I Am the Manic Whale: Things Unseen

Vlastní náklad, 2020, 65:09

Na nic si chlapci z Readingu na své třetí desce nehrají. Jen dobrá hudba s neméně dobrými zpěvy. V textech sice rýpou do společnosti uzurpované megaboháči a celebritami, ale kdo se tím dnes neohání, že, tedy v českém hudebním rybníku příliš ne. Každá skladba je ovšem radost bez ohledu na text. Album odsýpá jako jeden a jedinečný spojitý tok s úhybkami do meandrů tu bažinatých ramen jen těžko prostupných, zarostlých, neproniknutelných, nikoli bez života, naopak!, dosud neznámé druhy zpod hladiny zvědavě okukují průzkumníky, tu prosluněných s nádhernými písečnými břehy, jinde zas ze dna trčí kameny a loď s muzikanty musí sakramentsky zbystřit, strhnout kormidlo náhle a ostře do jiného směru. Kapitáni – David Addis (kytary a zpěv), Michael Whiteman (basa, kytary, zpěv), na klávesy John Murphy a bicí Ben Harley – se nebojí řádně s posádkou přitvrdit. Jsou to písničky! Šlapou na odpradávna fungující bázi „jednoduchých“ harmonií. S instrumentační složitostí až v druhém plánu. Což dá nádherný výsledek, pokud se to umí a pokud se to povede. Tady naprosto. A šlape jim to až hanba. Darmo totiž pohledat u tzv. progrockových bandů, kam lze snad I Am the Manic Whale zařadit, písňové album bez onoho takřka vždy trapně hraného patosu.

Při Things Unseen se nejprve jen přiblble usmíváte z té radosti. Žádná profesorská zadumanost. S dalším poslechem si všimnete, že basu sem tam zdvojuje nenápadný fagot a hned tu máme jiný rozměr, energické virtuózní klavírní nebo kytarové výlety vrací zpátky na zem violoncello, případně je coby rozezlený rozhodčí propíská flétna. Vokály jsou samostatnou kapitolou. Sólový zpěv i souzpěvy jdou skoro do bítlsácké dokonalosti, samozřejmě s jinou barvou hlasů. V Celebrity předkládanou textovou „jakoby“ vážnost tématu z ničeho nic překlopí do legrandy funky teploušského výrazu à la Prince, což protká kytara mistrovskou parafrází na jmenovaného. Mít radost. Tak to je.

 

Přidat komentář