana, připojili se s kytarou, bubny. Nebýt těch Portorikánců, v Oranu bych latinskou hudbu neslyšel.

Vaši předci byli ze Španělska, jak vás to ovlivnilo?
K hvězdám španělsky zpívané hudby tehdy patřil Carlos Gardel, zpíval tango. Také jsem poslouchal flamenco.

CARLOS GARDEL A PEDRO ALMODÓVAR
Dějiny tanga pokračují už čtvrtou generaci, a díky tomu je dnes skladatel a iniciátor ,nového tanga‘ Astor Piazzolla daleko známější než prapůvodní hvězda žánru, zpěvák Carlos Gardel. Jeho život byl jakoby přesně načasován do nejstaršího období klasického tanga na počátku dvacátého století. Gardel se narodil roku 1890 a začal zpívat v roce 1911. Roku 1917 vynalezl svůj vlastní žánr, tango- canción, jeho první hit Mi Noche Triste zachvátil celou Latinskou Ameriku, prodalo se ho sto tisíc kusů. Na turné po Argentině, Uruguayi, Chile, Brazílii, Puerto Ricu, Venezuele a Kolumbii navázaly koncerty v Barceloně, Madridu, 12_hudební_blíženci_3Paříži a New Yorku. Vedle hudby natáčel filmy ve Francii i Hollywoodu. Když zahynul v leteckém neštěstí v Kolumbii ve věku 45 let, davy fanoušků se přišly rozloučit s jeho tělesnými ostatky, které putovaly z Kolumbie přes New York, Rio de Janeiro do Montevidea v Uruguayi, kde žila jeho matka, a nakonec do Buenos Aires. S jeho osobou jsou spojené legendy, mýty i plody lidové fantazie. Podobně jako v případě Elvise Presleyho, řada fanoušků se domnívá, že Gardel je dodnes naživu a že zpívá stále lépe. Do slovníku španělských rčení vstoupil jeho výrok veinte años no es nada, dvacet let nic neznamená. Tvrdí se dokonce, že ve věku 25 let byl Gardel postřelen Ernesto Guevarou Lynchem, což byl otec neblaze proslulého revolucionáře a Fidelova komplice Che Guevary. K incidentu došlo prý během hádky v baru v Buenos Aires.
Jeden z největších Gardelových hitů, který zná celý španělsky mluvící svět, nedávno dorazil i k nám. Režisér Pedro Almodóvar podle něj totiž pojmenoval svůj poslední film, Volver. Ve filmu ovšem nezní původní Gardelova nahrávka. Ve vypjatém okamžiku uprostřed oslavy jej ve flamenkové verzi zpívá hlavní hrdinka Raimunda (Penélope Cruz), hlas jí propůjčila významná španělská zpěvačka Estrella Morente.

Váš strýc byl vedoucím orchestru a také učitelem slavné židovské zpěvačky Reinette L’Oranaise. Hrál jste s ní někdy?
Více než pětačtyřicet let. Ona měla dva pianisty: Mustapha Skandraniho z Alžíru a mě z Oranu. Každý z nás hrál úplně jinak, Skandrani měl spíš klasický přístup, a když chtěla moderní repertoár, zpívala se mnou. Cheikhu Rimitti jsem znal od roku 1951, hráli jsme ve stejném místě, Sidi Abed, kde jsou náboženské slavnosti, na půl cesty mezi Oranem a městem Alžírem. Rimitti tehdy zpívala hodně drsná slova, v tradici lehkých ženštin z barů, které tak chtěly přilákat co nejvíce zákazníků. Později se trochu zmírnila, ale ve své době to bylo mnohem provokativnější než co tady v Evropě znáte třeba od Jane Birkin.

12_hudební_blíženci_2Khaled vás přizval, abyste hrál na jeho posledním albu Ya Rayah. Jak to probíhalo?
Udělal mi velkou radost. Při natáčení v Paříži jsem se setkal s kytaristou M’Hammedem Blaouim, neviděl jsem ho čtyřicet let, od vyhlášení alžírské nezávislosti. Jeho žena plakala.
(Khaled na toto téma: Pro mě bylo shledání těch dvou muzikantů větší zážitek než prodat sto tisíc desek. Byla to velká síla, bál jsem se, že Blaoui dostane infarkt.)

Ke zlatému fondu alžírské hudby patří i evergreen Ya Rayah o exilovém osudu, který se zpívá od Oranu až po Izrael, Řecko a Indii. Nemáte ho náhodou také v repertoáru?
Mám. I když hraju především vlastní skladby, tak tohle je jedna z mála výjimek. Její původní nahrávku mám na kazetě už přes třicet let, tehdy nikoho nezajímala, až ji znovuobjevil Rachid Taha na svém albu Diwan.

Většina alžírských zpěváků, kteří se usadili ve Francii, se v obavách před fundamentalisty dlouhá léta bála koncertovat v Alžírsku – ale váš krajan Rachid Taha se nedávno zmínil, že by to zkusil. Vy o tom neuvažujete?
Mnohokrát mě žádali, abych přijel do Alžírska, ale zatím jsem to nikdy neudělal, situace se mi nikdy nezdála dost bezpečná.

12_hudební_blíženci_4

Chaâbi? C’est le blues!
12_hudební_blíženci_5Steve Hillage, britský kytarista a nynější producent Rachida Tahy si podobně jako Jimmy Page a Robert Plant z Led Zeppelin oblíbil hudbu Severní Afriky. Když na jedno ze svých sólových alb natočil psychedelickou coververzi klasické arabské písně od Egypťanky Umm Kalthum, Tahu nahrávka zaujala. 12_hudební_blíženci_6Hillage dodnes vzpomíná na setkání s Tahou po koncertě jeho skupiny Carte de Sejour v Lyonu v roce 1982: „Rachid mi pustil kazetu velikána chaâbi, tedy alžírského popu, který se jmenoval M’hamed Hadj el Anka: ,Hele, poslechni si tohle. To je jak Robert Johnson. C’est le blues!‘
Skladby ze zlaté éry alžírského chaâbi vydal Taha před osmi lety na svém albu Diwan. Letos se k těmto kořenům vrací znovu, na albu Diwan 2.

Rabínova dcera s alžírskou hvězdičkou

Reinette l’Oranaise, ,královnička z Oranu‘, byla o osm let starší vrstevnicí u nás mnohem známější Cheiky Rimitti. I když obě zpěvačky sdílely nelehký osud žen-muzikantek uprostřed dominantního světa mužů, jejich osudy i hudba se podstatně lišily.
12_hudební_blíženci_7Reinette, vlastním jménem Sultana Daoud, se narodila v Tiaretu, městě v alžírském vnitrozemí východně od Oranu. Její otec byl židovský rabín původem z Maroka. Ve dvou letech prodělala neštovice a oslepla. Ve městě Alžír navštěvovala školu pro slepce a naučila se Braillovo písmo. Matka, která se obávala o její budoucnost, ji poslala do učení k významnému židovskému hudebnímu mistrovi Saoudu Médionimu, který byl mimochodem strýcem světoznámého pianisty Maurice el Médioniho. Sultana se naučila stovky melodií zpaměti, zpočátku hrála na bubínek darbouku, později na mandolínu, ale jejím hlavním nástrojem se stala loutna oud. Velkou část repertoáru Médioniho orchestru tvořila andaluská hudba – tedy koncertní skladby z éry maurského Španělska, které po odsunu Muslimů i Židů v roce 1492 zdomácněly v severní Africe. Ve srovnání s Cheikhou Rimitti, která zpívala drsné až obscénní písně oranských nočních klubů, to byla tedy hudba decentní a respektovaná. Reinette také nebyla Muslimka, ale sefardská Židovka – takže se jí tolerovalo, když veřejně vystupovala s doprovodem mužských spoluhráčů. V šestnácti letech se její domovskou scénou stala kavárna Saouda Médioniho v oranské židovské čtvrti, což bylo oblíbené místo alžírských umělců i celebrit. Roku 1939 chtěl Médioni otevřít podobnou hudební kavárnu v Paříži, a jeho čtyřiadvacetiletá žačka vyrazila za ním. Médioni tehdy zpěvačku zachránil. Obratem ji poslal zpět do Afriky, zatímco jeho nacisté brzy poté jakožto Žida odvezli do koncentráku.
O dva roky později se Reinette přestěhovala do města Alžír. Rozhlas tehdy prožíval konjunkturu a stal se nenasytným odbytištěm živé hudby i nahrávek. Reinette dvakrát týdně účinkovala ve vlastním pořadu, její kariéra akcelerovala. Obzvláště velké cti se jí dostalo, když na loutnu doprovázela jednoho z největších zpěváků alžírského popu chaâbi, Hadj M’Hamed el Anku. Alžírská válka a vznik nezávislého Alžírska ale posílily nacionalistické vášně i nesnášenlivost vůči Židům, a v šedesátých letech emigrovala Reinette L’Oranaise do Francie. Její publikum se najednou smrsklo na komunity židovských přistěhovalců ze severní Afriky. Ke zlomu došlo v roce 1984, když ji francouzská stanice Radio Beur uvedla v programu o arabských a židovských ženách. Na sklonku svého života zpěvačka vystoupila v londýnské Albert Hall i v pařížské Olympii. I přes komplikované vztahy mezi Araby a Židy se odmítala vyjadřovat k politice, ráda hrála s muslimskými muzikanty, a pokud respektovali její hudbu, brala to jako kompliment. Podobně jako Cheikha Rimitti udivovala mladší spoluhráče i posluchače svojí vitalitou a výdrží. Zemřela v listopadu 1998 v Paříži ve věku 83 let.

Wahrane Wahrane
(Wahrane je arabsky Oran) z Khaledova alba Sahra, autoři Khaled + Ahmed Wahdi
Orane Orane ztratil jsi
Tolik velkých synů
Kteří odešli do exilu
V cizině žili ve zmatku
A exil je tak tvrdý a zrádný

Jak krásné byly večírky v mé vlasti
S flétnou gasbah a bubnem gallali
Ty, kdo míříš do Oranu
Dohlédni, ať mí lidé mou zemi opatrují
Nikdy na svoji vlast nezapomenu
Je to země moje a mých předků

 

Dr Nasser Al-Taee, profesor muzikologie na univerzitě v Tennessee, ve své práci o alžírském rai píše: „Píseň Wahrane se drasticky liší od předchozích nahrávek Khaledova alba. Chybí tu perkuse a basa, slyšíme nástroje jako akordeon, klávesy, akustickou kytaru, intimitu i vášnivé zaujetí. Kytara i melodická stavba poskytují nahrávce příchuť flamenka, což je častý element v chaâbi i v rai.
12_hudební_blíženci_8Khaledův hlas v nízké poloze je plný a výrazný, doprovází ho silný rytmus a šťavnatá arabská smyčcová sekce, která hraje v unisonu. Ale když text dospěje k agonii a bídě exilového osudu, hlasy smyčců se náhle zlomí v klesající chromatické lince, která jen zdůrazňuje bolest Alžírska. Střední část písně, v níž Khaled vzpomíná na chvíle s přáteli a hudbou je optimističtější, ale brzy se vrátí temné obrazy násilí, které vedou zpěváka k nářku nad jeho vlastí. Krátká melancholická improvizace houslí následovaná nekonvenční závěrečnou kadencí na dominantě uzavírá píseň v atmosféře porážky a napětí. Je zjevné, že Alžír uvízl v složité pavučině bolesti“.

Přidat komentář