Jarní kolekce Cuneiform Records v roce 2006

Feigenbaumovo vydavatelství už dlouhou dobu sází na stejný model – v každé čtvrtletní kolekci najdeme něco z rocku, něco z jazzu, něco z fúze obého, nějaké novinky a nějaké ,vykopávky‘. To vše v různých poměrech, ale vždy s patřičnou dávkou invence. Nejinak je tomu i tentokrát.

10_06_MinirecenzeSoubor Hamster Theatre vznikl v roce 1993 v Coloradu, ale jeho prenatální podobu zaznamenává již kazeta Songs From The Hamster Theatre, kterou vydal ve vlastní režii mutiinstrumentalista Dave Willey v polovině osmdesátých let (v roce 1995 vyšla v reedici jako CD u Profilic Records) při svém pobytu v Evropě. Willey začínal hrát v šesti na piano, v osmi na kytaru a pak mu pod vlivem poslechu Larse Holmera učaroval akordeon. Mezi jeho favority patří i další osobnosti z okruhu Rock In Opposition a francouzští skladatelé Erik Satie, Maurice Ravel či hračičkář Pascal Comelade. V neposlední řadě ho však fascinovala východoevropská a arabská hudba a karneval. Všechny tyto vlivy pak řádně promíchal, transmutoval a zúročil ve svých projektech. Do první koncertní sestavy HT přizval Willey coby co-leadera svého dřívějšího souputníka z kapely Big Foot Torso basistu a trombonistu Jona Stubbse a mimo jiné také klávesistku a zpěvačku Deborah Perry, která se později přidala k spřízněné formaci Thinking Plague, kde ostatně Willey nyní působí také. V roce 1996 se zásadními členy stali právě protagonisté Thinking Plague, hráč na dechové nástroje Mark Harris a kytarista Mike Johnson. V roce 1998 vydali ve vlastním nákladu živý debut Siege On Hamburger City a o tři roky později už pod křídly Cuneiform první studiové album Carnival Detournement. Tolik historie.
Jejich nejnovější dvojCD THE PUBLIC EXECUTION OF MISTER PERSONALITY/ QUASI DAY ROOM: LIVE AT THE MOORE THEATRE (Rune 226/227, 45:56 + 56:25) je skutečnou pochoutkou pro příznivce velejemných koláží, kde se jednotlivé složky dokonale propojují. Není to bombastické střídání stylů à la Naked City, ale skutečně filigránská práce, v níž vlastně jednotlivé přechody ani nepostřehnete a najednou jste úplně jinde. To zcela vystihuje například skladba Vermilion Hue Over Lake Lausanne, která začíná jako reggae a přes jakýsi jazzový průvlak se dostane k art/avant rocku.
Sedm skladeb z prvního disku bylo sice původně zkomponováno pro různá taneční vystoupení či multimediální performance, ale vše dohromady působí jako třináctidílná suita s dějovou linkou. Opus otvírá drobná zvonkohrová skladba se signifikantním názvem Race Against Time (Závod proti času), která naznačuje, že se budeme toulat dějinami i žánry. Závěr pak patří Willeyově sólovce, neméně příznačně pojmenované It Was Only A Dream (Byl to jenom sen). Každá část má svou specifickou orchestraci a kapela se zde vlastně nikdy nesejde v plné sestavě. Do jemného přediva melodií se tu nečekaně zařízne boosterovaný kytarový lauf, něžné flétnové pasáže se střídají s hřmotnými trombónovými vstupy atp.
10_06_Minirecenze1Živák z vystoupení z Progman Cometh Festivalu z roku 2002 má úplně jinou atmosféru, byť jsou zde prakticky stejné postupy. Tomu pochopitelně napomáhají i bouřlivé ovace obecenstva. Kutálkové intro zde působí dojmem, jako bychom se octli na nějaké lidové veselici, ale vzápětí jsme už ve zcela jiných vodách. A kapitolou samou pro sebe je track Bug 2: The History Of The United States Of America, v němž na ploše něco přes čtyři minuty projdeme skutečně celou historií Spojených států. V jednom momentu jsem měl dokonce pocit, že poslouchám citaci ze Zappovy skladby I’m So Cute. Ale zase to byl jen prchavý okamžik, který se ihned transformoval v něco úplně jiného. Pod mixem obou disků se skvělě podepsal fenomenální producent Bob Drake (mj. též zakládající člen Thinking Plague), který mimochodem zjistil, že prvních devadesát vteřin koncertního záznamu, jenž je jinak v chronologickém pořadí a jsou pouze prokráceny reakce publika, chybí. Naštěstí se mu však podařilo získat jinou nahrávku z minidisku, kde byly i ,atmosféry‘ ze zákulisí, a vyrobil jakousi kolážovitou ouverturu. Název studiového disku Veřejná poprava Pana Osobitosti je de facto paradox, protože osobitost je rozhodně jednou z hlavních deviz HamsterTheatre. Ale co byste čekali od kapely, která je právem řazena do škatulky absurdní drama?

10_06_Minirecenze2Jestliže u Hamster Theatre najdeme mikroskopické ozvěny díla Franka Zappy, pak Ed Palermo je tvorbou tohoto velikána zcela uchvácen a pohlcen. Sám to komentuje: „Zappa je můj hrdina. Byl jím od mých čtrnácti. Teď je mi jedenapadesát a jediná věc, která se změnila za těch dvanáct let, co aranžuji a hraji jeho hudbu, je, že mám ještě posvátnější hrůzu z jeho zářivosti. Pochopitelně teď už znám spoustu jeho kompozičních technik, ale jedna velká otázka zůstává: odkud se to sakra bere???“ Druhé CD Zappových coververzí Palermova Big Bandu TAKE YOUR CLOTHES OFF WHEN YOU DANCE (Rune 225, 53:40) přináší devět předělávek tak trochu ve stylu (byť špičkového) tanečního orchestru. Návštěvníky nějakého klasického plesu by to možná krapánek vyděsilo nebo popudilo, pro znalce jinak také relativně konzervativního pojetí Mistrových kusů v podání Ensemble Modern je to však přece jen čajíček. Šestnáctihlavé těleso sice perfektně šlape, ale jakýkoliv moment překvapení tu schází. Palermo se snaží udržet esprit Zappova humoru (mimo jiné v bookletu přidává ke každému muzikantovi vedle nástroje také vtipnou doušku, ,charakterizující‘ daného člena), ale schází mu právě klíč k provokativnosti a poťouchlosti někdejší hlavy Matek invence. Album vyšlo v jakési pomyslné edici New American Masters (ta je zmíněna pouze v tiskových materiálech, nikoliv na obalu), ale srovnávat tenhle počin s Yo Miles! Henryho Kaisera a Lea Wadada Smithe bych se neodvažoval, jedině snad v rámci kategorií nebe a dudy. Kritiky chválí zejména živá vystoupení, ale tohle je spíš easy- listening Zappa. I když na druhou stranu hned v úvodní RDNZL (původně z LP Studio Tan) tato hyperodlehčenost možná trochu zarazí, je to ale dáno spíš tím, že jde o začátek. Nazí na to nicméně můžete tančit zcela bez problémů.

10_06_Minirecenze3Časopis Jazz Weekly popsal tvorbu britského kvarteta Mujician takto: „Pracujíce s instrumentálními parametry strandardního post-bopového comba – piano, basa, bicí a saxofon – kapela situuje sama sebe do prostoru na půl cesty mezi to, co může být nazýváno BritImprov a American energy music.“ Dále anglofonní kritici v recenzích na jejich kompakty či vystoupení údajně nejčastěji používají adjektiva masterful (vůdčí), volcanic (výbušné, vznětlivé), epic, startling (úžasné, děsivé), surprising (překvapující), marvelous (zázračné, báječné), brilliant (zářící, nádherné), flawless (bezvadné) a nejčastěji inspired (inspirované). Co tedy dodat? Snad to, že 10_06_Minirecenze4Mujician vznikli 11. června 1988 po koncertě, na který si saxofonista Paul Dunmall přizval klavíristu Keithe Tippetta, bubeníka Tonyho Levina a basistu Paula Rogerse. Byli tak překvapeni svou telepatickou vzájemností, že se rozhodli ve svých impulsivních výletech pokračovat jako regulérní kapela (každý má ovšem řadu dalších projektů). Jejich první album The Journey vyšlo u Cuneiform v roce 1992 a obsahovalo pětapadesátiminutovou improvizaci z koncertu na Bath Festivalu. Firmě zůstali kromě jediné výjimky věrni dodnes. Jejich nejnovější, sedmé CD THERE’S NO GOING BACK NOW (Rune 232, 45:29) je opět monolitem a opět to není ani v nejmenším tápání, ale jasně vedená ,skladba‘, která má svůj aristotelovský začátek, prostředek a konec. Sóla střídají interakce jednotlivých členů i celého souboru. To ovšem neznamená, že by v ní nebyla ukryta mnohá tajemství či nedořečené věty. Šerosvit v prapodivné rokli na obalu přesně vystihuje náladu díla, které se ubírá vpřed a nezná žádné ohlédnutí.

10_06_Minirecenze5Cuneiform před časem vydali dvě úchvatné archivní nahrávky kapely Brotherhood Of Breath (BOB) pianisty Chrise McGregora, složené převážně z jihoafrických muzikantů, kteří v polovině šedesátých let minulého století emigrovali do Londýna. S tímto souborem je téměř pupeční šňůrou spojena i formace Isipingo, vedená basistou Harrym Millerem, jež vznikla roku 1973 a za své cca pětileté působení vydala jediné LP Family Affair (1977). Právě jeho titulní skladbaotvírá i další poklad vylovený Feigenbaumem z řeky zapomnění – koncertní nahrávku WHICH WAY OUT (Rune 233, 75:11 – v koprodukci s Radio Bremen) pořízenou v německých Brémách v listopadu 1975. Sextet zde doplňují trombonista Nick Evans (který krátce působil i v ,bigbandové verzi‘ Soft Machine), trumpetista Mongezi Feza (ten o měsíc později zemřel na zápal plic), Louis Moholo (jehož současné improvizace můžete znát například z řady kompaktů na labelu Emanem), pianista Keith Tippett (o němž byla řeč v minulé minirecenzi) a saxofonista Mike Osborne (s nímž se Miller poprvé setkal v orchestru Mika Westbrooka). Čtyři bandleaderovy rozsáhlé kompozice jsou méně rozevláté než kwela-jazzová McGregorova tvorba pro BOB a mají spíše evropský rozměr a cílenou strukturu, nicméně dávají prostor všem zúčastněným epochálním hráčům. Z CD čiší úžasná radost i soustředěnost. Tippett ostatně prohlásil, že to bylo nejlepší vystoupení kapely a že už ve chvíli, kdy vcházeli na pódium, cítili zvláštní elektřinu a pak všechno dokonale zapadalo. Uvolněná atmosféra se však najednou dvě minuty před koncem změní jakoby v hrozbu otázky: Kudy ven? Úplné finále je však už zase jásavé. Album tak ostatně skvěle dokumentuje vrchol zlatých časů londýnského jazzu, kterému byl o pár let později poněkud zatnut tipec a téměř všichni významní muzikanti se přesunuli na pevninu. Stejně tomu tak bylo i s Harrym Millerem. Jenom ještě připomeňme, že své první muzikantské krůčky zažíval se svým spolužákem Manfredem Lubowitzem, pozdějším Manfredem Mannem, a hrál i na desce Islands King Crimson. Zahynul v roce 1983 v průběhu turné, když dodávku, v níž cestoval se svou basou, mrštila divoká bouře na strom.

10_06_Minirecenze6Pošesté sáhli Cuneiform do dosud nevydaných koncertních nahrávek legendy canterburské scény Soft Machine. A měli tentokrát mimořádně šťastnou ruku (čímž rozhodně nechci nijak snižovat hodnotu těch předchozích). Double-set CD/DVD GRIDES (Rune 230/231, 79:21 + cca 22:00 – DVD v koprodukci s Radio Bremen) je pojmenován podle dříve nepublikované skladby nedávno zesnulého saxofonisty Eltona Deana Neo-Caliban Grides a je tak vlastně i uctěním jeho památky. Oba záznamy vznikly v takzvané klasické sestavě Soft Machine, kde vedle Deana hrají bubeník Robert Wyatt, klávesista Mike Ratledge a basista Hugh Hopper.
CD je záznamem koncertu v Amsterdamu z 25. října 1970, tedy v době krátce po vydání alba Third a obsahuje i připravovaný materirál pro následující ,Čtyřku‘. Na určitý typ posluchače může tehdejší psychedelický rockjazz kapely působit archaicky a překonaně, ale je v něm bezesporu značná dávka nadčasovosti a zároveň představuje nejprogresivnější proud své doby a tím pádem i základní kameny, na nichž stavěly další genera10_06_Minirecenze7ce. Tuto hudbu ovšem nemá smysl poslouchat pouze z nějaké piety, je možno v ní nalézt a opakovaně nalézat spoustu nádherných fines a ornamentů. Navíc je třeba si uvědomit, že zejména pro Hoppera byl toto odrazový můstek, který jej vymrštil mnohem dál. I když na svou tehdejší tvorbu dodnes navazuje, jeho současná produkce má již jiné dimenze a neutápí se v nostalgických vzpomínkách. Právě proto je zajímavé si připomenout jeho začátky. Do značné míry totéž platí o Wyattovi, který má ovšem díky svému tělesnému handicapu omezené možnosti.
DVD bylo pořízeno v televizním studiu brémského rozhlasu 23. března 1971 pro účely pořadu Beat Club. Je to vlastně koncertní záznam bez diváků, doplněný psychedelickou projekcí. Tady by se dalo hovořit o jakési konzervě, ale v tom nejlepším slova smyslu. Přes jistou akademičnost a sterilitu studia tu na člověka dokonale dýchne esprit doby. A navíc dortíkem plným třešní je Wyattova vokální improvizace uprostřed. Je to sice jen krátká hříčka, ale lze ji slupnout i s podtáckem.
Zkrátka a dobře, Soft Machine jsou především pro mladší posluchače jakýmsi klíčem k mnoha dalším podstatným věcem na poli jazzu i progresivního rocku a speciálně tenhle set doporučuji všemi jedenácti z deseti možných.

Foto Cuneiform Records

Přidat komentář