HVĚZDY V POLOSTÍNU: JOHN PRINE

John Prine, 10. 10. 1946, Maywood, Illinois, USA – 7. 4. 2020, Nashville, Tennessee, USA. Důležitá alba: John Prine (Atlantic 1971), Diamonds In The Rough (Atlantic 1972), Sweet Revenge (Atlantic 1973), Pink Cadillac (Asylum 1979), The Missing Years (Oh Boy 1991), Fair & Square (Oh Boy 2005). Písně, které stojí za to: Angel From Montgomery, Donald And Lydia, The Late John Garfield Blues, Picture Show, Ain’t Hurtin’ Nobody, Space Monkey.

Pokud se country-bluesovému pionýrovi Jimmiemu Rodgersovi říkalo podle jeho původního povolání zpívající brzdař, John Prine by měl být nazýván zpívajícím pošťákem. Ostatně se tak sám označoval – například na cédečku Singing Mailman Delivers z roku 2011. Syn soustružníka sice pocházel ze státu Illinois a vyrůstal na předměstí Chicaga, letní prázdiny však trávil v Kentucky, rodném kraji obou svých rodičů. Zde ho také ve čtrnácti letech naučil starší bratr David hrát na kytaru. Kromě střední školy navštěvoval John i chicagskou Old Town School Of Folk Music, což byly hudební kursy, na nichž vyučovali lidé jako Pete Seeger, Odetta nebo Doc Watson. Když padla kosa na kámen a Prine se musel začít něčím živit, našel si práci u doručovatelské služby. Pět let jezdil s poštovním vozem – a za volantem také vymyslel první písničky. Ale než se vydal na dráhu hudebníka, narukoval ještě do armády. V éře vietnamského konfliktu sloužil na základně v Německu. Poté se vrátil do Chicaga s hlavou plnou autorských skladeb, připraven dobýt americkou scénu.

Jeho prvním jevištěm byl klub The Fifth Peg na Armitage Avenue. Zde se konal pravidelný open mic, tedy program, během nějž bylo pódium připraveno pro každého, kdo se chtěl předvést. John tu byl stálým hostem, nejprve jako divák. Jednoho dne se nechal kamarádem vyhecovat, postavil se k mikrofonu a spustil jeden z těch songů, které dal dohromady, zatímco řídil pošťácké auto. Dočkal se bouřlivého potlesku – a tak už to potom bylo pořád. „Začíná zvolna,“ napsal o něm roku 1970 respektovaný kritik Roger Ebert. „Ale po písničce nebo dvou zbystří i ti nejopilejší štamgasti. Nedá jim to, přemýšlejí, o čem zpívá, a za chvilku je má v hrsti.“ Stejný dojem měl z Johnova vystoupení countryový vypravěč Kris Kristofferson, kterému ho doporučil jejich společný přítel Steve Goodman. Psal se rok 1971 a Kris sledoval Prineův koncert v chicagském klubu The Earl Of Old Town. „K půlnoci nám všem bylo jasné, že slyšíme něco jedinečného,“ vzpomínal Kristofferson na ten památný večer. „Takhle nějak by to asi vypadalo, kdybyste v Greenwich Village náhodou narazili na mladého Boba Dylana.“

Sám Dylan si Johna Prinea všiml krátce poté. „Ty jeho songy, to je čirý proustovský existencialismus,“ řekl o něm později. „Takové duševní pochody se můžou odehrát jen v hlavě chlápka ze Středozápadu. Dělá to nádherně, jeho texty vás úplně vtáhnou, vezměte si třeba písničku Sam Stone s tím dokonale vybroušeným veršem: ,V tátově rukávu je díra, kudy mizí všechny prachy, řekl bych, že Ježíš Kristus umřel zbytečně.‘ Nebo skladba Donald And Lydia, ve které se ti dva pomilujou, i když jsou od sebe deset mil daleko. Nikdo jiný než Prine tohle nesvede.“ Podobnou poklonu vysekl ježatému štětináči i muž v černém Johnny Cash. Když se ho zeptali, čí písně ho inspirují, odpověděl: „Moje oblíbená velká čtyřka je Rodney Crowell, John Prine, Guy Clark a zesnulý Steve Goodman.“ A když už jsme u těch komplimentů, Johnovo psaní nečekaně vychválil též zakladatel skupiny Pink Floyd Roger Waters. „Tuhle jsem poslouchal Radiohead,“ prohlásil před pár lety, „a nemůžu říct, že by to se mnou zahýbalo tolik jako třeba to, co dělá John Prine. Jeho muzika je tak výmluvná! Vidím ho lítat ve stejných sférách jako Neila Younga a Lennona.“

Po úvodním setu dobře přijatých alb v sedmdesátých letech se John Prine zabydlel na pomezí folku a chytrého country-rocku. Nejednou složil celou desku z countryových standardů, počínal si přitom ale vždy vynalézavě. V roce 1991 oslavil comeback s deskou The Missing Years, na níž ho doprovázeli členové kapely The Heartbreakers v čele s jejím lídrem Tomem Pettym (viz skvělý singl a klip Picture Show). Roku 1995 tuto spolupráci zopakoval na albu Lost Dogs And Mixed Blessing (s hitem Ain’t Hurtin’ Nobody). Znovu se dokázal vrátit do centra dění v roce 2018, kdy vydal – už jako nemocný člověk, jemuž rakovina vzala jednu plíci – poslední CD The Tree Of Forgiveness. Dva roky nato John Prine ve věku 73 let zemřel.

 

 

John Prine

AIN’T HURTIN’ NOBODY

 

I’m a walkin’ down the street

Like Lucky LaRue

Got my hand in my pocket

I’m thinkin’ ‘bout you

I ain’t hurtin’ nobody

I ain’t hurtin’ no one

There’s three hundred men

In the state of Tennessee

They’re waiting to die

They won’t never be free

I ain’t hurtin’ nobody

I ain’t hurtin’ no one

Six million seven hundred thousand

And thirty-three lights on

You think someone could take the time to sit down

And listen to the words of my song

At the beach in Indiana

I was nine years old

Heard Little Richard singing „Tutti Frutti“

From the top of a telephone pole

I wasn’t hurtin’ nobody

I wasn’t hurtin’ no one

There’s roosters laying chickens

And chickens layin’ eggs

Farm machinery eating

People’s arms and legs

I wasn’t hurtin’ nobody

I wasn’t hurtin’ no one

Perfectly crafted popular hit songs

Never use the wrong rhyme

You’d think that waitress could get my order

Right the first time

She’s sitting on the back steps

Just shucking that corn

That gal’s been grinning

Since the day she was born

She ain’t hurtin’ nobody

She ain’t hurtin’ no one

I used to live in Chicago

Where the cold wind blows

I delivered more junk mail

Than the junkyard would hold

I wasn’t hurtin’ nobody

I wasn’t hurtin’ no one

You can fool some of the people part of the time

In a rock and roll song

Fifty million Elvis Presley fans

Can’t be all wrong

 

John Prine

NIKOMU NIC NEDĚLÁM

 

Šinu si to po ulici

jako kovboj Lucky LaRue,

s rukou v kapse.

Myslím na tebe…

Nikomu neubližuju,

nikomu nic nedělám.

Ve státě Tennessee

tři sta lidí

čeká na smrt.

Šance, že je osvobodí? Žádná.

Nikomu neubližuju,

nikomu nic nedělám.

Šest milionů sedm set tisíc

třicet tři světel září.

Jeden by řekl, že by si někdo mohl najít čas,

sednout si a poslechnout si text mé písně.

Na pláži v Indianě,

bylo mi devět let,

jsem prvně slyšel Little Richarda zpívat Tutti Frutti

z vrcholku telefonního sloupu.

Nikomu jsem neubližoval,

nikomu jsem nic nedělal.

Kohouti pokládají slepice

a slepice snášejí vajíčka.

Mašinerie farem, kde se požírají

lidské ruce a nohy.

Nikomu jsem neubližoval,

nikomu jsem nic nedělal.

V dokonale napsaných populárních hitech

nenajdeš žádný špatný rým.

Jeden by myslel, že ta servírka

pochoupí mou objednávku hned napoprvé.

Dřepí na schodech vzadu na dvorku

a loupe kukuřici.

Takhle se kření od chvíle,

kdy se narodila.

Nikomu neubližuje,

nikomu nic nedělá.

Bydlíval jsem v Chicagu,

kde to pěkně fouká.

Doručil jsem víc nepotřebný veteše,

než se vejde na smeťák.

Nikomu jsem neubližoval,

nikomu jsem nic nedělal.

I v rock’n’rollu můžeš někoho

na nějakou dobu oblbnout.

Ale padesát milionů fanoušků Elvise Presleyho

se těžko může mýlit.

 

 

Přidat komentář