Hvězdné okénko

ILUSTRACE: Jiří Janda

Depeche Mode: Happens All The Time

Při naší cestě za hvězdnou melancholií jsme se dostali do podivné situace. Jako bychom vstříc churavějícím nebesům cestovali jen proto, abychom nalezli sami sebe. V pustinách, jež jsme na zemi ztratili. Jaká melancholie nás však obestře, když hvězdy namísto vzhlížení k nim sundáme z oblohy? Kdy je necháme vyhořet na záznamnících průmyslových kamer jako promarněná přání a rovnou se s jejich vyhořením ztotožníme? Co pro nás může znamenat, když se uražené hvězdy odporoučí, rozpustí se ve světelném smogu a předají nám privilegia souřadnic?

A rovnou vykopněme smělým tvrzením, které Tě milý čtenáři a čtenářko doufám překvapí i pobaví, totiž že právě taková melancholie se coby nenápadná asociace zadřela pod nehty Happens All The Time od Depeche Mode. Prostřednictvím metafor Friedricha Nietzscheho. Já vím, co si myslíte, a máte samozřejmě pravdu. Nakládat s ostatky tohoto prominentního filozofa je intelektuálním sportem stejně přinejmenším podezřelým. Jenže když Dave Gahan zpívá o tom, že jsme jako hvězdy, které se hroutí a planou jen proto, abychom se vyhozeni dveřmi do světa vloupali oknem, tak vážně parafrázuje jednu z klíčových Nietzscheho obrazných figur.

Nechoďme ale kolem horké kaše a rovnou si přečtěme jeden slavný Nietzscheho úryvek z Radostné vědy (1882), týkající se „hvězdného přátelství“: „Byli jsme přátelé a nyní jsme si cizí. (…) Jsme dvě lodě, z nichž každá má svůj cíl a svou cestu, můžeme se ovšem křižovat a slavit spolu pak svátek, jako jsme jej slavívali dříve, když obě čacké lodě spočívaly tak klidně v jednom přístavu a pod jedním sluncem, že se mohlo zdát, jako by už dospěly k cíli a jako by ten cíl měly jeden. Avšak potom nás všemocná síla našeho poslání hnala každého jinam, do různých moří a slunečních pásem. Možná se už nikdy nespatříme, a možná se sice spatříme, ale už se nepoznáme: různá moře a slunce nás změnila! Že se musíme navzájem odcizit, to je zákon, který stojí nad námi. (…) Tím posvátnější má být myšlenka na naše někdejší přátelství! Existuje asi nějaká nesmírná neviditelná křivka a hvězdná dráha, v níž budou naše tak rozdílné cesty a cíle obsaženy jako její malé části. K této myšlence se povznesme!“

A teď si schválně poslechněte Happens All The Time ještě jednou. Není v ní možné zaslechnout smutek nad svébytně moderním odcizením, které Nietzsche vylíčil, snad jen že filozof na rozdíl od Depeche Mode toto rozklížení vítá? Nezaznívají z této písně nejistota, osamělost a zármutek, jež Gahanův hlas odečítá nikoli od stálic, pod nimiž bychom k sobě hledali a nacházeli cestu, ale od proměny každého z nás v bulimické hvězdy, jež si samy razí cestu tmou? A které se nemohou než vzdalovat sobě samým?

Zkusme si teď s tímto truchlivým kosmickým klubkem chvíli hrát a rozplést alespoň jedno jeho vlákno. Není totiž úplně od věci, že jeden z nejchlácholivějších milostných obratů, jehož inverze jsme právě byli svědky – totiž „jakkoliv jsme vzdáleni jeden od druhého, hledíme na stejné hvězdy“ – je zakotven v nebesích. Jak to ve své rané práci O středověkých ilustracích kalendářů (1889) shrnul rakouský historik umění Alois Riegl, hvězdná obloha člověku nabídla jedinečnou krajinu času, jež na rozdíl od pozemských humen nepodléhá „nápadným výkyvům“ a je „zřetelně a souběžně zjevnou všem.“ Jinými slovy, nebesa až příliš proměnlivému světu nabídla svébytné orientační pozadí, které dodnes nedokáže nic moc nahradit. Však se rozhlédněte kolem sebe: vše od nás samotných přes krajiny našeho dětství až po celé ekosystémy se během několika málo dekád změnilo a změní k nepoznání. Zato souhvězdí Velké medvědice sdílíme napříč mnoha tisíciletími. Dokonce dík němu můžeme nahlížet do minulosti a stopovat cesty těch, které jsme nikdy neviděli.

Depeche Mode: Happens All The Time

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář