ITAMAR BOROCHOV: Blue Nights

„Jsem v procesu tvorby trumpety se čtvrtým pístem, jako měl pionýr Don Ellis a později [Nassim] Maalouf. Můj nástroj bude mít větší možnosti mikrotonální adaptace než ty, co byly dosud k dostání,“ řekl izraelský trumpetista Itamar Borochov před třemi lety v rozhovoru s kolegyní Annou Mašátovou. Nemá však smysl srovnávat a hledat, čí trubka je čtvrttónovější. Podobně jako Libanonec Ibrahim Maalouf, Nassimův syn, využívá v oboru jazzové trubky práci s arabskými stupnicemi a vůbec hudebním bohatstvím Blízkého východu, čerpá Borochov z kulturní studnice sefardských Židů, ale také z tradic středoasijské Buchary nebo severoafrického stylu gnawa.

 

Přesto i jeho nové album Blue Nights, navzdory všem orientálním tónovým postupům, je v první řadě jazzové. Borochovovo kvarteto hraje v naprosto běžném obsazení trubka, piano, kontrabas a bicí (pouze v jedné skladbě trumpetistův bratr Avri vymění basu za arabskou loutnu oud) a práce s hlasy a se sóly je podobná jako u čistě západních jazzových kapel. Ostatně Borochov, kterého k hudbě také přivedl otec (Yisrael Borochov), čerpal v začátcích inspiraci u Milese Davise, Duka Ellingtona a také u bluesmanů B. B. Kinga a Johna Lee Hookera. Můžeme se tím pádem pouze dohadovat, zda se sám k marocké hudbě gnawa dostal „východní cestou“ (tedy v rámci vnímání širší semitské kultury), nebo cestou západní (přes americké blues a jeho západoafrickou formu). V každém případě společná skladba s newyorskou skupinou Innov Gnawa, příznačně nazvaná Motherlands, patří k nejzajímavějším momentům alba.

 

I v ostatních osmi skladbách však trumpetistovo kvarteto rozvíjí inspirace posbírané na několika kontinentech a tlumočí je do kompaktního a přitom posluchačsky srozumitelného tvaru. Borochovův jazz je totiž postavený především na melodiích, které znějí současně exoticky i povědomě a fungují dokonale například v sedmičtvrťovém rytmu Daasa! nebo v rockovější (rozuměj s výraznými bicími) poloze skladby Broken Vessels.

 

 

 

Přidat komentář