ISLAJA: Tarrantulla

Finská muzikantka Merja Kokkonen už toho dokázala docela dost. Stát se výraznou postavou skandinávského labelu/komunity Fonal, koncertovat po celé Evropě i spolupracovat s Christinou Carter z amerických Charalambides nebo se stát součástí dámské úderky Monika Werkstatt okolo aktivistky Gudrun Gut. Pryč jsou doby, kdy svojí tvorbou jasně spadala do freak folkových vod. Stejně jako Colleen, tak Merja v poslední době tíhne k vyjadřování se elektronickými prostředky. Není divu, že ji recenzent portálu Exclaim charakterizoval jako zkratku mezi americkou freak folkovou hvězdou Grouper a švédskou popovou konceptualistkou Fever Ray. Jenže Islaja na novince nabízí ještě více. A to nemám na mysli texty ve finštině, ale třeba zcela nečekaně hostující saxofon v kousku Earthly Side, který i díky svižnému tempu dodává skladbě exoticky novovlnné vyznění. Řada návštěvníků loňského intenzivního workshopu/vystoupení Monika Werkstatt v pražském Paláci Akropolis konstatovala, že svými improvizačními i muzikálními schopnostmi Merja převyšovala většinou kolegyň. V současné době v Berlíně usazená Finka, ani na novince Tarrantulla přirozené sklony k improvizaci nezapře. Řada skladeb se vůbec nedrží klasického písňového schématu. Spíše je podobná aktuálnímu snění Björk s tím rozdílem, že slavná Islanďanka své utopické sny zasazuje do přívětivých fiktivních krajin, zatímco Islaja to samé tvoří v sychravém severském prostřes občasnou polární září nad hlavou. Do civilizace ji pak jednou za čas stahuje Tatu Rönkkö, člen indie popových Liima, který je schopen horečnatý rukopis Kokkonen zasadit do přehlednějších struktur.
V
e světě Islaja se toho od freak folkových začátků moc nezměnilo. Snad pouze aktuálně využitá elektronika vyvádí Merju z přírodou obtížené severské krajiny do velkoměstského předměstí. Dobrodružství, které má možnost posluchač u poslechu aktuální desky zažít, je stejně mnohovrstevnaté.

Svart Rec., 2017, 38:30

 

 

 

Přidat komentář