JAN SPÁLENÝ A ASPM: Perseidy

Warner Music, 2022, 38:09

Sledovat Perseidy, lidově zvané Slzy svatého Vavřince, meteory protínající noční letní oblohu, je inspirativní. Ta hloubka prostoru, ten kontrast věčnosti a pomíjivosti, vzplanutí a pohasnutí. Fascinace cyklem návratů. Nejlépe symboliku názvu alba Perseidy, vydávaného v předvečer svých osmdesátin, vyjádřil samozřejmě autor: „Pro mou potřebu jsou Perseidy nezbytnou a nezaměnitelnou společností, která mi umožňuje zanechat po sobě stopy, zmenšující se kruhy na vodě, jako ekvivalent věčného života.“

Při poslechu se recenzentovi vnucují klišé o životní moudrosti, osobitě zhudebněných a chápavě vybraných verších (Ladislav Vondrák, Michaela Vlčková, Barbara Ježková) s často hodně bolavými tématy. Jenže přesně tak to je. Vrcholné kusy? Byl to hodnej chlap a jeho láska byla nenápadná o vztahu k rodičům, Co jsem viděl dneska ráno o vlastním stárnutí, Křížek u cesty, Potvorák život… Nevadí přitom, že mezi písněmi slyšíme i znovu natočené staré jistoty. Například úvodní Jsi trochu povadlá vyšla už na albu Já se tě nevzdám (1982). Novou podobu však plně ospravedlňuje nejen odlišné aranžmá pro kapelu plnou výtečných hráčů, ale také nadčasovost osobního textu o lepších stránkách stárnutí ve dvou, a především ještě hlubší perspektiva v hlase a feelingu zpěváka a autora. V tomto případě výhradního, včetně textu. Stejná nadčasovost ale platí i pro další re-make známého kusu Blues o bolavý hlavě, prožité uchopení básně Jiřího Žáčka. Navíc je hezké slyšet, že převaha písní dříve nevydaných v kvalitě nijak nezaostává za Spáleného „klasikou“.

A propos, kapela. Jistě, nezaměnitelnou dominantou zůstává Jan Spálený, ale basové linky syna Filipa, vibrafon Radka Krampla, trubka Michala Gery, bicí Filipa Jeníčka a akordeon Ondřeje Kabrny, toť ochutnávka vyzrálých muzikantských vín. Což už platí i pro o generaci mladší rytmiku.

Stopy po sobě Jan Spálený zanechává krásné a hřejivé. Přejme (jemu i sobě), ať jich je ještě hodně.

 

Přidat komentář