Když v roce 1997 zemřel Tony Williams, byl to pro svět jazzu šok; vždyť mu bylo jednapadesát a na jeho stylotvorné bicí ve skupině Milese Davise a hudebně koncepční vliv ve vlastním souboru Lifetime nebylo možné zapomenout. Čas se však valí vpřed, jako by nebylo třeba naplňovat kýžené vědomí souvislosti. A vtom trojice velkých individualit jazzu vydá natolik závažný dvojdisk, který vychází z odkazu Tonyho Williamse a přitom je svědectvím soudobého vývoje a možností nejspontánnější hudby naší doby. Tato živá a doslova živoucí nahrávka z londýnské královské koncertní síně by svou intenzitou a inspirativností mohla kandidovat na jazzové album roku: Jack DeJohnette, Larry Goldings, John Scofield – Trio Beyond: SAUDADES (ECM/ARTA, 2006, 54:40+ 56:24). Možná by titulní saudade šlo vysvětlit jako brazilské nebo portugalské blues, někdo tvrdí, že jde o melancholické toužení, je to však daleko složitější. Vše je zde současně minulostí i přítomností. Tato hudba vychází ze spodních proudů vědomí, paměti, intuice, ale každopádně je to hudba duše. Nápad dát se dohromady měl Jack DeJohnette, velmistr polyrytmů a stříbra průběžně tepaného na vlastních činelech. Kytarista John Scofield od teenagerského věku obdivoval Tonyho Williamse jako hudebníka, který otevřel prostor novým možnostem. Hráč na Hammondovy varhany Larry Goldings s Williamsem pár měsíců před jeho smrtí plánoval sestavu další podoby tvůrčí dílny Lifetime. Všech šest skladeb prvního disku je závažných – například úvodní If Joea Hendersona nebo proslavené Spectrum Johna McLaughlina. Nejúžasnější je Saudades, simultánní improvizace tria DeJohnette/Scofield/Goldings. Druhý disk obsahuje třináctiminutovou verzi davisovského tématu Victora Feldmana Seven Steps To Heaven, muzikálovou baladu I Fall In Love Too Easily, nápor nezadržitelné energie ve skladbě Big Nick Johna Coltranea a závěrečné Emergency Tonyho Williamse. Před časem kytarista John Abercrombie s Miroslavem Vitoušem vystoupili v Románském sklepení na Pražském hradě. Repertoár čerpali kromě vlastních věcí hlavně ze skladeb Milese Davise a Billa Evanse. Abercrombie konstatoval, že přesto hrají soudobý free jazz. Jako přídavek s kontrabasistou nadpaganiniovské virtuozní techniky (který nehledě na jakékoliv blue notes a trefně podlaďované tóny, místy kriticky neintonoval) tedy Abercrombie rozvíjel a průběžně rozšiřoval známé melodie a harmonie natolik převratně, až výsledek přinesl ryze autorskou hudbu. Obdobně, navíc v otevřeném dialogu, muzicírují DeJohnette, Scofield a Goldings.
