Ivo Perelman/Mat Maneri/Joe Morris: Counterpoint; Ivo Perelman/Marrhew Shipp: Callas

perelman_1Když hledal brazilský tenorsaxofonista Ivo Perelman pro své projekty vhodného hráče na smyčcový nástroj, vytanul mu na mysli violista Mat Maneri, který se zaučoval v kapelách vedených jeho otcem – věhlasným saxofonistou Joem Manerim – a tudíž má dokonalý cit pro souznění s tímto nástrojem. Perelman ho poprvé využil při nahrávání hudby k filmu A Violent Dose Of Anything, kde jim byl třetím do kolegia pianista Matthew Shipp. Spontánní improvizace tu měly tak trochu evokovat padesátá léta, což odpovídalo atmosféře snímku, jenž se sice odehrává v současnosti, ale má zvláštní retronádech. Tohle prolínání časů je Perelmanovi velice blízké, a tak byl výsledek velice sugestivní. Na druhé straně má Perelman ke smyčcovým nástrojům vřelý vztah i díky tomu, že v mládí sám hrával intenzivně na violoncello. To ho vedlo k nápadu natočit s Manerim čistě v duu album, jenž dostalo název Two Men Walking, kde se snaží znít smyčcově a kupodivu to opět nadmíru funguje.Zatím do třetice si Perelman přizval Maneriho na opus Counterpoint, na němž jim dělá parťáka kytarista Joe Morris, který s oběma spolupracuje separátně již delší dobu. S Matem se poznali již před dvaceti lety v kapele jeho otce a s Perelmanem účinkoval mimo jiné i na albu Family Ties coby basista. Ostatně i jeho kytarová hra má do značné míry basistický charakter, což mě okamžitě trklo ještě předtím, než jsem zjistil, že je mu i tenhle nástroj vlastní. Ačkoliv je sestava saxofon-viola-kytara značně netradiční a vyžaduje opravdu specifický přístup, těmhle třem se daří vytvářet dokonalé propletence. Nikdo tu nesóluje, nehraje sám za sebe, ale všichni při vší improvizovanosti krásně souzní jak v nervnějších, tak v konejšivě melancholických pasážích. Zpočátku vám může přijít, že jsou to jenom takové komplikované etudy, ale postupem máte možnost si vychutnat právě onu nesmírnou propojenost a sounáležitost. V roce 2014 začal Ivo Perelman pociťovat bolest v ústech, kterou provázelo krvácení. Nejdříve se domníval, že je to od zubů, ale posléze se ukázalo, že jde o poškození hrtanu, které zapříčinilo používání náústků uzpůsobených k vyluzování extrémně vysokých tónů. Záhy zjistil, že podobné problémy mívají i operní zpěváci, a tak se obrátil na podobně postižené a začal praktikovat hlasová a dechová cvičení, která ho nakonec uzdravila a navíc mu otevřela nové obzory. To ho potažmo přivedlo i k intenzivnímu studiu nahrávek fenomenální operní divy Marii Callas, jež ho natolik fascinovaly, že notu po notě transponoval její árie pro saxofon a neustále si je přehrával. Ale nebylo by v Perelmanově stylu, aby vydal tyhle „otrocké“ přepisy, neboť nikdy nenahrává předem napsanou ba ani předpřipravenou hudbu, ale vždy se nechává pouze něčím inspirovat nebo zkrátka hraje dle momentální konstelace.

Leo Records, 2015, 48:00

perelman_2Dvoj- CD Callas je tak „pouze“ reflexí jeho studia výjimečné umělkyně včetně snahy o pochopení její svérázné povahy a komplikovaného života. Ostatně Perelman v ní spatřuje jakousi prototypální freejazzovou zpěvačku. Ačkoliv je všech šestnáct částí pojmenováno podle hlavních postav, které Maria ztvárnila, názvy byly přiřazeny autorem až ex-post podle toho, co v něm zpětně evokovaly. Donizettiho Lucia je tak přiřazena podle milieu krajiny se skotskými hrady zahalenými mlhou, Cherubiniho Medea je připomenutím pomstychtivé čarodějnice a Mimi z Pucciniho opery La Bohéme je odrazem této křehké zářící romantické postavy. Dále zde najdeme například Toscu, Aidu, Turandot, Violettu atd. Každý kus má tak svůj specifický charakter a náladu. Určitě by stálo za pokus si poslechnout původní árie a hned vedle toho jejich reminiscence. Ale to je štafeta na dlouhou trať.
Pro začátek stačí si tohle dílo poslechnout nejdřív vcelku a pak se případně vracet k jednotlivým postavám a snažit se do nich proniknout a sledovat jejich psychologii. Perelmanův tenor je zde sice dominantní, ale Matthew Shipp tu rozhodně nehraje jen nějaký doprovod, ale je mnohdy pro celkové vykreslení zcela zásadní. Saxofon supluje dramatickou postavu a její výpověď, piano situaci a atmosféru jako takovou. Je to příklad improvizace, která je podřízena myšlence a přitom zůstává dostatečně svobodnou.

Leo Records, 2015, 40:00 + 38:00

Přidat komentář