Iannis Xenakis: Electroacoustic Works

Karlrecords, 2022, 5CD box, 4:28:20

K výročí 100. narozenin poprvé vyšlo kompletní dílo elektro-akustických skladeb jednoho z nejvýznamějších průkopníků elektronické hudby a zárověň bořitelů harmonicko-rytmických postupů směrem ke konceptu matematické aplikace či transkripce konkrétní umělecké výpovědi do jakéhokoliv druhu umění tzv. meta-art. Iannis Xenakis (1922–2001) se silným zájmem o všelikou novou techniku žil dramaticky. V pěti letech mu zemřela matka, za války coby partyzán přišel o levé oko a v roce 1947 prchl z Řecka do Francie, protože mu od soudruhů komunistů hrozil trest smrti. Muzikant a vystudovaný architekt se chytil v ateliéru věhlasného modernisty Le Corbusiera. Spolu s ním a Edgarem Varèsem stvořil pak geniální vizuálně-zvukovou instalaci na Expo ʼ58.

Skladby jsou na discích řazeny v časové ose chronologicky. Od nejstarší Diamorphoses (1957) po algoritmickou mašinérii S.709 (1992). Určitě slyším podobnosti mezi jeho orchestrálními skladbami a elektroakustickými. Postupně Xenakis začal do elektroniky míchat i zvuky běžných nástrojů a manipulace hlasů. Bohor (1962) je toho příkladem. Řinčení, křik a zvony. Jasná to inspirace pro kapely typu Coil nebo Test Dept. Hudební dílo jako prázdné plátno, na kterém je možné cokoli. V sedmdesátých letech zkomponoval dvě zásadní elektroakustická díla: Persepolis (1972, 55 minut), objednaná perským šáhem (cha, v roce 1968 byl Xenakis hrdinou studentské revolty v Paříži!) na oslavu 2500 let íránského státu, což zahrnovalo monstrózní světla, lasery, 59 reproduktorů a děti s pochodněmi. Baví mě pomyšlení na reakci šáha a jeho suity, protože Persepolis je pořádný rámus, abstraktně barevná, masivní, hutná, dezorientující hluková změť. Pak z roku 1978 pro mne favoritní a druhá nejdelší z kolekce La Légende dʼEer (46:11) úvodních 7 minut píská, pípá frekvenčně na hranici bolesti, hmyzí bzuk, sténání, bublání, šelest hlasů, jekot, svist, trysk strukturuje, až spojí v monumentální emoční výron hudby.

Přidat komentář