Jake Blount-Old-time music mazaného pavouka

Psal se rok 2020, a přesto museli recenzi albového debutu Spider Tales ve Státech otevřít upozorněním: „Mnoho lidí to pořád neví, ale hudba, kterou si v Apalačských horách spojujeme s bělochy, pochází od černých otroků.“ Jakože Američanům něco uniklo nebo mají snad díry v dějepisu? To taky, hodně z nich ale za mladým černošským muzikantem hrajícím old-time music hlavně pořád vidí druh kulturního přivlastnění.

K původu každé hudby existuje historický příběh, a když se vám nehodí do krámu, tak si ho prostě v průběhu doby upravíte. Zkušeností s tím máme dost. Horší je, když se s ním lidé, rádi věřící tomu, čemu věřit chtějí, tak dlouho identifikují, až se pro ně v nové verzi stane obecně přijímanou pravdou, kdy jakákoliv korekce nepřipadá do úvahy, protože to jako byste přepisovali dějiny. A ty ve Spojených státech psali běloši, takže v nich platilo, a rasová segregace vše jen akcelerovala, že old-time music z Apalačských hor byla bílá jako sníh, tudíž připomínky o její silné africké žíle a vkladu černošských muzikantů jsou pokusem přihřát si polívčičku na dění, v němž údajně sehrávali marginální roli. Pročež z něho byli, aby to snad někoho nemátlo, raději vyjmuti.

Jako černošský teenager žijící v Americe si prý Jake Blount myslel, že spousta věcí okolo rasismu skončila s generací rodičů. Pak propustili George Zimmermana za vraždu Trayvona Martina, vzniklo hnutí Black Lives Matter, propadl se do osobní krize a podle svých slov opravdu nevěděl, co má dělat. A tak se vydal hledat hudbu svých předků, aby zjistil, jak se vypořádávali s rasismem oni a ke svému překvapení nenašel odpovědi v jižanských spirituálech, ale v hudbě černošských string bandů z Apalačských hor. Tím pádem se ocitl v další nečekané situaci: už jen pouhou veřejnou hrou na banjo prý vydával aktivistické prohlášení. Kdo nežije v Americe, asi tomu neuvěří, ale podle skvělého zpěváka, banjisty, houslisty a vystudovaného etnomuzikologa Jakea je tomu tak.

„Skutečná historie je mnohem zajímavější než ta, kterou nám předkládali a záměrně z ní vymazali jakékoliv zmínky o černošském vlivu, což znamená, že Američané mají, pokud jde o historii rané americké hudby, v hlavách pěkný zmatek a pohled na černocha s banjem v nich vyvolává otázku, co sakra dělá v naší hudbě,“ uvedla Rhiannon Giddens, zakladatelka černošského tria Carolina Chocolate Drops, které jako první začalo uvádět věci na pravou míru. Tedy že banjo je nástroj afrického původu a zásadní podíl černých muzikantů na vývoj old-time music je neoddiskutovatelný, ať se o tom v amerických školních osnovách píše cokoliv.

Jake se u Rhiannon vyučil a cožpak o to, odvahy mu dodala dost, se zbytkem se musel poprat už sám. Je totiž gay a jak z legrace rád připomíná, aniž by na to pomýšlel, všichni jeho spoluhráči patří shodou náhody také do komunity LGBT. No a co, řeknete si, je přece 21. století, jenomže old-time music s bluegrassem jsou spojeny nejen s rasistickým uvažováním, tak nějak se předpokládá, že by je ani neměli hrát, kulantně řečeno, „divní lidé“. I z toho důvodu musí v Americe existovat organizace Bluegrass Pride: bluegrass pro každého; nucená i dnes vysílat signál, že pokud mají lesbičky a gayové rádi bluegrass, pak bluegrass je za to miluje. To si pak jen řeknete: Bůh ochraňuj Ameriku.

Jake Blount si z archivů nevyzobal pouze černošský repertoár, stejnou pozornost věnuje i skladbám velkých bělošských hráčů a demonstruje tak, jak se všichni učili jeden od druhého, navíc mezi jeho učitele patřil také Bruce Molsky, současná hvězda apalačské old-time music. Pro neznalé: heterosexuální běloch.

Ústřední myšlenka alba nastíněná Blountem není zrovna lákavá: „Nejsem tady od toho, abych nabízel radostnou hudbu.“ Nepotýká se přitom s prvotním americkým hříchem – otrokářskou érou –, spíš s jeho důsledky: setrvávajícím rasismem, diskriminací černochů, zničujícími životními podmínkami a do vlastních interpretací skladeb vkládá i osobní zkušenosti z komunity LGBT. Apalačskou milostnou lidovku Where Did You Sleep Last Night asi nejvíc proslavili bluesman Leadbelly s Kurtem Cobainem. Blount v ní však za doprovodu skřípavých houslí a hlasu Tatiany Hargreaves zaměnil dívku za kluka a žárlivou otázku z prvního verše – „Nelži mi, kde jsi minulou noc spal“ – směřuje k bezdomovcům, mezi nimiž přišel na ulici o mnoho přátel.

Psal se rok 2020, a přesto . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář