Japonská spojka

kikuchiLetos na jaře navždy dohrál v USA významný jazzový pianista Masabumi Kikuchi. V říjnu by mu bylo 76 let. Kdo byl tento rodilý Japonec, že ve svém životě hrál v kapelách takových osobností, jakými jsou Gil Evans, Lionel Hampton, Joe Henderson, Marc Johnson, Paul Motian, Gary Peacock či Sonny Rollins, například? A kde se vůbec vzali ostrovní jazzmani narození tak daleko od New Orleansu, od Chicaga, od New Yorku?
Je známo, že dobrý vztah Japonců k americkému jazzu, hudbě jejich nepřátel na život a smrt z doby druhé světové války, nemohl být dán jen tím, že zněl z barů velkých měst, které si pro sebe zabrali vojáci okupační armády. Za posledních sto padesát let z asijských zemí právě Japonsko nejintenzivněji asimilovalo na poli vědy, techniky a kultury evropskou civilizaci, potažmo i její americkou modifikaci. Kulturní dějiny Japonska dokládají výjimečnou schopnost přijímat a začleňovat cizí vlivy do své kultury (historicky z Číny, Korey, Indočíny, přes Čínu i z Indie). Zkusme kvůli jazzu jít proti proudu času. Před válkou do Japonska občas zavítaly v rámci svých asijských turné americké, častěji geograficky bližší filipínské, jazzové kapely (Filipíny byly od roku 1901 kolonií USA až do japonské okupace 1941–45), ale nebudeme si dělat iluzi, že jazz měl před koncem války nějaké významné místo v japonské hudbě. Ta totiž byla pevně zakořeněna ve vlastní tradici trvající přes tisíc roků, navíc v moderní době intenzivně a v obdivu přijímala evropskou vážnou hudbu se vším všudy a jazz je přeci ještě o něčem jiném. Jedno společné však (nejen japonská) tradiční hudba s jazzem má: přenášení hudby (byť svázané pravidly) z učitele na žáky po celé generace, vyplývající z nemožnosti notovým zápisem zcela vystihnout hudbu v jejích témbrech, osobité artikulaci, efektech daných způsobem hry nebo modelem nástroje, atd.
Jazz v ostrovní Zemi vycházejícího slunce přesto měl vlastní komunitu hráčů i posluchačů už od dvacátých letech, v podstatě v časové shodě s nástupem jazzu i v Evropě, včetně mladé republiky Československo, a tudíž s nevelkým odstupem za rozvojem v deltě Mississippi – nebudeme-li zatím řešit kvalitativní rozdíly. Japonskými centry tehdy byly města Ósaka a Koba. kikuchi_2Zvláště Ósaka se mohla už v roce 1924 pochlubit čtyřiadvaceti kluby, kde se rozvíjela japonská swingová hudba. Je zaznamenána první spolupráce japonského jazzmana jménem Fuomi Nanri (1910–1975) s americkým bandem; tento trumpetista hrával od roku 1929 v čínské Šanghaji, kde se o čtyři roky později zastavil na svém asijském turné představitel stride pianového stylu Teddy Weatherford (1903–1945; nezemřel ve válce, jak by datum nabízelo, ale na choleru v Kalkatě). Po návratu do Japonska Fuomi Nanri založil swingový band Hot Peppers. V roce 1953 oslepl, ale při Armstrongově japonském turné si ještě stihli společně zahrát a po Satchmově smrti byl dokonce přizván do Trumpet Workshopu Clarka Terryho, jehož koncerty se konaly v roce 1971 k Armstrongově památce.
To už jsme ale přeskočili světovou válku, v níž si Japonci s Američany navzájem povraždili obrovské množství vojáků a zničili miliony tun zbytečně vyrobených vojenských strojů jezdících, plovoucích či létajících. Takže děj posuňme opět kousek zpět. V letech 1940 vznikli Rhythm Boys doprovázející jazzového zpěváka s barytonovým hlasem Tadaharu Nakano (1909–1970), který před válkou proslul účinkováním v japonském nastudování Weillovy a Brechtovy Žebrácké opery. Po vzoru The Mills Brothers pak band fungoval také jako vokální jazzové kvarteto. Ale to už se začíná rodit generace, která později dokázala prorazit na americké scéně v oblasti moderního, resp. také avantgardního jazzu. V roce 1929 se narodila Toshiko Akiyoshi, pianistka a příští kapelnice jednoho z nejlepších amerických orchestrů, 1933 Sadao Watanabe, saxofonista a flétnista, skvělý interpret bossa novy, 1939 Masabumi Kikuchi, originální pianista, 1942 Yosuke Yamashita, avantgardní pianista, a téhož roku Teruo Nakamura, kontrabasista a Terumasa Hino, trumpetista, 1945 Akira Sakata, altsaxofonista, 1947 Roy Kawasaki, jazzrockový kytarista, 1950 Toru „Tiger“ Okoshi, trumpetista, mj. spolutvůrce krásné desky vibrafonisty Garyho Burtona Times Squere (1978), 1953 Satoko Fuji, avantgardní klavíristka, 1961 Makoto Ozone, pianista… a už máme pohromadě nejméně dvě generace japonských muzikantů, kteří se stali úspěšnou součástí první ligy americké, tj. identicky světové jazzové scény, podílníky rozvoje moderního jazzu a ovlivňovateli jeho současných podob.

HUDBA DIVADLA, SLAVNOSTÍ A ŘÍŠE PŘÍRODY
V hudbě se zrcadlí transcendentální čas a pomalý pohyb logicky koresponduje s metafyzickou věčností.“ „Specifikem japonské tradiční hudby je pozvolné, takřka nepozorovatelné narůstání tempa během skladby a závěrečné poměrně rychlé zpomalení.“ „Japonská tradiční hudba prakticky nepoužívá improvizaci, a převažují tu tedy formy přísně uzavřené, charakteristické jinak především pro evropskou hudbu.“ (Vlastislav Matoušek, Rytmus a čas v etnické hudbě)
V muzikologických popisech nic nenaznačuje přítomnost typických znaků, které by mohly být spojnicí na jazzovou formu hudebního vyjadřování. Platí to i pro otevřené formy japonské tradice, vznikající k doprovodu divadla, nebo u meditačních skladeb na shakuhachi. Ještě existuje „aleatorní“ přístup v japonské hudbě (muzikolog Shigo užívá pojem Chaophony), užívaný obvykle při obřadech, kdy začne jeden hráč hrát svůj part a postupně volně se k němu přidávají další hráči, případně celé skupiny jednotlivých nástrojů. Taková kompoziční technika umožňuje v hudbě, aby zafungovala náhodnost a nejistota v očekávání, což je záležitost, o níž se už v souvislosti s jazzem mluvit dá. V podstatě tu nacházíme varianty toho, co se po staletí zformovalo v klasické evropské hudbě, ale také na asijském kontinentu, neboť – hlavně Čína – japonskou tradici výrazně ovlivnila, včetně nástrojového vybavení. A co přítomnost swingu v kinetice japonské hudby? Toho složitě definovatelného jevu v rytmu, který patří pro ne-Afroameričany k nejhůře uchopitelným vlastnostem charakterizujícím jazz? V tradiční hudbě neexistuje, vymyká se mentalitě japonské hudby a rytmickému založení lidu, který ji hraje: nejstarší japonská hudba z poloviny devátého století se jmenuje gagaku, a tento pojem znamená vkusná, vytříbená, zušlechtěná hudba. Takto pojímaná hudba vyžaduje také jednoznačnost rytmickou. Zdá se proto logické, že moderní japonský muzikant dvacátého století si našel protipól v „drsnějším“ hudebním projevu, v jazzu, a právě díky tomu se časem mezi takovými dokonce objevili uznávaní představitelé jazzové avantgardy, free jazzu, jakými bylo trio pianisty Yosuke Yamashity s altsaxofonistou Akirou Sakatou a bubeníkem Takeo Moriyamou v letech 1974 až 1980, či stále činná avantgardistka Satoko Fuji.
V objevování japonského jazzu sehrál pionýrskou úlohu německý jazzový publicista a producent Joachim-Ernst Berendt (1922–2000) v rámci série Jazz Meets The World / Jazz Meets Asia. Na LP kvarteta bubeníka Takera Muraoky: Sakura, Sakura (1965) už najdeme nejen trumpetistu hrajícího pak u pianisty Mala Waldrona, u Gila Evanse či Johna Scofielda – Terumasu Hino, ale také souzvuk s triem hráčů na strunný koto. Ve velmi přítulném modu k japonské tradici si „zafúzoval“ už téměř o dva roky dříve klarinetista Tony Scott v triu s hráči na koto a šakuhači na albu Tony Scott: Music for Zen Meditation (1964). Otevřená hudební scéna šedesátých let byla nakloněná tomu, aby syntézy jazzu v rámci různorodých silných hudebních kultur byly vyhledávány, aby se staly slyšitelnými na globální scéně.

ŽIVOT A HUDBA MASABUMI KIKUCHIHO
kikuchi_3Když se Kikuchi narodil, probíhala čínsko-japonská válka a japonské vojsko mělo za sebou letní porážku od Rudé armády ve východním Mongolsku. Prvých šest let dětství prožíval obklopený militaristickou atmosférou společnosti. V pěti letech zažil denní i noční nálety amerických bombardérů, ještě před tím, než se v Tokiu dozvěděli o Hirošimě. Rodina se raději před válkou odklidila do severního Japonska, odkud pocházela. Otec byl malíř, jehož umění rodinu neuživilo, tak vyráběl dřevěné uhlí, na které si sám musel pokácet dříví. Masabumi na ten čas chudoby v horách však vzpomíná jako na pěkné období v krásné přírodě. Jeho mladší bratr, než předčasně zemřel, ho učil hrát na klavír. Po válce se Masabumi vrátil do Tokia, aby vystudoval vysokou uměleckou školu. Z mnoha míst tehdy zní díky přítomnosti Američanů jazz, zajímají se o něj i studenti na škole. Masabumi se stává jazzovým pianistou. Po absolvování školy se zúčastnil japonského turné orchestru vibrafonisty Lionela Hamptona. Vzpomíná-li na jazzové osobnosti, jež ho ovlivnily, jmenuje především Theloniouse Monka, obdivuje jeho skladbu Misterioso. Když američtí vojáci později z Japonska odplouvali, rozprodávali své desky. Masabumi se rozvzpomíná, že snad první, kterou získal, byla Porgy & Bess s Milesem Davisem (vyšla 1958). V šedesátých letech zažil koncert Johna Coltranea. V devětadvaceti, roku 1968, získal stipendium sponzorované časopisem Down Beat a odjel do Bostonu na Berklee College of Music. Moc se mu tam nechtělo a když už tam byl, z učitelů si pochvaloval jen Herba Pomeroye, swingového a bebopového trumpetistu a pedagoga (v roce 1995 dostal na Berklee čestný doktorát). Učil jak skladbu aranžovat, vysvětloval, že výsledný zvuk harmonie nejsou jen noty v akordech, že je třeba se věnovat také dynamice hry, zabarvení zvuku instrumentací. Masabumiho velmi ovlivnil a jako pedagoga si Pomeroye celý život velmi vážil – jeho poznatky vnesl do svého hráčského stylu. Z pianistů působících u Milese Davise obdivoval Reda Garlanda a Wyntona Kellyho; zvláště Garland měl vliv na Masabumiho vývoj. Také McCoy Tyner, ale jeho styl jej inspiroval spíše jen v počátcích kariéry. Z dalších klavíristů uznával Herbieho Hancocka a Andrewa Hilla. Když vyšlo album Facing You, začal být nadšen Keithem Jarrettem a leckdy je to slyšitelné na jeho hře. Ve Spojených státech debutoval v roce 1963 v Toshiko Akiyoshi a Charlieho Mariana East & West bandu. S dalším rodákem, saxofonistou Sadao Watanabe nahrál v roce 1966 album jazzových samb. Z kraje sedmdesátých let Masabumi Kikuchi hrál v japonském big bandu vedeném Gilem Evansem. Ten si k tomu z USA přivezl jen dva vlastní sólisty – saxofonistu Billyho Harpera a trubače Hannibala Marvina Petersona. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pak hraje také s vlastním Evansovým big bandem, což dokládají hned dvě alba: Live at the Royal Festival Hall London (RCA, 1979) a Live at the Public Theatre New York 1980 (Trio, 1981). Nahrává v kapele trumpetisty Terumasy Hino, oba jsou chvíli společně také v kombu saxofonisty Joe Hendersona. To už lze tvrdit, že Masabumi Kikuchi je uznávanou součástí americké jazzové scény, její avantgardní linie.

AVANTGARDNÍ BRATŘI KIKUCHI A MOTIAN
Na počátku devadesátých let se zrodilo jedno z podnětných klavírních trií konce století, Kikuchiho Tethered Moon. Hrál v něm na kontrabas spoluhráč jiného vynikajícího pianisty – Keithe Jarretta, přední basista světového jazzu Gary Peacock, a bubnoval představitel jazzové avantgardy už od časů tria pianisty Billa Evanse, Američan s arménským rodokmenem Paul Motian. Vzniká série šesti osobitých alb, ta úvodní vznikla v roce 1991: jedno pod jménem tria Tethered Moon, druhým byla živá nahrávka z New Yorku Triangle. S koncem století trio přechází k mnichovské etiketě Winter & Winter, vzniká album First Meeting (1999), za nímž následují tři tematické nahrávky: Chansons d’Édith Piaf (1999), Experiencing Tosca (2004) a Tethered Moon Play Kurt Weill (2005, ale tato nahrávka vyšla už v roce 1995 u předchůdců Winterů, na značce JMT). Bubeník Paul Motian se svým kvartetem (Joe Lovano, Bill Frisell, Charlie Haden) založil v roce 1989 pětidílnou řadu alb nazvaných jednoznačně On Broadway, která patří k pozoruhodným ukázkám toho, jak sloučit obdiv k hudební materii standardů a respekt k jejich tvůrcům s muzikantským citem avantgardních hráčů. Pokračování tohoto skvělého projektu pak převzalo na počátku nového tisíciletí založené Motianovo Trio 2000, v následujících nahrávkách označované jako Trio 2000+One nebo Trio 2000+Two. Nové trio tvořili saxofonista Chris Potter a basista Larry Grenadier. Znaménko plus představovalo přizvané spoluhráče. Po přechodu tria od JMT k Winterům vznikla alba On Broadway, Vol.4 a Vol.5 (2005, 2009), na nichž vedle pravidelného plus-hosta Kikuchiho byli dalšími vokalistka Rebeca Martinová, altsaxofonista Greg Osby a houslista Mat Manieri. A právě Kikuchi do nové podoby standardů vnáší svým stylem nejvýrazněji modernu pro nové století jazzu. Trio+ s týmiž pravidelnými hosty, což znamená i s Kikuchim, hrálo ve dnech 8.–10. 12. 2006 ve slavném jazzklubu Village Vanguard (vloni oslavil 80 let od založení), z nichž postupně vyšly záznamy s názvem Live at the Village Vanguard, a totéž s pořadovými čísly II, III. (Winter & Winter 2007, 2008, 2010). Muzikantská spřízněnost Kikuchiho a Motiana pokračovala také v triu s basistou Thomasem Morganem, když Kikuchi dostal nabídku nahrát album pro ECM. To se stalo v září 2008 ve známém newyorském studiu Avatar, ale vyšlo až v roce 2012 s názvem Sunrise. Už rok předtím, 22. 11. 2011, osmdesátiletý Motian ukončil veškerá svá pozemská angažmá. Zatím posledním albem, z něhož Kikuchiho hru uslyšíme, je měsíc před Kikuchiho úmrtím vydané CD Kikuchi/ Street/Morgan/Osgood na dánské etiketě ILK. Nahrávka vznikla už v roce 2008 v New Yorku a patří ke kapelnické diskografii dánského bubeníka Krestena Osgooda. Zvláštností je přítomnost dvou hráčů na kontrabas – Bena Streeta a Thomase Morgana. Stylově se Masabumi Kikuchi vřadil do amerického jazzu, k avantgardě, jejíž hudební myšlení je součástí vývoje v západní hudbě minulého století. Ozvěny japonské tradice u Kikuchiho nehledejme, jsou-li v něm zasunuty v podvědomí, na zvuku jeho hudby to není patrné. Neměl potřebu být propagátorem polopatického přínosu japonské hudby do moderního jazzu, dokázal být osobitým muzikantem vlastním myšlením a citem, v tom určitou úlohu mentalita předků už hraje. Jeho poslední album Sunrise je kolektivní improvizací tria vycházející z freejazzové podstaty interpretace. Nestaral se o rozdíly v muzice japonské a muzice západní, stvořil vlastní způsob jazzové hry na klavír, který vzešel z jeho instinktu a citu pro jazzovou interpretaci a možností improvizace.

Přidat komentář