Hvězdné okénko

ILUSTRACE: Jiří Janda

Soundgarden: Black Hole Sun

Pakliže jsme posledně byli svědky bankrotu chřadnoucího slunce, jež na sebe vzalo břímě kosmického zadlužení – nejtěžšího to hříchu ekonomizovaného světa – co když se hvězdy budou za svého bližního mstít a dolehnou na nás coby auditoři vesmírné hypotéky, společně s níž nás nemilosrdně umoří? Právě takovým se totiž zdá být Black Hole Sun Chrise Cornella: zlověstným negativem stálic, nedávajícím na výběr mezi nebem a peklem a odpovídajícím na neméně zlověstnou otázku. Co když nás kosmos, zbavený rozměru milosti, jednoduše nenávidí?

Dnes už jen Bůh ví, co všechno se Cornellovi honilo hlavou, když se v první půli devadesátých let vracel k ránu domů a název největšího hitu Soundgarden se mu vryl vinou přeslechnutí čehosi v rádiu do rozbouřené mysli. Alespoň tak praví legenda, kterou odháněl zvědavce. Píseň prý sestává z volných asociací (kupříkladu „jako ty už nikdo nepěje“ je údajně kompliment, jímž kdosi Cornella počastoval) a celý enigmatický text není ničím víc, než pouhou „surreálnou krajinou,“ v níž hledat smysl by bylo stejně bláhové, jako se ptát Sigmunda Freuda na budoucnost. Tváří v tvář výjimečné naléhavosti písně jsou však podobné povídačky děravé jak seattleská socha Černé slunce (Isamu Noguchi, 1969), kolem které Cornell „chodil“ od svých pěti let a která je až příliš okatým předobrazem budoucí skladby. Stejně tak je příznačné, s jakou přirozeností slavný videoklip Howarda Greenhalgha jen podtrhl apokalyptický charakter Cornellovy vize, než že by jí kosmický obraz konce světa násilně vnutil. Jaký postoj vůči hvězdám tedy touto písní rezonuje? Jaké slunce to Cornell vlastně vítá?

Ponechme stranou, že taktický poukaz na surreálnost nemířil tak docela mimo a vedl by nás k sérii Sňatků nebes se zemí pozdního Maxe Ernsta, na nichž temná či přímo černá slunce doléhají na planetu s tísnivostí neodvolatelného omylu. Mnohem zajímavější je pro nás docela jiná a pro naši současnost mnohem typičtější souvislost, pro kterou však musíme sestoupit do hlubin Temné noci duše španělského křesťanského mystika 16. století, svatého Jana od Kříže, jehož duše „v té temné noci zastřené, s plameny lásky, zprahlá v úzkostech,“ vyšla ven, nespatřená, „když ve spánku [její] dům spočinul ztišeně.“ Tato požehnaná noc, „dražší nad jitřní ráno,“ posléze snoubí „Milovaného s milovanou,“ neboli dovede spirituální nevěstu do vytoužené Kristovy náruče.

Soundgarden: Black Hole Sun

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář