Hugo a já: Knoflík

hugoJe více než paradoxem, že s jedním z nejoriginálnějších a nejsympatičtějších obalů poslední doby, přichází naopak až nezvykle nenápadné akustické duo. Nezůstává navíc jen u obalu – plechová krabička, kromě CD a bookletu i plná různých artefaktů (vedle cínového vojáčka, historické známky i fotografie nechybí ani ten knoflík z názvu) v sobě chrání sice intimně křehkou a rozsahem miniaturní, ale obsahem silnou a neodfláknutou nahrávku, která navazuje na to nejlepší z českého folku.
Pětipísňové mini-album (nebo snad EP?) přichází tři roky po debutu a vtahuje do světa, ve kterém je upřímnost a otevřenost často hloupě považovaná za naivitu. Partnerská dvojice (on hraje na kytaru a banjo, ona na housle a cello) se však nebrání hravosti, s jakou cituje slavnou dětskou knihu o Ronje, dceři loupežníka, nebo opakovaně Oldřicha Janotu, i nostalgii bojující se sentimentem, nechávající vzpomenout na nejlepší časy AG Fleku nebo zhudebněnou poezii Vladimíra Veita.
Melodie, přátelské jak útulná vesnická chaloupka, nejsou podlézavé a dokážou vyvolat i silné emoce. Pomáhají jim i klavír, mandolína nebo klarinet přizvaných hostů, a nahrávka tak dostává plný a pestrý zvuk početné kapely. Takové, která i k jednoduchým písničkám přistupuje s alternativní vynalézavostí.
Při poslechu druhé nahrávky dua Hugo a já není těžké dojít k závěru, že největším nepřítelem téhle hudby je jen zakřiknutost a neprůbojnost jejích tvůrců. Protože podobné skladby utajovat jen občasným, nepříliš častým koncertováním, bez aktivní snahy dostat je k většímu počtu uší, je přinejmenším – abych použil slovo, které přesně padne k jejich poetice – hřích.

vlastní náklad, 2016, 15:54

Přidat komentář