Ikarus: Mosaismic

Minimálně vás hned napadne minimalismus. Když ovšem bylo něco nejasné, můj kulacký děda lakonicky říkával: „Na to sere pes!“ A tahle muzika není jen minimalismus. Švýcarská parta učitelů hudby si na své třetí desce sice novátorsky pohrává s minimalismem ve všech jeho znacích, jenže nad touto bází vytváří bezprecedentní směsici polyrytmické soudobé komorní hudby, mimoharmonických chromaticismů jazzové improvizace, agresivních proggy vskoků i barvitých příchutí hypnotického zeuhl. S narůstající stopáží člověku naskočí pojem architektura – ve všelikých významech a možnostech.

 

Architekt musí probádat základy, na nichž hodlá stavět, pak citlivě i pragmaticky zajistit statiku. Možná takhle přemýšlel Ramón Oliveras, bubeník a šéfskladatel švýcarského kvintetu. Íkaros byl synem stavitele Daidala, jenž pro krále Mínose postavil labyrint, kde byl ukryt Minotaurus, půl člověk půl býk. Architektura od počátku desky leze do uší. Hodně „archivní“ minimalistické postupy a současně tektonika. Ono se to totiž hýbe, asi tak stupeň 4, což ještě není zemětřesení, ale pod nohama, po těle, cosi neuchopitelného cítíte. Kapela užívá architekturu hudby sice s úctou k omezujícím základům, na nichž staví, ale coby stavitel s bezbřehou fantazií i možné ohyby fyzikálních zákonů (zde hudebních) pro tvorbu stabilního, pro uši, domu-chrámu-chalupy-přístřešku. Ikarus formuje své hudební stavby na geometrických vzorech, rytmických i zvukových iluzích, jakoby noty byly zdi, dveře, strop i okrasné elementy.

 

Oliveras původně zvažoval klavírní trio + kapelu. Jak to u realizace stavebních projektů chodí, dopadlo to jinak. Postačil jeden klavír jakožto motivický element opakovaných-minimalistických formulí, ten s kontrabasem vytvořil pevné basové podloží, nad tím dvojhlasé koloratury žena/muž (na Mosaismic kapela poprvé použila zpívané složky) a kol nenápadně šumlující i stavbu vzhůru zdvíhající rytmika. Krásný stavitelský počin.

 

 

Ronin Rhythm Rec., 2019, 49:20

 

 

Přidat komentář