Imporvizace se strukturou

V Čítárně Unijazzu proběhlo v lednu přátelské setkání se slovenským kytaristou a skladatelem Davidem Kollarem, známým v poslední době především díky projektu KoMaRa s americkým bubeníkem Patem Mastelottem (viz rozhovor v UNI 3/17) a italským trumpetistou Paolem Rainerim, u příležitosti vydání jeho knihy deníkových skic s názvem Zápisky I. – Alchýminé zpracování jsem se nakonec po dlouhém vnitřním dilematu rozhodl vypreparovat pouze své moderátorské otázky a Davidoa úspechu a prehry. Z toho byl pořízen i videozáznam, který je na Davidově facebookovém profilu. Pro tištěvy odpovědi, které tázaný ještě po emailu doplnil a upřesnil.

Tvoji knihu uvádí citát Andreje Tarkovského, jehož tam zmiňuješ i později. Čím je ti tak blízký?
Neumím si to racionálně vysvětlit. Jeho film Stalker mě oslovil natolik, že jsem cítil jeho vůni. Ten příběh, ta hudba! Tak jsem začal kupovat jeho knihy a číst životopis a velmi jsem se ztotožnil s jeho řekněme trnitou cestou člověka, který se snaží něco udělat, má nějakou vizi, bojuje se vším možným, bojuje s tím, v jaké žije zemi. Čímž nemyslím, že já žiju ve špatné zemi. Jeho deníky nebo knihu Zapečetěný čas jsem neuvěřitelně prožíval. Inspiroval mě jeho postoj, jak se stavěl hlavou proti zdi. Je to asi jediný režisér, který mě tolik zaujal. Na všechny jeho filmy se dá dívat, protože je jich jenom sedm. Vidíš v nich jeho začátky, celou tu plodnou cestu i konec. Ale stále se vracím i ke knize Laterna Magica od Ingmara Bergmana. Jeho filmy mám také rád. A mými oblíbenci mezi režiséry jsou také Akira Kurosawa, Federico Fellini, Asghar Farhadi, Jim Jarmusch a další.

Připomíná mi to, že jsi pro svého syna a jeho spolužáky založil něco jako filmový kroužek. Co to konkrétně znamenalo?
Teď letí taková forma videí na YouTube, kde lidé točí, jak otvírají chipsy, ochutnávají chipsy… Říkají si youtubeři. Chlapce to bavilo a začali sami točit na telefony svoje prvotiny, třeba o tom, jak jsou na kopci a mají strach. Já jsem v tom viděl potenciál, že by mohli vytvářet hodnotnější věci, než běžní youtubeři. Tak jsem se jich ujal a začal je povzbuzovat, aby si psali scénáře podle toho, co v životě odpozorovali, vysvětlil jsem jim, jak fungují střihací programy. Prostě jsem chtěl, aby nesklouzli k tomu točit právě to pojídání chipsů.

Jak ty ses vlastně dostal ke skládání filmové hudby?
Já jsem velký fanda filmové hudby. Už kdysi dávno jsem měl sen dělat hudbu k filmům, ale nabídky nepřicházely. Pak jsem potkal mladého režiséra Michaila Vernera, který vlastně tehdy ještě ani nebyl režisér, bylo mu asi šestnáct. Ale měl natočený nějaký krátký film a chtěl použít hudbu z mého CD Way From East. Tak jsem to vzal jako výzvu a řekl jsem mu, že mu tu skladbu nedám, ale nahraju mu novou. Hned jsem si připravil mikrofon ke kytarovému kombu a něco pro ten film vymyslel. Pak jsme spolu s ním a Erikem Bošnákem začali psát scénáře k dalším krátkým filmům a točit je. Já jsem tam hrál a zařizoval celou produkci, abych měl materiál, pro nějž bych mohl skládat filmovou hudbu. Pojmenovali jsme se KoVeBo a já začal nabízet po klubech program KoVeBo Night, kde jsem k těm filmům hrál hudbu naživo. Byli jsme s tím až v Krakově. A pak začaly přicházet nabídky od jiných režisérů a já spadl do filmové hudby. No a teď jsem byl nominován slovenskou televizní a filmovou akademií na cenu Slnko v sieti za nejlepší hudbu k filmu Stanko.

Kdy a při jaké příležitosti jsi poprvé vystupoval v Čechách?
Myslím, že to bylo v Praze ve Slovenském kulturním institutu v roce 2006, kde jsem hrál se svým David Kollar Bandem. To pro mě byla velká výzva, ale i tréma a stres. Jeli jsme do velké Prahy! Další rok už nám Jiří Švéda zařídil turné pod hlavičkou Jazz do regionů.

Tvůj sen ale byl expandovat šířeji do zahraničí, což se ti celkem úspěšně daří. Co považuješ v tomto rámci za nejvyšší level?
Možná je to spolupráce s Patem Mastelottem z King Crimson. Momentálně jsem rád, že komunikuji se Stevenem Wilsonem a něco se rýsuje. Uvidíme, jak to dopadne. Steven mi pošle skladbu a řekne „máš volnou ruku“. Já mu pošlu nahrávky, on po čase poděkuje. Je trochu záhadný, ale nakonec to vypadá, že na jeho novém albu budu participovat na třech skladbách. Také jsem už dělal hudbu pro Polské národní divadlo ve Štětíně. Takže „z každého rožku trošku“. Na jedné straně jsou to projekty jako KoMaRa nebo The Blessed Beat, což jsou žánrově i hudební výpovědí různorodé věci, a divadlo a film je úplně jiná část mého hudebního světa. Ale na všechno jsem hrdý.

Jak se ti daří všechny tyhle aktivity skloubit dohromady, navíc máš ještě rodinu, které se věnuješ.
Mně se to podařilo díky tomu, že jsem si nastavil režim: věci, které chci za den stihnout, udělat. Základní věc, pokud se chceš prosadit v zahraničí, je naučit se angličtinu. Věnovat se svému nástroji a analyzovat. To je pro mne dodnes jedna z nejzásadnějších věcí: analyzovat hudbu, kterou poslouchám, která mě inspiruje. Nepustit si ji a těšit se z toho, ale psát si, co se kde děje a proč se to tam děje. Sepsal jsem si hromadu takových šablon, které mi pomáhají těm věcem mnohem víc porozumět. Umím rychle identifikovat, co se děje. V improvizované hudbě si pak v dané sekundě můžeš vybrat, kam chceš teď jít, protože máš shluk šablon v nějaké pomyslné krabici nebo ruksaku, z nichž vybíráš. To je ten nejvyšší level. Improvizace, kde vůbec nevíš, co bude, je ok, v podstatě ale vycházíš z toho, co ti už prošlo rukou. Tak je možné komponovat přímo před publikem. Ale používám věci, které jsem už někdy udělal. S rodinou jsem velmi často. Teď se věnuji hlavně dceři a dokonce si přála navštěvovat hodiny klavíru, tak jsem ji tam přihlásil. Pracuji doma každý den od osmi do čtrnácti hodin, potom se byt zaplní a musím se věnovat rodině. Večer v osmnáct hodin jdu vedle do baru, kde mám laptop a sluchátka. Vyřídím e-maily a poslouchám, případně upravuji to, co jsem nahrál.

Máš tedy ještě nějakou konkrétní další metu, které bys chtěl dosáhnout?
Nevím, co bude zítra. Nemám žádný konkrétní cíl, co se týká kariéry. Ale věřím, že to někam směřuje, protože osmdesát procent všech věcí nebyl můj plán nebo cíl. Že bych hrál s Mastelottem nebo těmi Italy, to mě vůbec nenapadlo. To byly věci, které se prostě staly, takže jsem celkem otevřený tomu, co budoucnost přinese a musím se k tomu nějak postavit. A věřím, že by mohly vyjít ještě velké věci, když na ně budu připravený.

Připadá mi, že trochu rozporuješ to, co jsem si přečetl v knize. Z ní mi připadá, že třeba Mastelotto byl cíl.
Nebyl to ale můj vnitřní sen, že chci jednou hrát s Patem Mastelottem. Stalo se to tak, že italský baskytarista Lorenzo Feliciati chtěl udělat trio se mnou a maďarským bubeníkem Gergőm Borlaim, ale ten neměl čas, tak jsem se podíval na facebookovou stránku, kde byl Lorenzo s Patem Mastelottem a díky tomu vznikla naděje. King Crimson byli pro mě lidé, kteří ani nežijí na této planetě, jsou totálně nedostupní, ani nekoncertovali v mém okolí. Až potom jsem začal pracovat na Patu Mastelottovi. Od toho momentu už to byl konkrétní cíl, protože jsem věděl, že by to mohlo vyjít. Ale všeobecně momentálně nemám konkrétní cíl, kromě toho, že chci nahrát další alba s KoMaRa, The Blessed Beat a Gergőm Borlaim a až se vrátím domů, tak na mě na stole čeká celovečerní film s pracovním názvem Punk je hned! o pankáčovi, který bojuje se systémem a okolím. Má rodinu a snaží se nějak přežít. Ale neumí odolat nástrahám alkoholu a drog. Nemám v merku žádnou legendu nebo hvězdu. Žádný zásadní plán. Až něco náhodou přijde, tak budu mít plán dokončit, co přišlo. Ale nevím, co přijde.

King Crimson jsou pro tebe zásadním vzorem, ale workshop s jejich hlavním hybatelem Robertem Frippem tě zklamal…
Zklamání přijde vždycky, když něco očekáváš a ono se to nestane. Já jsem očekával od kurzu Roberta Frippa, že budeme hrát, improvizovat a on přijde na moje hranice nebo na ně přijdu já a budu se moct posunout dál. Fripp má jedno velmi dobré audio, které se jmenuje From Good To Great. To jsem si v té knížce celé rozpoznámkoval a myslel jsem si, že kurz bude nějaká druhá část, ale on byl zaměřený na meditaci, spíš takovou terapii hudbou, tak jsem pochopil, že to není nic pro mne a odjel jsem.

Máš pocit, že při tvých znalostech a dovednostech existuje někdo, jehož workshop by pro tebe byl vůbec přínosný?
Třeba kytarista z Meshuggah. Popovídat si s ním o těch polyrytmech. Když to nezkusíš, tak nevíš, jestli je tam něco, co neumíš. A nechci zakrnět a spokojit se s tím, co umím.

Meditace ti nevyhovuje. Jak vlastně relaxuješ?
Já neumím relaxovat. Možná když v noci spím, což je tak pět hodin.

Jak dalece tě ovlivnila literatura. Třeba album The Blessed Beat M.I.V je podle povídky Charlese Bukowského.
Musím se přiznat, že jsem nikdy moc nečetl, spíš jsem fanouškem filmu. U alba The Blessed Beat jsme použili povídku Kopulující mořská panna z Venice, přišlo mi to vtipné, plné nadhledu. Měli jsme jeden den na to, abychom nahráli album, tak jsem napsal zásadní body z té povídky a ty jsme zahráli. Ale v podstatě jsem víc ovlivněn filmem. Časem, jak plyne film. Když jsem začal dělat filmovou a částečně divadelní hudbu… Hrál jsem fusion jazzrock a postupně pomaličku ten filmový feeling ho pohltil. Fusion jazzrock jsem dal stranou a vznikly projekty jako KoMaRa a The Blessed Beat, které možná do určité míry znějí jako soundtracky. Tak se to celé spojilo. Ale s literaturou moc nepracuji. Mám rád autobiografie – Bergmana, Tarkovského, Felliniho – v podstatě ty cesty umělců, a čím jsou trnitější, tím mě to víc baví.

Mluvil jsi o tom, že se plánuje nové album projektu KoMaRa. Bude to zase takový přesoceánský ping-pong nebo vznikne jinak?
Bude to stejný princip. Už se to děje. Nepodaří se nám potkat se ve třech, protože je na turné Stick Men Tonyho Levina, kde hraje Pat Matelotto, a pak jsou na turné King Crimson. Jediný možný měsíc je září, ale to se rozhodne podle toho, jestli vyrazí na turné Peter Gabriel se Stingem, protože pokud vyrazí, tak s nimi pojede i Tony Levin, tím pádem nebudou hrát ani Stick Men ani King Crimson, takže bychom se mohli v nějakém studiu sejít. Ale když ne, tak klasika – já připravím nápady, Pat nahraje bicí, já do toho zase něco dohraju a nakonec přijde Paolo Raineri a dohraje trubku.

Je pro tebe zajímavější nahrávat jeden den jako s The Blessed Beat, kde to mělo určitou hutnost a autentičnost nebo to neustále dotvářet jako u KoMaRa? Co je ti bližší?
Jednoznačně The Blessed Beat. Tahle forma nahrávání je pro mne nejsvobodnější a nejlepší, ale v případě KoMaRa se to nedá, takže pozitivní věc na tom je, že ty kapely neznějí stejně. KoMaRa je víc připravená, skladby mají strukturu a formu. U The Blessed Beat taky, ale spontánně.

Zvláštní je, že mi ve výsledku připadá KoMaRa roztříštěnější a The Blessed Beat ucelenější…
To je věc vkusu a úhel pohledu. Jsou lidé, kteří nemají rádi The Blessed Beat jiní zase KoMaRa…

Já neříkám, že nemám rád KoMaRa…
OK. Těžko se mi o tom mluví, do obou věcí jsem dal srdce a spoustu času. Samozřejmě je lidé budou porovnávat. Pro někoho je The Blessed Beat příliš avantgardní. Někdo může KoMaRa vyčítat, že je slyšet, jak se to nahrávalo. Pro mě je plus, že obě kapely znějí úplně jinak a přitom je vyměněný jenom bubeník.

Láká tě v současnosti víc improvizace nebo komponování? Kam bys chtěl víc směřovat?
Když dělám hudbu k filmu, tak musím komponovat. Ty projekty vznikají na bázi improvizace, protože každý je z jiné země a neměli jsme čas zkoušet a vymýšlet skladby, ale například u The Blessed Beat se nakonec koncertní program stal připravený. Tím, že jsme ve studiu improvizovali, vznikl materiál, který obehráváme na koncertech, dostává jasnou strukturu, máme jasné signály, kde nastane změna, takže opakovaná improvizace je možná už kompozice. Při té improvizaci vznikají nápady. Vlastně, i když připravuji hudbu k filmům, tak musím improvizovat a hledat a celému tomu pak vytvořit strukturu. Tak je to i s KoMaRa. Improvizovat musím, když hledám nápad.

The Blessed Beat jsem naživo nikdy neviděl. Když přijdu na koncert, uslyším víceméně to, co je na albu?
Vlastně uslyšíš kromě dvou skladeb to, co je na albu, ale zahrané úplně jinak. Ten tlak té energie, který do toho kapela dává, je každý den jiný. Můžeš identifikovat skladbu, ale jestli bude mít patnáct, deset nebo pět minut nebudeme vědět ani my. Ale víme už plus minus, jak začneme, co se kde děje. Je super, když muzikanti dokážou improvizovat, protože se můžeme dát rychle dohromady a snažíme se tou improvizací na pódiu něco zkomponovat. Není to jako improvizace ve vážné hudbě, ale snažíme se tomu tady a teď najít strukturu nebo vědomě porušovat struktury. Jenom jsme nemohli dva týdny zkoušet nebo být ve studiu. Ale jedno turné udělá, že máme jasný koncertní repertoár. KoMaRa je v podstatě to samé. Celé album kromě dvou skladeb live. Příkladem je u The Blessed Beat skladba The best fuck I ever had. Snažíme se improvizovaně udělat skladbu, která bude mít jednoduchou strukturu, ale má nasazení. Snažím se improvizovat víc poeticky nebo možná filmově. Samozřejmě je tam sem tam prvek avantgardy nebo noisu, ale není to ten způsob improvizace jako v moderním jazzu. Tím mám na mysli, když trumpetista vyšroubuje píst a začne do něj mluvit, bubeník škrábe hřebenem činely a basista vezme kus kabelu a proplétá ho mezi struny. Někdy se promotér vyleká, když avizujeme improvizovaný koncert, protože si myslí, že budeme dělat právě tohle.

V případě David Kollar Project s maďarskými muzikanty to ale nejspíš bylo dané. Tam asi improvizace nehrála takovou roli?
Tam jsme taky procházeli skrz improvizaci. Vymyslel jsem riff, pak mě chlapci poslali z chaty ven a hledali groove a já pak následně našel melodii. To jsme ale byli na chatě tři nebo čtyři dni, takže jsme měli čas udělat skladební strukturu. Ale to bylo úplně jiné hudební myšlení vycházející z jazzrocku, kde je jasné, že máš melodii, její variaci a potom sóla všech hudebníků. A gros byl ten tlak a tah, což pro mne bylo velice důležité, aby ta rytmika hrála. A v sólech jsem samozřejmě improvizoval.

Jazzrockové období je tedy za tebou nebo se k němu vracíš?
Momentálně se k tomu nevracím, ale když budu něco točit s Gergőm Borlaim, možná to bude v tom duchu, ale už s tou hlavou, co mám na krku dnes. Rozhodně to bude určitě jinak než v roce 2011.

Kniha je označena jako první díl. Jak bude vypadat druhý. Bude podobný? A za jak dlouho ho můžeme očekávat?
Nevím. Materiálu bylo hodně. Turné z Ameriky i věci před těmi mezinárodními spolupracemi plus mám dopsané nějaké nové věci, které se teď dějí. Ta jednička je tam proto, že možná bude dvojka, protože je toho hodně. A možná nebude. Nechci se dostat do nějakého bodu, že budou lidé očekávat, že vyjde nějaká moje další kniha zápisků o tom, co nového se stalo, aby se z toho úplně stala tradice. Možná bude dvojka, ale nevím o čem. Tady je obsah, který nám s vydavatelem Jánem Sudzinou přišel, že o něčem vypovídá a jsou tam odpovědi na otázky, jež často dostávám. Je to taková polovina nebo možná třetina cesty, co vidím v hlavě, co se má ještě udělat. Tím, že to vyšlo, jsem šel s kůží na trh jiným způsobem. Teď už se dívám na věci zase jinak. Takže se dá říct, že to uzavřelo jednu etapu.

Přidat komentář