Jan Burian: Jsem pro nadčasovější přístup

V těchto dnech vychází v nakladatelství Galén životopisný knižní rozhovor hudebního publicisty Pavla Klusáka s písničkářem JANEM BURIANEM nazvaný Drtivé jistoty JB. Z knihy přinášíme dvě ukázky, jež se týkají nedávných aktivit tohoto všestranného hudebníka, básníka a hybatele části domácí hudební scény.

 

V roce 2016 ses opakovaně sešel s bubeníkem a experimentátorem Jaroslavem Kořánem. Jarda hraje od osmdesátých let na rozmanité bicí a perkuse; vlastní nástroj Orloj snivců si sestavil z kovových tyčí nalezených po smeťácích; taky pracuje s nahrávkami a samply. Kde jste se jako muzikanti potkali?
Byla to šťastná náhoda, sešli jsme se jako účinkující na vítání čínského Nového roku, které pravidelně pořádá Feng-yün Song; Jaroslav tam bubnoval s jazzovou kapelou. V jednu chvíli jsme oba zároveň na jevišti zkoušeli zvuk a jen tak z legrace zahráli pár taktů společně. Kdyby šlo o milostný vztah, řekl bych, že přeskočila jiskra! Prostě jsme si slíbili, že si spolu někdy zahrajeme, a já pak Jaroslava pozval do Kaštanu na společný koncert. Ukázalo se, že také pořád zkouší něco nového, navíc je to skvělý bubeník – no a já jsem vždycky toužil hrát s někým, kdo za mě bude držet rytmus, abych si mohl víc vymýšlet. Když hraje člověk sám, potřebuje většinou rytmus zdůrazňovat; u mě nejčastěji levou rukou. A najednou jako kdybych měl tři ruce, jen s tím rozdílem, že jsem neměl tušení, co ta třetí ruka zahraje. Jaroslav je navíc sběratelem nejen různých zajímavě znějících předmětů, ale i elektronicky zaznamenávaných či přímo vytvářených zvuků, což přede mnou otevíralo obrovské možnosti. Trochu jsem tak mohl navázat na spolupráci se synem Janem, hlavně z období natáčení Zrcadla, kdy jsem hrál na klavír a on vymýšlel, kouzlil a vytvářel zvukové prostředí kolem. Dobrodružství, do kterého jsme se pustili s Jaroslavem Kořánem, bylo o to nepředvídatelnější, že jsme naprosto improvizovali. On vůbec neznal žádné mé písně, tenhle druh hudby zkrátka moc neposlouchá, a tak pro něj podobně jako pro mě byla každá písnička na koncertě úplně nová. A já zase nevěděl, co ho napadne, jestli bude držet rytmus, anebo vpustí do skladby nějaký nečekaný zvuk, třeba vody nebo krájení cibule.

Zkoušeli jste?
Ne. Sešli jsme se v kavárně, řekli si, co od toho očekáváme, a vzájemně se provokovali k větší odvaze. A pak už jsme zkoušeli jen zvuk.

Na fotkách ze společných koncertů máš kolem sebe, na klavíru i kolem něj spoustu papírů. O co jde?
Možná jeden z hlavních důvodů, proč jsem se do tohoto projektu pouštěl, vycházel z toho, že jsem chtěl zkusit některé staré texty, hrané celá léta se stabilními melodiemi, nějak oživit. Zbavit je prachu, který se na nich za všechna ta léta usadil, a s novými melodiemi vyzkoušet, jestli ještě mají co říct. A tak jsem si nanosil na piano spoustu různých starých textů a také básní, které jsem ještě nikdy nezpíval, a pak je podle okamžitého rozpoložení, podle toho, k čemu mě vyprovokovala Jaroslavova hra, vytahoval a vymýšlel přímo na koncertě nové melodie, případně jen tak recitoval do hudby. Byla to ohromná zábava a často to fungovalo.

Po tomhle období vaší spolupráce zůstala deska. Jak vznikla?
Natočili jsme si pracovně první koncert v Kaštanu a já jsem si to tak dlouho a dosti překvapeně pouštěl v autě, až jsem požádal vydavatele Houdka, jestli bychom nemohli pár koncertů natočit jako na album. Luboš vyslal na náš druhý až čtvrtý koncert Petra Mayera s nahrávacím arzenálem. Vzniklo tak šedesát nahrávek písniček, z nichž jsem pak dvacet vybral na album Improvizace a Petr to citlivě smíchal a dočistil.

Navazoval jsi na nějaké své předchozí hudební improvizování? Prováděl jsi něco podobného už dřív?
Tohle bylo něco zcela nového, i když improvizace je trvalou součástí toho, co dělám. Především nikdy netuším, co budu na koncertech říkat a které písničky budu hrát. Vycházím z toho, jakou mám náladu, jaká je v sále atmosféra, jak reaguje publikum, a někdy také z toho, co se třeba událo od té doby, kdy jsem v tom sále vystupoval naposledy. Kdybych měl všechno předem připravené, asi by byla komunikace s publikem obtížnější, a taky bych se nejspíš nudil. Navíc se málokdy na klavír doprovázím stejně. Snad žádnou svou písničku neumím zahrát tak, jak jsem ji už hrál. Samozřejmě slova a melodie (a většinou i harmonie) zůstávají, ale vždycky mě ohromně bavilo, že se člověk může doprovázet na tisíc způsobů – od opatrného ťukání na několik kláves až po smršť různých tónů. Záleží na náladě a potřebě zdůraznit v textu něco podstatného či zvláštního. Před několika lety, když jsem se ocitl po operaci v lázních, kde měli krásné koncertní křídlo a dovolili mi na něj hrát, jsem si nahrál soukromé album klavírních improvizací a nazval ho Po dlouhé době. Po dlouhé době mi totiž zdraví umožnilo sedět u piana: déle než rok jsem byl odkázán jen na klávesový nástroj, na který se dá hrát ve stoje. V těch lázních jsem přišel, otevřel klavír, položil na něj nahrávací přístroj, posadil se a bez přípravy začal hrát, co mě napadlo. Dělal jsem to tak asi pět dní a pak vybral pár kousků na to soukromé album. Neměl jsem žádné ambice ani plán, jen jsem nechal ruce hrát, co chtěly. Vlastně kdo ví, čím člověk hraje, když takhle improvizuje, a proč hraje takhle a zrovna tohle, a ne něco jiného… To, do čeho jsme se pak pustili s Jaroslavem, jsem ale předtím nikdy nezkoušel.

V tomhle projektu jsi několikrát zbavil text jeho původní melodie a zpíval ho jinak. To je pěkný, zvláštní moment. Co znamená vytahovat z jednoho materiálu různé potenciální melodie?
Když to člověk dělá, jako kdyby znovu objevoval ta slova, která kdysi napsal. A je zvláštní, že někdy výsledek působí jinak, text najednou třeba vynikne, případně nějaká jeho pasáž je najednou důležitější, než byla předtím. Text je pro mě přes všechny ty hudební mesaliance, které tady popisuju, vždycky nejdůležitější. Hudba ho dotváří, vynáší nebo sráží, jak je potřeba. A tak i tenhle pokus byl pro mě důležitý a zajímavý. Možná se na tom dá také vypozorovat, jak se člověk sám mění, když má chuť zpívat nějakou starou píseň úplně jinak.

Improvizace… Jakou roli má ve tvém životě?
To je myslím otázka přímo k jádru věci. Jak v hudbě, tak ani v životě nemám žádný plán, musím vycházet z možností, které se naskýtají, a nebát se je vyzkoušet. Nejspíš jde o to, aby se při té improvizaci člověk vešel do nějaké esteticky i eticky snesitelné formy a dohrabal se k únosnému výsledku. Přemysl Rut kdysi mluvil o mozaice života, kterou člověk skládá, což se mi moc líbilo. Bylo by hezké, kdyby se na konci člověk za tu mozaiku nemusel stydět.

/…/

Album Jihotaje, natočené s Bizarre Bandem, které vyšlo v roce 2017, je pro tebe výjimečné: po letech máš „kapelu“, která s tebou hraje docela rozsáhlý repertoár. V aranžmá se prolíná zkušenost s komorní hudbou s náklonností k šansonu, je tu slyšet spořádaná ambice být dobrým instrumentalistou a zároveň postpunkově zkreslená kytara, znalost žánrů i občasná avantgardní radikálnost. Co pro tebe ten sound, trochu koncertní, trochu „zlobivě“ nevyzpytatelný, představuje? Jinak řečeno: čím je pro tebe projekt s touhle kapelou?
Chce se mi banálně odpovědět způsobem, jakým vždycky Björk deptala své rodiče, prarodiče nebo učitele v hudební škole, protože každý z nich byl zastáncem jediného hudebního žánru – rocku, swingu či klasiky. Prý jim pouštěla ty žánry, které neměli rádi, a říkala, že „hudba je přece jen jedna!“. Poslední roky jsou pro mě obdobím zvláštní svobody v tomhle hledání. Buď totálně improvizuju a čekám, co ze mě a z těch kolem vypadne, anebo – a to je případ spolupráce s Bizarre Bandem – jásám nad tím, v jakých končinách se ocitají mé písničky napsané vesměs tak, jak mi velí tradice. Vlastně tím nejspíš navazuji na předchozí Jinou dobu, kdy si s těmi písničkami pohrával tucet různých soudobých producentů používajících elektroniku, mobily, divné i reálné zvuky, cokoli. Tady zase pánové Dušan Navařík a Zdeněk Dočekal přicházejí častokrát s jinými divnostmi z oblasti takzvané vážné hudby, která je jim vlastní. Ani to neumím přesně pojmenovat, ale doufám, že to je z té věci cítit.

Jak jste spolu mluvili o záměrech a o konkrétních instrumentacích? Zasahoval jsi do nich?
Ne. Jen v několika případech, kdy se mi zdálo, že se drží příliš při zemi, jsem se snažil oba pány vyprovokovat, aby se víc odvázali. A oni to velmi rychle pochopili a pak i udělali, což mě nadchlo.

 

 

 

 

 

 

 

Jsou tu i „noční písně“ Na slepou kolejStaré dopisy. Jejich rytmus tepe měkce nebo úplně vymizel, zmizely i bicí nástroje, slyšíme jenom něco jako harmonium a flétny, průsvitný zvuk jako by levitoval ve vzduchu: tohle je jedna ze skutečně původních poloh Bizarre Bandu a jeho aranžmá.
Ano, všude nejsou bicí, dvakrát na albu dokonce zazní naostřená elektrická kytara, takže by to mohlo vypadat jako rocková skladba, jenže není. Jinde zase hudebníci pískají, akordeonista sóluje jako Astor Piazzolla na bandoneon, flétnista jako by poodcházel k jazzu, pianista se mazlí s klávesami – a najednou slyšíš smyčky anebo celá kapela kromě flétny hraje na jednom tónu jako v písničce Za Venušinými vrchy. Ale není to samoúčelné, prostě „hudba je jen jedna“.

Mezi novými písničkami je i klidný, ale skrytě znepokojivý Normální den: „I když je tolik věcí nanic / A lidská hloupost nezná hranic / A zešílelo tolik autorit / A tolik lumpů dřepí u koryt / Pořád je normální den / A není třeba volat o pomoc…“ Radost z normálního dne není žádná samozřejmost, rovnováha je křehká, každou chvíli se může něco semlít. Je to vznesený nárok na život bez starostí, bez konfliktů, politiky?
Tenhle text vznikl na základě zprávy, že někde v jižních Čechách paní uviděla kominíka a šla ho udat na policii, že je to uprchlík. Vzápětí v jakémsi opojení svou vlastní důmyslností Václav Cílek, člověk, který pro mě býval často inspirativní, vyhlásil, že myslivci by měli založit domobranu. V té atmosféře uměle podporovaného strachu a xenofobie jsem chtěl zazpívat o tom, že svět sice je složitej, autority zešílely a u koryt jsou lumpové, ale neměli bychom být hysteričtí, protože ono to tak bylo do značné míry v dějinách vždycky a je to normální. Ten text nepředstavuje nějakou rezignaci na angažovanost, jen apeluje na klid a rozvahu…Dnes by člověk mohl psát denně nějaký protestsong, vrhat se do předvolebního boje a tančit s různými čarodějnicemi v satirickém reji. Jenomže písničky složené v takovém kontextu většinou brzy umírají a nic nezmohou, to jen všichni kolem nakonec zhrubnou, v důsledku samého zjednodušování zprimitivní a začnou být sice úderní, ale nezajímaví. Já jsem pro opatrnější, hlubší a nadčasovější přístup. Chtěl bych tu píseň zpívat třeba ještě za deset nebo za dvacet let, pokud tu budu, jako to mohu dělat s těmi staršími, které jsem napsal kdysi, a v novém dobovém kontextu se neztratily.

Přidat komentář