To úterní ráno, 22. listopadu 1966, čekal s pětiletou dcerou Carolyn na vystěhování ze svého studia na newyorské Great Jones Street 22. Dobrá adresa mezi Broadwayí a Bowery v jihovýchodním Manhattanu. Kousek od centra tehdejšího uměleckého života NY s paprsky do přilehlých ulic. Velký, ideálně členěný podkrovní byt v Lower East Side chtěl přebudovat se záměrem otevřít tu jazzovou dílnu a konečně uskutečnit svůj kdysi započatý sen Jazz Composer’s Workshop. Plán ztroskotal na banální prkotině, nepozornosti umělce. Zpozdil se s platbou nájemného. Mohl si tehdy ten dům koupit celý.
Večer, celou noc i to ráno, než přijela policie, exekutor a pracovníci asanačního oddělení (ekvivalent naší hygienické služby), kteří měli odvézt věci z bytu, i následnou anabázi se zatčením a kuriózním propuštěním natáčel ani ne dvaadvacetiletý student Filmové fakulty newyorské Kolumbijské univerzity Thomas Reichman. Dlouho pak stříhal a cizeloval, aby vytvořil svůj jediný dokončený autorský dokument Mingus: Charlie Mingus 1968. Syrový, niterný portrét jednoho z největších jazzových skladatelů-inovátorů-instrumentalistů. Nikdy už se asi nedozvíme, jak se mladý student k tehdy už slavnému muzikantovi a jeho trablu ohledně vystěhování dostal. À propos Reichman byl odmalička multilingvisticky nadaný a filmařinu si na univerzitě přibral jen tak, navíc ze zájmu po dokončení studií čínštiny, plynně mluvil a překládal z mandarínštiny. Možná k tomu došlo mimoděčně tím, že užší centrum New Yorku tenkrát bylo cosi jako Praha, kde se všechno rozkecá. Možná tomu navíc přihrálo, že se Charles Mingus idealisticky pokoušel být příslušníkem všech ras. Narodil se otci s polovinou černošské a polovinou švédské krve, i trochou německé, jeho matka zas vnesla po své matce dávku čínské krve. Cítil se být i Židem, protože na základce měl nejlepší kamarády ze židovské diaspory.
Noc a den děsu, něhy, vzteku a filozofie
