HVĚZDY V POLOSTÍNU: HARRY NILSSON

Harry Nilsson vl. jm. Harry Edward Nilsson III. Nar. 15. 6. 1941, NYC, New York, USA – 15. 1. 1994, Agoura Hills, Kalifornie, USA. Důležitá  alba: Pandemonium Shadow Show (RCA Victor 1967), Aerial Ballet (RCA Victor 1968), Harry (RCA Victor 1969), Lovers (Elektra 1975), Nilsson Schmilsson (RCA Victor 1971). Písně, které stojí za to: 1941, Cuddly Toy, Without Her, Everybody’s Talkin’ Driving Along, Jump Into The Fire, Remember (Christmas).

 

Roli tohoto excelentního zpěváka s rozsahem tři a půl oktávy ve světě pop music nejlépe charakterizuje název dokumentu z roku 2006: Who Is Harry Nilsson (And Why Is Everybody Talkin’ About Him)? I přes veškerý svůj talent – a nezapomenutelnou verzi písně Everybody’s Talkin’ z filmu Půlnoční kovboj – je vnímán hlavně jako přítel slavných, tzv. artist’s artist. Rodák z newyorského Brooklynu začínal v duu s kamarádem Jerrym Smithem, s nímž zpíval harmonie ve stylu Everly Brothers. Často si nemohl vzpomenout na slova svých oblíbených songů, a tak musel psát vlastní. Roku 1962 dostal kšeft od skladatele Scotta Turnera, aby pro něj nazpívával demosnímky. Scott mu platil pět dolarů za kus. Když se později Harry stal známým a Turner se rozhodl tyto jeho prvotiny vydat, chtěl mu za ně dát honorář. Nilsson opáčil: „Vždyť už jsi mi zaplatil – pět babek za každý!“

 

První singly Harrymu pomohl natočit John Marascalco, autor mnoha hitů Little Richarda. Když rock’n’rollový pánbůh slyšel Nilssona zpívat, prohlásil: „Na bílýho kluka fakt válíš!“ V té době měl Nilsson ještě řádné zaměstnání: pracoval jako výpočetní technik pro jednu banku. Byl v tom tak dobrý, že mu šéf odpustil i malou lež – když se Harry o práci ucházel, uvedl, že má maturitu. Ve skutečnosti absolvoval jen základku… Hudební dráhu zahájil písní Donna, I Understand a počínaje rokem 1964 natočil pár singlů se zvukovým vizionářem Philem Spectorem. Harry sám vejde do dějin jako průkopník vrstvení jednotlivých vokálů – na některých deskách jich bude mít až ke stovce. Po setkání s aranžérem Georgem Tiptonem se jeho kariéra rozjela: Tipton mu tak věřil, že do natáčení s ním investoval své životní úspory. Nahrávky, které spolu vytvořili, pak posloužily za základ Harryho prvního elpíčka Spotlight On Nilsson.

 

Roku 1966 zpěvák podepsal kontrakt se společností RCA Victor a vydal druhé album Pandemonium Shadow Show. (Název vyčetl z novely Raye Bradburyho. Původně chtěl, aby se deska jmenovala stejně jako kniha: Tudy přijde něco zlého. Ale Bradbury mu nedal souhlas). Album mělo úspěch, zejména u znalců, kteří si okamžitě všimli, že ten člověk umí zpívat a ještě píše skvělé písně. Tajemník britské skupiny Beatles Derek Taylor uslyšel jednoho dne z rádia, zatímco čekal v autě na parkovišti, až se jeho žena vrátí ze supermarketu, Harryho skladbu 1941. Ihned šel a skoupil desítky kopií právě vydaného LP. Ty pak rozdal lidem z hudebního průmyslu včetně svých chráněnců Johna, Paula, George a Ringa. Nilsson na desce přezpíval jejich skladby She’s Leaving HomeYou Can’t Do That, přičemž v druhé z nich ocitoval sedmnáct dalších beatlovských hitů. John Lennon údajně poslouchal jeho album 36 hodin v kuse. McCartney to měl podobně. Výsledkem bylo pozvání do londýnského sídla společnosti Apple a nabídka úzké spolupráce. Ta je znát už na další desce Harry z roku 1969, po níž následoval jemný úkrok v podobě alba Nilsson Sings Newman. Harryho totiž tak moc uchvátila tvorba (tehdy ještě relativně neznámého) Randyho Newmana, že se rozhodl natočit celou kolekci jeho písniček – přirozeně s Randym za pianem.

 

Zásadní v Harryho kariéře jsou alba Nilsson Schmilsson (1971) a Son Of Schmilsson (1972), obě ovlivněná přátelstvím se všemi členy Beatles, respektive ex-Beatly. Ti také v chytře vystavěných nahrávkách účinkují (druhé album vzniklo přímo ve studiu Apple). Po desce swingových standardů A Little Touch Of Schmilsson In The Night se zpěvák vrátil s drsnějším elpíčkem Pussy Cats, natočeným během Lennonova „ztraceného víkendu“ – tedy v období, kdy John spolu s Harrym ujel své manželce Yoko Ono do Los Angeles a tam podnikl pařbu století. Do roku 1976 nahrál Nilsson ještě čtyři alba včetně své oblíbené desky Knnillssonn. Pak se na léta odmlčel. Až roku 1980 spatřilo světlo světa album Flash Harry, produkované kytaristou Stevem Cropperem. Doslova pár hodin před smrtí zkraje roku 1994 dokončil Nilsson přípravy další desky. Ta už ale vyšla bez něj, teprve v roce 2019. Nese název Losst And Founnd.

 

 

 

 

Přidat komentář