Jan Burian: Když z kultury uděláte zábavu, zblbnete

Na první lásky lze vzpomínat různě, ale vždy s jistotou jejich zpropadené nerezovosti a také s vědomím, že staré bolesti se nevyřeší samy od sebe. S Janem Burianem jsme se tentokrát sešli pod záminkou právě vydaného alba První láska a chystané knihy vzpomínek Co jsem nezapomněl. Došlo na smutné téma „českého ostrovanství“, na radost z bigbítu, důležitost memoárů pro uspořádání myšlenek či sílu virtuální – a také virulentní – reality. Následující povídání je zkrátka všechno jiné, jen ne sentimentální. Stejně jako ona První láska v režii Jan Burian Bandu.

 

Chystáte knihu vzpomínek. Navazuje tam, kde končily memoáry Rychle než to zapomenu?

Nová knížka se bude jmenovat Co jsem nezapomněl a zahrnuje i celý text Rychle než to zapomenu. Ovšem trochu přepsaný a značně rozšířený. Z jednoduchého důvodu. Knihu Rychle než to zapomenu jsem psal v letech 1982 až 1985, končila rozpadem naší někdejší dvojice s Jiřím Dědečkem. A protože vyšla ještě za totality jako samizdat, který se mohl dostat do ruky komukoliv, musel jsem leccos vynechat. Nechtěl jsem způsobit lidem, o kterých jsem se zmiňoval, problémy s tehdejší státní mocí. Také jsem některé věci v té době viděl jinak, třeba trochu mělce. Nebo se víc soustředil na něco, co už ztratilo význam.

Co jsem nezapomněl je první díl knižních vzpomínek, který končím rokem 1992. Snad bude pro čtenáře atraktivní, i když dnes už možná historie nikoho nezajímá. Obsahuje autentické zápisky z deníku z 80. let, z radostné doby, kdy se hroutil režim. Tu dobu už leckdo popsal z pohledu disidenta, politika nebo úředníka, ale tentokrát jde pro změnu o pohled písničkáře. V knize je i spousta srandy, pomocí níž se člověk snažil zachovat si charakter a svobodu.

Jakou jste vlastně měl pohnutku sepsat zrovna teď memoáry?

Paměti jsou od toho, aby člověk s odstupem uzavřel vlastní zkušenosti. Ne aby někoho přesvědčoval, že byl fakt dobrej. To se buď ví, nebo neví. Vlastní pověst se stejně nikomu nepodaří změnit ex post.

No, nepodaří… Když se tým odborníků na veřejné mínění postará o PR a propagandu…

Máte vlastně pravdu. Když na to máte šikovný tým, dokážete i změnit historii. Nebo to musíte dělat jako Quentin Tarantino. Klidně nechá ve filmu zastřelit Hitlera nebo naopak nenechá zabít Sharon Tateovou. Vražda Tateové mě v šedesátých letech velmi zasáhla. Proto jsem se bál jít na film Tenkrát v Hollywoodu, věděl jsem, že Tarantino tuhle scénu natočil. Ale on nechal Tateovou žít, což je nádherné! Tarantinovy filmy mají dar zahánět démony. Virtuální realita byla silnější než ta normální, ale tentokrát v dobrém smyslu.

 

Totalita kýče

Co druhý díl pamětí?

Mám ho rozepsaný, ale nespěchám na něj. Mohl by být rychle hotový, ale mám jinou práci. Navíc kdybych oba díly spojil, vznikne kniha tak tlustá, že by ji nikdo nečetl. Takhle mi to přijde adekvátní. Přirozeně končím obdobím, které se uzavřelo rozpadem státu a tím, že začalo docházet k odtrhávání politiky od života, od ideálu, že svět by měl být demokratický, evropský a civilizovaný. Začal mizet angažovaný svět, ve kterém i umělci byli schopni vstoupit do politiky. Já sice ne, ale před volbami jsem třeba hrával pro mě blízkou stranu. Pak jsem najednou zjistil, že ti lidé si nezaslouží, abych pro ně pracoval. V tomto období se také začal prosazovat písničkářský kýč. Najednou byli všichni strašně sladcí a každý krom Oldřicha Janoty a jen několika dalších přestal cokoliv hledat. Když jsme s Jeřábkem a Jančem vylezli na pódium na festivalu ve Svojšicích, publikum s liščími ohony za kloboukem nás smetlo, protože chtělo zábavu. Místo předchozí diktatury nastoupila diktatura zisku a dalších naprosto nekulturních hodnot.

V politice tehdy nastalo převlékání kabátů, dobře známé z naší historie po roce 1918 nebo 1945. Asi první byl Falbr, agent STB, který se bezostyšně stal šéfem odborů. Měl jsem s ním v televizi konflikt, což urychlilo moje přesvědčení, že „už pro ně nebudu hrát“. Budu hrát pro sebe a pro nás. Ostatně na každé desce mám píseň, která reflektuje společenské pocity, nebo jde o takzvaný protestsong. Na poslední desce První láska jich uslyšíte hned několik.

Třeba hned úvodní Probuzení s veršem „a tak nám zase vládne lid“. Inspirace textu je jasná, ale vašimi vlastními slovy?

Probuzení je hodně hořká věc. Nevědomí lidí začal manipulovat zemanovsko-babišovský komplex. Evropa, civilizace, slušnost prohrála volby. Proto zpívám „a tak nám zase vládne lid, asi bych se měl zastřelit“. Ale neudělám to. Jednak „lpím na životě jako to kotě“, jednak jsme už žili v diktatuře, která byla v 70. letech dost ostrá, a přece si dokázali uchovat pocit štěstí. Člověk není úplně vázaný na to, co se děje kolem. I když vládnoucí blbost ho deptá a vytrácí se naděje, že svět zase bude fungovat trochu slušnějším způsobem. Věřím v návrat slušnosti a kulturnosti, ale ono ztrácení naděje se pochopitelně odráží ve všem, co děláte. Od momentu, kdy ráno vstanete. Nebo když si pustíte zprávy. Člověk si musí udržovat přehled, tak na zprávy občas koukám, ale nemůžete pořád poslouchat depresivní a manipulativní řeči těch, kteří si s námi dělají, co chtějí.

Viz jedna z nejděsivějších ukázek manipulace, zkreslení fakt o utečencích, vyvolávání xenofobních nálad a způsobení ztráty citlivosti k cizímu utrpení třeba v Sýrii i u některých lidí, u kterých bych to vůbec nečekal. Jen aby voliči volili ty správné „ochránce“. Přitom kdyby bylo zle u nás, rozčilovali bychom se, kdyby nás svět nepřijal s otevřenou náručí.

Zapomněli jsme na šedesátá léta, kdy naši lidé utíkali do světa a byli otevřeně přijati. Což souvisí s nevzdělaností, která se tady „rozmáhá“. Spousta lidí reaguje na informace ze světa větou „Prosím vás, dejte mi s tím pokoj.“ Jako kdyby byla nějaká dobrá vlastnost, že něco nechcete vědět. Nevím jak a proč, ale podařilo se nás izolovat. Vím to, protože dělám průvodce po řadě zemí, píšu o těch zemích knihy, zajímám se o jejich kulturu. A dělám to přesně proto, že se o nich chci něco dozvědět a prožít ještě jeden život. Kdo má víc vlastí, má víc životů. Pak přijedu sem a vidím zdejší zabedněnost, kdy, jak jsem to napsal do nějakého fejetonu, jsou lidé přesvědčeni, že „Labe se vlévá do Německa a Odra do Polska“. A dál není nic.

S tím souvisí i přesvědčení některých lidí, že „bez EU by bylo líp“.

Stálo by za to udělat psychologickou analýzu euroskeptiků. A udělat také jejich analýzu morální. Když mluví Železný a vyslovuje fašistické myšlenky, tak to něco znamená. A také jde o důsledek něčeho, co se mu třeba v životě nepovedlo. Extrémisté se rekrutují z lidí, kteří nejdříve zradili inteligenci tím, že prodali, co mohli, aby vydělali, a najednou jsou nespokojeni a začínají s hesly, jaká tady říkali vlajkaři ke konci 30. let. „Nic než národ.“ Což je vážně fašistické heslo.

Za protestsong lze vlastně považovat i píseň Hodiny.

On je to takový nenápadný protestsong o spojení bezradnosti ve veřejném a soukromém životě. Hodiny na Hradě byly nahrazeny pomníkem T. G. Masaryka, který nikdy nechtěl mít pomník. Nejen, že socha vypadá příšerně, ale ještě nahrazuje časomíru. Což navozuje pocit nervozity, že pomníky přebíjejí čas. Že pomníky jsou důležitější než prožitek chvíle. A pak člověk přijde domů a neví, která bije. Ale vlastně jde o úlevnou píseň. Abychom si my, kteří to takhle cítíme, zazpívali a bylo nám líp. Což je národní tradice už z předminulého století.

Velmi přímočaře se vyjadřujete i textem písně V krizi.

To je takový náš Tom Waits. Když jsme písně aranžovali, říkali jsme si taková hesla. Přišlo mi zábavné naplánovat „tohle uděláme jako Beatles, tohle jako Stones, tamto jako Springsteen“. Plnil jsem si sen zazpívat si věci v podobném stylu. Ale chtěl jsem je opatřit texty, které žádné retro náměty nemají, právě naopak.

 

Zvukové prostředky pro „růst svalů“

Texty často vycházejí z rozčarování, přesto album nepůsobí depresivně, spíš vzdorně. Možná díky splněnému snu zazpívat si s rockovým doprovodem?

Doufám, že z desky je cítit radost z hudby, která u mě tentokrát přebila vše ostatní. Měl jsem takový plán. Mám rád Iana Duryho, jehož muzika vždy byla strašně přímočará a hrozně dobrá. Ani tón navíc a ani o tón míň. Říkal jsem si, že když už bych si chtěl někdy zazpívat bigbít, chtěl bych mít přesně takovou kapelu. A teď ji mám. Hraje úměrným stylem. Stylem, který není současný, ale co je dnes „současné“. Ohromně mi vyhovuje ta strohost a průhlednost. Najednou jsem byl donucen opravdu zpívat. Úplně mi při tom zvuku „rostou svaly“.

Svého druhu rock už jste zkoušel i dříve, v kapele Zvláštní vydání někdy před třiceti lety. Ale proč jste si chtěl znovu „zazpívat bigbít“ a založil Jan Burian Band právě nyní? Navedla vás témata nových písní, potřeba vyjádřit se ostřeji a hlasitěji?

Když jsem kapelu zakládal, přinesl jsem prostě dvanáct písní, ve kterých nebylo z bigbítu vůbec nic. Jen se mi po desce Jihotaje s Bizarre Bandem, kde jsme experimentovali třeba s vážnou hudbou, najednou chtělo zpívat jednoduše. Možná v tom byla nějaká spojitost, že se zrovna k novým písním bigbít hodí, ale podvědomá. Nevím o ní.

Všechny písně jsou nové v tom smyslu, že jsem je dříve nehrál. Akorát text písně Family album jsem měl v šuplíku delší dobu. Prostě mě nenapadlo, že by se vůbec dal někdy zhudebnit. Přišel jsem na to, jak to udělat, až když jsem zakládal tuhle kapelu. Dodatečně jsem zjistil, že jde vlastně o bigbítový text, který se navíc hodí na závěr alba. Některé písně asi musí uzrát.

Jak vlastně současná sestava Jan Burian Bandu vznikala?

Impulsem byly koncerty ke třicátému výročí vydání alba Hodina duchů v Arše. Byl jsem zvědavej, jestli ty písně po tak dlouhé době ještě zazpívám, a ono to šlo. Užíval jsem si pocit značně mohutné živé kapely za zády. Muzikantské obsazení dal tehdy dohromady Dan Fikejz. Já na ty lidi jen koukal, jak hrají nádherně. Mezi nimi kytarista Jakub Červinka a bubenice Klára Böhmová, kterou už jsem znal předtím a přitáhl do sestavy já. Napadlo mě, že kdybych ještě chtěl dělat bigbít, tak s nimi. Postupně jsem je obešel, včetně klávesisty a aranžéra Zdeňka Dočekala z Bizarre Bandu a Pavla Husy, který skvěle hraje na všechny basy světa, zda by se mnou nechtěli hrát. Nikdo neřekl ne. Sešli jsme se na zkoušce a najednou tu byla kapela. Všichni jako by byli z jednoto těsta, jen jsem je požádal, aby vše znělo jednoduše, a připomněl Iana Duryho, u kterého kapela nehraje vyumělkovaně, ale energicky a zaměřuje se na podstatu písně. Akorát mě poprosili, abych přestal hrát na piano, já rozhodně nejsem typem kolektivního hráče, a tak jen zpívám.

Ale pořád mám samozřejmě rád sólová vystoupení s klavírem. Když jsem nedávno nahrával zhudebněné verše Bennyho Andersena v Kaštanu na čerstvě naladěném křídle, dostavil se podobný pocit, že ze sebe mohu vydat úplně všechno, jako když jsem poskakoval v brněnské Staré pekárně s Jan Burian Bandem, s energií nakumulovanou za zády.

Bigbítových koncertů se asi nestihlo před virovými restrikcemi odehrát moc, ale chodí jiné publikum než na Jana Buriana s pianem?

Nemám představu. Ale ono to je asi podobné už od dob, kdy jsem začal v 80. letech vystupovat s Danem Fikejzem nebo Petrem Skoumalem. Najednou začali chodit někteří lidé a říkat „ale jen s tím pianem je to lepší“. Občas s tím přišli i za Danem, což považuji za necitlivou hrubost. Chvíli trvá, než si lidé zvyknou, že děláte věcí víc a každou trochu jinak. Ale mě fascinuje hledání a nebaví mě srovnávat, co je lepší. Nic není lepší! Lepší je zkoušet různé cesty.

Myslím, ze jsou lidé, kteří mě mají rádi, ale na bigbít by nešli. A možná je to i naopak, pro někoho jsou písně s pianem moc chudé. Asi jde o dvojí diváky. Ale já je mám rád všechny.

Mluvil jste o chuti zpívat jednoduše, ovšem vaše texty zůstávají vrstevnaté. Někdy je ironie jasná, jindy si pointu můžeme vykládat různě.

Proto se rád bavím o obsahu písniček. Kdysi se mi velmi líbil jeden rozhovor s Randym Newmanem, ve kterém se ho ptají na píseň Real Emotional Girl. A on se podivil, že si nevšimli, že jde o ironii jako hrom. Pak začal ten text rozvádět a člověk si teprve všiml, co všechno je v něm obsažené. Přesně tohle mě také baví, když mají některé moje texty více rovin. Nepovede se to vždycky, ale snažím se o to. A pak se mi stane, že za mnou během koncertu přijde slečna a chce zahrát „písničku o tom, že každý v životě najde toho pravého“, což je píseň o Táně (Potřetí) z desky Dívčí válka. A já na ni jen zírám, protože ta písnička je zapeklitá a vůbec ne tak optimistická, i když možná na první poslech působí jako milostný song.

Právě proto mám žánr písně tak rád. Tohle si můžete dovolit právě jen v povídce nebo v písničce, protože máte k vyjádření malý prostor a musíte si dávat pozor na každé slovo. Můžete vyprávět příběh, který má několik rovin, vyprávět něco velmi zajímavého z nečekaného úhlu pohledu.

Vedle Jan Burian Bandu pokračujete i ve spolupráci s žánrově všestrannějším Bizarre Bandem?

Doufám, že spolupráce s Bizarre Bandem bude trvalá. Po dvojalbu Jihotaje jsme pak ještě spolu s Bizarre Bandem, Jaroslavou Šiktancovou a divadlem BodyVoiceBand udělali Muzikál třetího věku, který je sestaven z mých písniček o starých lidech. V současnosti chystáme desku z textů Aleny Müllerové, která napsala moc zajímavé básničky a já jich asi třináct zhudebnil.

 

Workoholický bacil proti viru

Hodně jste toho stihl i v době izolace kvůli pandemii, třeba zásadní podíl na organizování virtuální podoby festivalu Osamělých písničkářů (o kterém se podrobně psalo i v UNI).

Kateřina Špičková, první člověk po té dlouhé době od vzniku volného sdružení Osamělí písničkáři v roce 2002, který se o nás chce starat, řekla, že připravený festival nemůžeme vzdát. Nakonec jsme obvolali všech třicet písničkářů a každý z nich souhlasil, že natočí a pošle vlastní příspěvek.

Každý den, postupně padesát dílů, jsem také dával na YouTube vstupy pod názvem Vysílá Přední Kopanina. Natočil jsem vždy dvě, nejvýše tři písničky plus nějakou básničku, protože jsem si říkal, že lidi zavření doma budou mít blbou náladu a třeba je to potěší. Přišly i nabídky na streaming koncertů. Odehrál jsem živý koncert v klubu U staré paní, kde byl výborný zvuk i křídlo a kde jsem si připadal jako Randy Newman, kdyby mu umřeli všichni diváci. V sále seděli dva lidi, což působilo hodně zvláštně. A nakonec jsme v týmu tří lidí natočili dva padesátiminutové díly pořadu s písničkami na texty Bennyho Andersena v překladu Františka Fröhlicha, které jsem si vždy chtěl zaznamenat a konečně byl čas. Vyvěsili jsme to na YouTube. Krom toho jsem ještě namluvil tři audioknihy, protože jsem měl potřebu něco dělat, a dvě z nich – Ostrovy, majáky a mostyPřízrak v nákupním středisku si můžete zdarma stáhnout a poslouchat.

Na to, že byl člověk zavřený doma, šlo o docela úspěšné období. Samozřejmě nikoliv úspěšné ekonomicky, přišel jsem o dvacet koncertů a dvě cesty do zahraničí. Ale nemám pocit, že ten čas byl ztracený.

Zmínil jste se, že virtuální festival Osamělých písničkářů měl až překvapivou sledovanost.

Dvoudenní festival online vidělo víc diváků, než jich dohromady navštívilo všechny naše festivaly od roku 2002. Víme to už dávno, ale znovu se nám potvrdilo, že díky internetu si nás najde publikum z Plzně, Hradce, Brna, kde momentálně nehrajeme. Protože jako Osamělí písničkáři vystupujeme pravidelně jen v Praze, jinde se nenašel pořadatel. A lidé, které to baví, samozřejmě nemohou vždy přijet do Prahy.

Nikdo z volného sdružení Osamělých písničkářů není vysílán v rádiu. Výjimečně něco z jejich tvorby zahraje Radio 1 nebo Proglas, sem tam Vltava. Nejsou v programu, ačkoliv některé by posluchači určitě rádi „snesli“. Jenže taková Mucha má u jedné písničky na YouTube 3,9 milionu návštěv. Takže my rozhlas vlastně vůbec nepotřebujeme. Dostaneme se k lidem jiným způsobem. Je to škoda, ale hlavně pro rozhlas, pro nás méně.

Zmínil jste se i o možném pokračování v přípravě společných streamů.

Bylo krásné, jak se k streamu všichni přihlásili. Caine vyrobil neuvěřitelný klip s plyšovými diváky, Petr Nikl zase s loutkami. Najednou se ukázala zvláštní spřízněnost mezi někdy zcela odlišnými osobnostmi, a tak jsme si řekli, že bychom mohli vytvořit i další podobné pořady. Jde sice o věc poměrně náročnou i drahou, ale měla by smysl. Na letních či zimních setkáních písničkářů se pravidelně objevuje třeba patnáct lidí, kteří mají zrovna čas, a každý zahraje za večer dvě, tři nové písničky. To setkání mívá velmi zvláštní atmosféru pospolitosti a přitom nejde o hraní za honorář. Prostě nás to zajímá a chceme se družit. Slyšel jsem prohlášení, že už na taková setkávání není doba, ale radostné právě je, že to není pravda.

 

Neúcta ke kultuře je neúcta k sebepoznání

Jako jednu z knih, kterou jste v izolaci namluvil do audio podoby, jste si vybral Ostrovy, majáky a mosty aneb Podivuhodná dobrodružství suchozemce v Baltském moři. Proč právě tu?

Hned z několika důvodů. Tu knížku jsem asi dvacet let neotevřel, přišlo mi zajímavé znovu si ji přečíst, i když nahlas. Navíc ji kdysi vydal Primus a ne můj současný vydavatel Galén, tudíž tím nepřipravuji Luboše Houdka o potenciální výdělky zrovna v době, kdy vydavatelé prožívají kvůli omezením z důvodu pandemie opravdu těžkou situaci. Ale především jsem do Ostrovů, majáků a mostů psal o tématech, která jsou pro mě právě nyní znovu velmi důležitá. Jde třeba o již zmíněné téma našeho „ostrovanství“ v tom nejhorším smyslu, kdy se v Česku chováme jako na opuštěném ostrově a nic kolem nás nezajímá. Byl jsem zvědavý, jestli jsem to už tehdy do knížky nějak dostal.

Měl jsem před sebou tři sta stránek textu, pracoval jsem na té audioknize asi týden, a to jsem ještě trochu zbytečně spěchal a jsem v tomto oboru amatér. Kdybych měl režiséra, dělal bych to mnohem déle, takhle jsem tam občas nechával chyby, které by režisér chtěl opravovat. Také jsem k mluvenému slovu domixoval muziku, klavírní improvizace, které jsem si před časem nahrál.

Distribuci jsem zařídil stejně jako Radiohead. Dal jsem audioknihu k volnému stažení na internet a napsal k souboru, že pokud mi bude chtít někdo poslat nějaké peníze, samozřejmě může. Opravdu se mi část práce i zaplatila.

Zmíněné téma negativního ostrovanství suchozemců z České kotliny jste v knize samozřejmě také nalezl, že?

Je to kniha psaná s obdivem ke kultuře a otevřenosti ostrovanů. U nás mi kromě té uzavřenosti naopak velmi vadí neúcta ke kultuře. Třeba měřítko peněz, podle kterého je nejlepší malíř ten, který co nejdráž prodá všechny obrazy. A nejlepší deska je ta, kterou si koupí nejvíc lidí. Neúcta ke kultuře znamená neúctu k sebepoznání. Když z kultury uděláte zábavu, tak se sice dobře bavíte, ale zblbnete tak, že nevíte, kým jste. Kultura je proto tak hluboká a široká a složitá, protože odráží život. Když máte v životě jenom konzumní hodnoty, a nemáte ani sebereflexi v kultuře, pak je z vás opravdu… nevím, koho bych jmenoval. Třeba Andrej Babiš. Ale chudý, což je ještě větší tragédie. Když už, tak aspoň nekulturní a bohatej. (smích)

Společnost, která si neváží kultury, je necitlivá i ke zdravotnictví a ke školství. Kultura je ale úplně stejně důležitá. Ono to tak na první pohled nevypadá, protože nedostatkem kulturnosti neumíráte. Ale být citlivý má úplně stejnou hodnotu jako být vzdělaný a zdravý. Jenže lidé žijící v prostředí, které je zdevastované bulvárem a televizní zábavou, tohle nikdy nepochopí. Třeba nekradou, mají se rádi, mají rádi děti, ale nedokáží pochopit, že tohle je léčka a máme-li žít dál, musíme si citlivost a kulturnost pěstovat a chránit.

Přitom právě kultura bude to, co po nás zůstane. Potomci si řeknou, že naše společnost upřednostňovala okamžitý povrchní požitek. Věci, které nemají žádný smysl. Že šlo o společnost, která zničila životní prostředí. Přitom když se podíváte přes hranice, zjistíte, že svět takový být nemusí. U nás třeba tradičně nemáme rádi Němce, protože jsme zmanipulovaní snad už i těmi válečnými dokumenty, co do nás pořád hustila televize. Jenže v současnosti jsou civilizačně mnohem dál. V nějakém pomyslném průměru to vypadá, že jsou humánnější, laskavější, šikovnější, a také úspěšnější…

Jaká byla ta zmíněná třetí kniha, kterou jste namluvil?

Tu jsem namluvil zatím jen pro sebe.

Přidat komentář