Sedíme o nedělním horkém večeru v rozlehlé zahradní osvěžovně na Vyšehradě a náhle udiveně koukám, že digitální nahrávačka nebliká, a tudíž neplní kýženou funkci. Ale nic se neděje, lze to snadno napravit. Teprve jsme začali. Totiž mluvit o Hendrixových kytarách, příslušenství a podstatných rysech jeho hry. A to s PROKOPEM TOMÁŠKEM, architektem prestižního atelieru A69, zároveň ovšem výtečným kytaristou (věřte mi, hrávám s ním), nadto velmi zběhlým nejen v hendrixismu, ale ve světě elektrických kytar vůbec. Sice se tedy prvních pár vět nenahrálo, nicméně šlo, jak řečeno, o pouhý rozjezd. Náš i Jimiho. Že měl, pokud známo, zkraje profesionální dráhy nástroje logicky levnější a dnes pozapomenuté. Kupříkladu Supro Ozark, dále Danelectro Bronze Standard z materiálu podobného sololitu, následně Epiphone Wilshire. A pak prvé Fendery: Duo-Sonic, Jazzmaster a do Londýna v září 1966 přiletěl pravděpodobně už se Stratem v povrchové úpravě známé coby sunburst (v centru těla jakoby slunečně jasným, ke krajům postupně tmavnoucím), zakoupeným v legendárním manhattanském obchodě Manny´s Music.
Potud tedy má krátkodobá paměť, podpořená ovšem po několika dnech nahlížením do uznávané objemné knihy Jimi Hendrix – Electric Gypsy (autoři Harry Shapiro a Caesar Glebbeek). No a dál už to blikalo jedna radost. A ještě jsme se vrátili k Jimiho nejstarším instrumentům.
Supro byla jedna z mnoha levných kytar vyráběných v 50. letech, dneska jsou většinou hodně ceněné. Jimiho táta tvrdíval, že ji synovi koupil on, ten zas říkal, že byla jenom půjčená. A stejně se kdesi ztratila. Jimi v prvých letech nájemného hráče často neměl vlastní kytaru, nebo o ně všelijak přicházel. Podle Jimiho byla jeho první kytara Danelectro, laciný nástroj vyrobený ze sololitu a zbytkového dřeva, kterou si sám natřel načerveno a namaloval jméno svojí tehdejší holky Betty Jean. Nicméně kytara má specifický zvuk a v historii rokenrolu je hodně používaná. (Jimmy Page po ní například sáhl ve skladbě Kashmir.) Nakonec Betty Jean skončila jako protihodnota, aby Jimi dosáhl na dražší Epiphone… No, jeho kytary, to je trošku mýtus, pamětníci a spoluhráči cosi říkají, něco se liší, něco potvrzuje, něco v rozhovorech uvedl on sám. Podstatné ovšem je, že šlo o kytary pravoruké a levák Jimi si na nich musel všechno přehodit.
Jak všechno, i elektriku?
To ne, s tou nic nedělal. Ale ono se vlastně leccos podstatného udělalo jakoby samo. Protože konkrétně u Fender Stratocasteru, čili Jimiho generální kytary, bere kobylkový snímač jinak výšky a jinak basy. No a Hendrix měl přehozené struny. To je jeden z prvků, které vytvářely jeho specifický zvuk. A potom – pravoruká kytara má ladicí mechaniku u basové struny E asi dva centimetry od nultého pražce. Takže když on měl struny přehozené (musel kvůli tomu trochu vybrousit drážky v nultém pražci, aby se do nich tlustší vinuté struny vešly), byl kolíček basového éčka najednou o patnáct centimetrů dál. To dodávalo basovým strunám odlišnou rezonanci a jiné chování zvuku. Mimochodem, když si zkusíš obrátit kytaru, budeš neúmyslně pořád přepínat snímače a pohybem ruky hýbat potenciometrem. On se s tím ovšem naučil zacházet. Stejně jako s tremolo pákou, která je normálně pod struníkem, ale Jimi ji měl na otočené kytaře nahoře. To zase dávalo možnosti jinak takřečenou vibrapáku používat. A zacházel s ní robustně, tu a tam ji při hře zlomil. Později si takhle nechal přehodit páku Stevie Ray Vaughan, jistě věděl proč. Když se dneska čas od času vynoří reissue Hendrixovy kytary pro praváky, jsou na ní tyhle prvky věrně otočené, tedy levoruký krk a otočený směr kobylkového snímače.
Řekl jsi specifický zvuk. Jak ho popsat?
Jimi především musel hrát strašlivě nahlas. Na stowattový zesilovač Marshall vytočený na desítku a se dvěma reprobednami, čili celkem osmi dvanáctipalcovými reproduktory, později tento set ztrojnásobil. To se v menším sále skoro nedá vydržet a váže se k tomu řada příhod s opadávající omítkou ve studiu a lidmi rozvazujícími pracovní poměry. Stejně hlasitý byl snad jenom Pete Townshend z The Who, ten taky Jimimu svoji sestavu půjčil na vyzkoušení. Na úplném začátku tria Experience obstaral manažer Chas Chandler aparatury londýnské firmy Burns, ale hochům se moc nezamlouvaly, a tak se je pokoušeli zničit, shazovali je ze schodů a podobně. Jenže to pořád hrálo! Až když se jim je podařilo definitivně zlikvidovat, došlo na sestavy z dílny Jima Marshalla. U kterého mimochodem na vedlejšák pracoval v prodejně bubeník Mitch Mitchell a Marshall, původem sám hráč na bicí, mu dokonce dával lekce techniky!
Takže ten nejhendrixovštější zvuk je Marshall na maximum (při té intenzitě odcházely originálně namontované reproduktory Celestion, a Jimi proto dával do beden místo nich JBL), a kytara Fender Stratocaster. Která uměla hrát krystalicky čistě, ale zároveň s fuzzem působit jak vodíková bomba.
