HVĚZDY V POLOSTÍNU: WIZZ JONES

Vl. jm. Raymond Ronald Jones. Nar. 25. 4. 1939, Londýn, Anglie. Důležitá alba: Wizz Jones (United Artists 1969), The Legendary Me (The Village Thing 1970) , Right Now (CBS 1972), When I Leave Berlin (The Village Thing 1973), Late Nights And Long Days (Fellside 1993), Lucky The Man (Scenescof 2001). Písně, které stojí za to: Dazzling Stranger, When I Leave Berlin, Common Or Garden Mystery, Winter Song, Happiness Was Free.

 

Souputník Berta Jansche, Johna Renbourna, Hamishe Imlacha, Alexe Campbella a Ralpha McTella se spolu se svými známějšími kolegy objevil roku 1992 v televizním pořadu Acoustic Routes, díky němuž se zvedla nová vlna zájmu o britské písničkáře. Wizz Jones mezi nimi doslova zazářil – po letech sbírání zkušeností diváky omráčil bravurní, a přitom zcela osobitou hrou na kytaru, doprovázenou přesným a procítěným zpěvem. Věčný tulák, nezávislý muzikant v pravém smyslu toho slova, si až do stáří udržel image jakéhosi zarostlejšího, bohémštějšího Woodyho Guthrieho. Kamarád Jansch o něm prohlásil, že je to „nejpodceňovanější kytarista všech dob“. Zase tak moc nepřeháněl…

 

 

 

Když bylo Raymondu Ronaldovi Jonesovi devět, máma mu začala říkat Wizz podle postavičky ušatého kluka Billyho Whizze z jeho oblíbeného komiksu Beano. Rodák z Croydonu, jižního předměstí Londýna, přišel na svět ve čtvrti zvané Thornton Heath. Ve škole se příliš neohřál a dost dlouho se jen tak potloukal. Prvním singlem, který si v životě koupil, bylo Hoogie Boogie od bluesmana Johna Lee Hookera. Okouzlen tradičním britským jazzem (tzv. trad) a krátkým, nicméně intenzivním obdobím skifflu založil v roce 1957 kapelu Wranglers. Kytaru střídal s banjem a jakmile se padesátá léta přehoupla do nové dekády, koupil si s dalším banjistou, pozdějším zakladatelem Incredible String Bandu Clivem Palmerem, laciný lístek na loď, která ho přeplavila přes kanál. Stopem se dopravil do Paříže, kde se živil buskingem, a potom ho autostop zavedl až do Jižní a Severní Afriky. „Nějaký čas jsem žil s přítelkyní v Maroku. Vydělával jsem si hraním, a když v Anglii vypukla klubová mánie, vrátil jsem se zase přes Paříž domů.“

 

 

Svou dívku Sandy si Wizz vzal za manželku a založil s ní rodinu. V pětašedesátém vydal singl s dylanovkou Ballad Of Hollis Brown. Ještě předtím ale na pěti albech využil jeho služby skifflový bůh Chas McDevitt. Sólové dráze předcházela také Wizzova čtyřletá spolupráce s banjistou Petem Stanleym, kterou připomínají desky Music For Moonshiners (1963) a Sixteen Tons Of Bluegrass (1966). Wizz a Pete byli první Britové, jimž se s tímto ryze americkým žánrem podařilo uspět mimo USA. Samostatnou kariéru zahájil Jones roku 1967 a o dva roky později vydal první, eponymní album u společnosti United Artists. V sedmdesátém roce přišla deska The Legendary Me s písněmi z pera folkaře a šéfa londýnského klubu MOJO Alana Tunbridge. Wizz měl na programu třeba Tunbridgovu písničku Dazzling Stranger, která rovněž dala název biografii Berta Jansche. Třetí Jonesovo album produkoval John Renbourn, toho času účinkující s Janschem v kapele Pentangle. Těsně předtím, než se skupina v roce 1973 rozpadla, vystupoval Wizz na jejím turné jako předskokan, znovu v doprovodu Clivea Palmera (plakáty je prezentovaly jako C.O.B. – Clive’s Original Band). Zkraje sedmdesátých let Jones koncertoval i s folkrockovou formací Accolade „krále buskerů“ Dona Partridge. Tato etapa je zachycena na albu Accolade II. V roce 1975 Wizz založil kapelu Lazy Farmer, s níž natočil jedno elpíčko a ve které mu přizvukovala na banjo jeho žena.

 

 

Následovala deska Happiness Was Free s coververzí skladby Country Comfort od Eltona Johna. Dalších pár nahrávek vyšlo v Německu, kde byl Jones jednu dobu celkem populární. Roku 1981 tu vydal společné album s německým hudebníkem Wernerem Lämmerhirtem. Postupně se mu ale přestalo dařit, až skončil jako řidič náklaďáku. Za volantem trucku vydržel až do let devadesátých. Pak se nenápadně vrátil na scénu a roku 2001 nahrál s přáteli z Pentangle CD Lucky The Man. Stihl též dokončit Joint Control, desku duetů s Renbournem, který bohužel zemřel jen pár dní po poslední session. Asi největší satisfakce se Wizzovi dostalo 30. května 2012, kdy Bruce Springsteen & The E Street Band otevřeli svůj koncert na Olympiastadionu v Berlíně skvělou verzí jeho písně When I Leave Berlin.

 

 

 

WHEN I LEAVE BERLIN

 

When morning comes and I leave Berlin

My mind is turning, my heart is yearning

For you and Berlin

 

In Amsterdam I’ll see my lady

I hope she’ll love me ‘cause I’m gonna need her

When I leave Berlin

 

Here today, but the wall is open

There are flowers alongside the Dunes

Here today, but the gates are open

Mothers are weeping with their sons

 

When morning comes and I leave Berlin

I know for certain that I’m a free man

When I leave Berlin

 

 

NA CESTĚ Z BERLÍNA

 

Když přijde ráno a já opouštím Berlín,

něco se ve mně mění, srdce touží

po tobě i Berlínu.

 

V Amsterdamu svou dámu uvidím,

snad mě bude mít ráda, protože ji budu potřebovat,

až opustím Berlín.

 

Ještě jsem tady, ale zeď padla,

podél jsou rozesety květiny.

Ještě jsem tady, ale brány jsou dokořán,

matky pláčou v náručí svých synů.

 

Když přijde ráno a já opouštím Berlín,

vím jistě, že jsem svobodný

na cestě z Berlína.

 

 

 

Přidat komentář