Jacky Terrasson & Stephane Belmondo: Mother

jackyV poslední době vyšlo několik zajímavých jazzových nahrávek ve složení trubka a klavír. Na naší scéně to bylo dvougenerační duo Emila Viklického s Miroslavem Hloucalem s albem Afterdark, ve Francii se sešel trumpetista Nicolas Genest s mladším pianistou Yvanem Robilliardem na albu A Long Lone Way a nyní vychází – také ve Francii – společná nahrávka pianisty Jackyho Terrassona (narozen v Německu americké matce a francouzskému otci) a trumpetisty Stéphana Belmonda (Francouz s italskými kořeny, toho času žijící na ostrově Réunion). Všichni jmenovaní hráči mají zkušenosti s většími sestavami, ale každého z nich z nějakého důvodu lákalo komorní hraní v duu. Genest například zmiňuje inspiraci baladami Milese Davise: „Jeho nahrávky mi dodaly chuť zkusit něco mnohem intimnějšího, než jsem dělal doposud.
Zatímco u prvních dvou zmíněných projektů jde vždy o první spolupráci dotyčných hráčů, Terrasson s Belmondem se setkávají a jsou přáteli už třicet let. Společně začínali na pařížské scéně, oba v polovině 90. let doprovázeli Dee Dee Bridgewater a ani později nezmizeli jeden druhému z dohledu. Navíc mají společného manažera, a tak natočení společného alba není žádným překvapením. Zajímavější je dramaturgie nahrávky a její geneze. Pánové šli totiž do studia, aniž by tušili, jaká bude výsledná podoba desky. Během tří dnů natočili třicet skladeb a teprve za chodu si uvědomili, že nejlépe jim v duu svědčí balady. Vytvořili tedy sbírku pomalých skladeb nejrůznějšího původu – od jazzových standardů amerických a evropských a francouzských šansonů až po vlastní tvorbu obou protagonistů. Album, které se původně mělo – jako odkaz k práci v duu – jmenovat Twin Spirit, nakonec dostalo název Mother jako pocta Terrassonově matce, která zemřela v době práce na albu, a potažmo všem matkám a ostatním ženám.
I když dramaturgie nebyla od počátku zcela jasná, nakonec se oběma hráčům ve spolupráci s producentem Jeanem-Philippem Allardem podařilo dodat nahrávce kompaktní tvar. Celá třičtvrtěhodina od úvodního Hadenova First Song až po závěrečnou dvouminutovou Que reste-t-il de nos amours tvoří souvislé pásmo s přelévajícími se náladami a s vtipnými mezihrami, z nichž nejzajímavější je retro Les valseuses Stéphana Grappelliho. I v duu a s převahou pomalých temp se hráčům daří docílit relativní pestrosti. To je dáno nejen tím, že Belmondo střídá trubku s křídlovkou, ale možná ještě více různými styly Terrassonovy klavírní hry. V Belmondových Souvenirs chvílemi připomíná swingovou kytaru, ve First Song začne minimalisticky, ale v průběhu skladby rozvine protimelodii, v Brubeckově In Your Own Sweet Way hraje spíše perkusivně a méně melodicky. Málokdy však piano plní pouze doprovodnou roli. Většinou jde skutečně o dva rovnocenné nástroje, které si předávají vedení (Hand In Hand). Výsledkem je velmi vkusně nahrané album, které sice nenadchne novátorstvím, ale k průtokové kulisové hudbě má velmi daleko.

Impulse!, 2016, 47:51

Přidat komentář