Jan Burian & Jaroslav Kořán: Improvizace

Jako posluchač a/nebo „pořadatel“ rozhlasových koncertů ze studia jsem zažil několik modelů hudební improvizace: od varianty, kdy jazzoví nebo jiní muzikanti vytvářejí skladbu opravdu z ničeho, přes vystoupení zpěváka, kterého doprovází zkušený hudebník neznalý jeho tvorby, až po způsob, kdy písničkář náhodně vybírá texty a na místě je zhudebňuje. Kombinaci druhého a třetího modelu nabízí nové album Jana Buriana, záznam jeho tří společných koncertů s hudebníkem (bicí, perkuse) a „snivcem“ Jaroslavem Kořánem. Leccos o tom, jak to tehdy v pražském Kaštanu a v Experimentálním studiu v Liberci probíhalo, prozrazují krátké texty obou aktérů v bookletu CD. „Janu Burianovi na mě nevadí, že neznám jeho písničky a nemám čas si je poslechnout,“ konstatuje Kořán. A Burian upřesňuje: „Měli jsme připraven arzenál básní, které Jaroslav Kořán předem neznal, některé už dříve zhudebněny, jiné jsem nikdy nezpíval. Dále jsme měli k dispozici klavír a množství bicích nástrojů, perkusí a zvuků, které si Jaroslav nasbíral do svého notebooku.“
Nevíme, v jakém pořadí písně během jednotlivých večerů zazněly. Posluchač tak nemá možnost s napětím sledovat, zda a jak se hráči postupně sehrávají, a přijde i o přirozenou gradaci koncertu, došlo-li k nějaké. To ale není na škodu, přijmeme-li album jako nový artefakt, jako koncepční dílo spíše než dokument. Tomuto pojetí nahrává i absence potlesků a dalších reakcí publika, stejně jako uvedení obou jmen hudebníků stejným fontem na obalu CD. Sám název Improvizace pak interpretaci díla posouvá, protože před samotným obsahem písní zdůrazňuje víceméně náhodnou dramaturgii a dobrodružství, které probíhalo na pódiu. Napovídá tedy posluchači, jak poslouchat a co mezi tóny a slabikami hledat.
Jan Burian vybíral písně známé z novějších alb (ÚzkostJak zestárnout nebo InflagrantiJiné doby) i své další texty a střídal je s poezií svých dlouhodobě oblíbených básníků Bennyho Andersena, Ericha Kästnera, Christiana Morgensterna, ale také například Antonína Brouska, jehož tři krátké texty jsou umístěny uprostřed alba. Písničkářovo vlastní pojetí se blíží jeho známým sólovým koncertům (viz koncertní 2CD Zpěvy u klavíru), pouze s vyšším podílem recitovaného, téměř nezpívaného, slova (Z dílny, Milenci). Těžko říct, zda šlo o momentální absenci hudebního nápadu, nebo naopak o prostor záměrně poskytnutý kolegovi k hudebnímu vyjádření. Nicméně v kontextu alba takové pasáže nepůsobí rušivě.
Kořánův doprovod je v některých skladbách na první poslech nepostřehnutelný, jinde je naopak zásadní – od ambientního doprovodu Bieblových Milenců, přes perkuse v Inflagranti a decentní bicí v písni Cizí řeči až po regulérní bubenické sólo v Mé tmě. Fanoušek Burianovy tvorby má tak k dispozici zcela jiný způsob práce s výchozím materiálem než například na albu Jiná doba, na němž písničkář spolupracoval s mladšími producenty a aranžéry. Je to způsob neméně zajímavý, jen je třeba se při poslechu o něco více soustředit. Kouzlo improvizace totiž vzniká z ticha.

Galén, 2017, 77:49

Přidat komentář