Jana Fice znám jako kapelníka bluesové skupiny The Weathermakers, jako výrobce hudebních nástrojů i jako lídra parodické ultra-trampské skupiny The Honzíci. Jeho sólová prvotina Město, třebaže vznikla neplánovaně („Na jaře 2017 jsme se [s Martinem Kyšperským] domluvili, že bych si u něj ve studiu nahrál pár písniček jako demo. A nakonec z toho vyšlo celé album“), je pro mne jednoznačně českým debutem roku 2018.
Jan Fic staví na bluesových základech, ale žádná z jeho písní není ortodoxní dvanáctka. Z blues zachovává tu rytmus, tu harmonii, ale nejčastěji témata textů. Přitom ani v jednom případě nejde o sbírku amerických bluesových klišé. Ficovy písně jsou rozervané, místy lehce obhroublé (nikoli však vulgární), ale především citlivé, poetické a důvěryhodné. Verš „Modlím se za práci, za chleba na stole“ není křesťanská ani komunistická agitka, ale uvěřitelný kus života. Vánoční přání „Ať pokaždý máte dobrý místo na zaparkování“ v sobě skrývá opět sociální cítění, ale také smysl pro aktualitu a vlastně i humor, jakkoli jsou ty písně jinak spíše depresivní.
Ficův hlas (zkreslený i přirozený, řeč, šepot, volání i zpěv) a různé strunné nástroje doplňuje nepřekombinovaná producentská práce Martina Kyšperského – od balalajky a foukací harmoniky po různé ruchy a elektroniku. Ve finále Blues Aperitivu se Jan předvedl jako „pohřební kapela“. Na albu Město tytéž písně zasazuje do úplně jiného kontextu, do pásma o městě, kterým může být Brno („Nad rozpadlým stadionem někde v Lužánkách / zas jednou umírá Slunce…“), ale i kterékoli jiné město, které milujete, ale ve kterém je život někdy pořádná dřina. Právě mimořádně silné texty a možnost jejich zasazení do různých souvislostí (je to také album o víře a jejím hledání i odmítání slepých uliček) vnímám vedle volby hudebních prostředků jako důležitou devízu alba. Ficovo Město pro mne představuje ideální a uvěřitelné blues pro 21. století.
Vlastní náklad, 2018, 39:16