HUTKA & HLADÍK: Nebeští malíři

Že má Jaroslav Hutka vedle hudby a slov blízko i k výtvarnému umění, se dobře ví. Proto jej možná v jedné z méně známých verzí Pásli ovce valaši ve sbírce Františka Sušila zaujala slova: „Pásli ovce pastýři, ti nebeští malíři“. Tedy textová varianta, která je podle písničkáře „nelogická, ale nádherná a vzbuzuje celou kaskádu představ“. Jaroslav Hutka se se Sušilovou sbírkou potkává od roku 1968 („Zpočátku jsem nevěřil její pravosti. Byla příliš inteligentní na to, jaké moravské lidové písně jsme se učili ve škole v Olomouci“), využil ji při sestavování svých prvních dvou alb Stůj, břízo zelenáVandrovali hudci a na počátku 90. let se k ní rozhodl vrátit. Jenže ze zamýšleného alba Nebeští malíři, ve své době odmítnutého několika vydavatelstvími („Nevím, jak bych vás prodával,“ zaznělo prý při jednom z jednání), zůstalo nadlouho pouze torzo – kytara Radima Hladíka nahraná zvlášť v levém a pravém kanálu jakoby unisono, ale tak, aby měl posluchač pocit drobné rozkolísanosti. Zvuk je tím pádem přirozený, neumělý. Nedokončená nahrávka ležela roky v šuplíku, až ji v roce 2017 vydalo nakladatelství Galén, a to se vzorně vypraveným bookletem, který obsahuje Hutkovy poznámky ke všem písním (stojí za to je číst), informací o Sušilově sbírce a také příběh samotného alba.

Peripetie, s jakými Nebeští malíři (ne)vznikali, zasazuje Hutka do kontextu svých dalších nahrávek, především pak sice vydaného, ale dnes téměř pozapomenutého alba Pánbů na poli. To se podobně jako Nebeští malíři zaměřovalo na takzvané posvátné lidové písně, ale liší se aranžemi. Zatímco na něm hrají na kytary Hutka i Hladík, u Nebeských malířů písničkář nechal veškerý doprovod na kytaristovi-profesionálovi a sám měl písně pouze nazpívat. Zpěv ovšem k nahrávce kytar doplnil až o několik let později, spíše z archivačních důvodů, v době, kdy už nepočítal s tím, že komplet někdy oficiálně vyjde. Nedávné vydání alba je tak téměř nečekaným happyendem, kterého se však bohužel jeden z protagonistů nedožil.

Avšak má album význam i jiný než dokumentární? Jako člověk, který má Hutku dobře naposlouchaného včetně neoficiálně vydaných nahrávek z jeho samizdatové řady Fosil, jsem byl a priori skeptický. Znám zmíněnou nahrávku Pánbů na poli, natočenou během koncertu v baptistické modlitebně v Praze, a nic nového jsem nečekal. Vždyť i sám Hutka o „Malířích“ mluví jako o torzu, které „nedorostlo“. Těžko posoudit, zda za to může Hladíkova genialita, síla jeho zdánlivě minimalistických aranží, uměřenost, s jakou oba interpreti k natáčení přistoupili… V každém případě to, co mělo být pouze náčrtem, kostrou nerealizovaného alba, má dnes překvapivě dobrý zvuk a působí uceleným a dokončeným dojmem. Ostatně hlavu a patu má i dramaturgie alba, sestaveného z písní vánočních, z evangelijních příběhů i z apokryfních historek. Prastaré lidové balady v Hutkově dramaturgii a především se stále svěžím Hladíkovým doprovodem rozhodně nenudí.

 

Galén, 2017, 44:31

Přidat komentář