Janel Leppin: Ensemble Volcanic Ash

Cuneiform, 2022, 64:02

Vystudovaná violoncellistka a skladatelka je dvacet let nejen pilířem tvůrčí hudební komunity ve Washingtonu DC, ale i výraznou personou na jiných scénách. Podílela se na aranžích pro The Messthetics, hrála s punkovou partou Priests a pod pseudonymem Mellow Diamond nahrává elektronickou hudbu. Nejlépe jí sedí, jak slyšno z tohoto alba, amébní bezbřehost volných propojení jazzu, soudobé vážné hudby a nárazovitě rocku, atakujícího a „přepadového“ à la novodobá varianta rock in opposition.

Kupodivu na Ensemble Volcanic Ash není absolutní dominantou violoncello. Tou je rozprostření kompozic, jejich stavebnost, nebezpečně-bezpečně se blížící symfonickému tvaru. Jeden a půl minutový otvírák Children Of The Water je natolik přenádherně melodicky filmový, že by za něj leckterá hollywoodská produkce jistě zaplatila budget zvící ročního rozpočtu na energie pro svá studia. Woven Forrest je už dost jazzy drásavá fúze. Cello vyjede hlavní riff, kolem se točí saxofony (altka Sarah Hughesové a tenor Briana Settlese), piáno přiznávkuje groovy, bicí (Larry Ferguson) zprvu šolíchají, pak rytmizují až zavaří-víří a kdesi v poslední třetině rozvaří k jízdě, připravené pro běsné sólo rockové kytary (Anthony Pirog) i dusavou basu (Luke Stewart). To se ale i cello promění ve svištící housle a celý band tryská do kataklyzmatu. She Had Synesthesia opět staví na jednoduchém riffu, tady ovšem jede punkově v prvním plánu celou dobu, variantně žiletkově doostřován kytarou i saxy. Jenže – muzikanstská/skladatelská velekrása Janel Leppin zas překvapí následnou I Pose. Jemnost s dramatičnem. I v dalších kompozicích mísí krásno (třívětá Volcano Song nebo něžně spirituální A Palace for Alice) s expresivními až zlostně noisovými zlomy (Carlity). Krom běžných nástrojů jazzového/rockového bandu tu více či méně znatelně využívá flétny a netradičně i harfy (Kim Sator). Kontrolovaně a spontánně se zamotávají. Je napínavým dobrodružstvím si to klubko rozplétat.

 

Přidat komentář