Jaro v babylonské loděnici

Je březen 2006. V Čechách chumelí, ale v Marseilli už dávno začalo jaro. V prostoru bývalých námořních doků probíhá festival Babel Med: babylonské setkání hudebních stylů 6_Jaro_Vz celého Středomoří. Jeho programovým ředitelem je etnomuzikolog Sami Sadik: „Med, Mediteranée, to je Středozemní moře a Babel je babylonská věž. Přístav Marseille je bránou do Středozemí – a cesta procházející touto branou vede ke všem těm imaginárním i skutečným babylonským jazykům.“ Marseille jako město má podle Sadika zcela výjimečnou strukturu: „Není tu rozdíl mezi centrem a periferií, protože periferii najdete přímo ve středu města.“ To potvrzují i turistické zážitky: na přístavním nábřeží, ve stínu luxusních hotelů, se tu každé ráno otevře rybí trh, cestou k univerzitě míjíte orientální krámy s kořením. Sami Sadik je sefardský Žid, jehož předkové byli před pěti sty lety vyhnáni ze Španělska a usadili se v Turecku. Sadikův původ rezonuje i s programem: sefardské písně tu zpívá Yasmin Levy z Izraele, vedle níž znějí evropské zpěvačky téhož repertoáru jako muzeální exponáty. Sadikovým favoritem je Mico Kendes: „To je podle mě ten nejlepší současný zpěvák z Kurdistánu.“ Je pravda, že na papíře takové doporučení nezní zrovna přesvědčivě, zvláště když člověk nezná kontext. Trochu pomůže srovnání – třeba s ázerbájdžánským mistrem Alimem Qasimovem, který zas bývá srovnáván s Nusratem Fateh Ali Khanem. Nejsilněji je v programu zastoupena hudba z Maghrebu. Mezi všemi těmi Maročany a Alžířany si vede překvapivě dobře skupina Pietrarsa z Itálie. Přesněji řečeno z Neapole, své jméno Pietrarsa získala podle místní železniční stanice.

TAMBURÍNY POD VESUVEM
Hudba je pro Pietrarsu stejně důležitá jako řeč těla: dokonale používají tanec, grimasy, gesta. V čele skupiny stojí flétnista a dvě zpěvačky, v pozadí vidíme další ženu, která hraje na baskytaru a hráče na řecké bouzouki. Sledujeme koncert, divadlo, anebo obojí? V Neapoli se tyto discipliny elegantně propojují už po staletí.
V rozhovoru odpovídá flétnista Mimmo Maglionico.

Ve světě je Neapol známá díky operním áriím i spřízněnému žánru canzone napoletana – ale soudě podle vašeho koncertu je to neapolské hudební spektrum mnohem širší.
Hudba Pietrarsy sice čerpá z canzone napoletana, tedy neapolské písně, ale jde spíš k jejím kořenům, než ke stylům, které byly komerčně úspěšné. V minulosti byla Neapol pod vlivem Arabů i Španělů, což se otisklo i do hudby. Hrají se tu styly typické pro celou jižní Itálii, jako tarantella a tammuriata.

To poslední slovo by zasluhovalo vysvětlení.
Tammorra je tamburína a tammuriata je rytmická struktura, populární píseň s doprovodem tamburín. Nejedná se o hudbu zapisovanou do not, ale o ústně předávanou tradici, my tomu říkáme kultura ‚orální paměti‘. Takže, Pietrarsa vychází z tradice, ale tradici spojuje s ‚kontaminací‘ moderními vlivy. Z historie víme, že lidovou hudbu netvořili 6_Jaro_V_2intelektuálové, puristi a folkloristi. Ke kontaminaci docházelo v každém období vývoje – třeba arabskými či španělskými vlivy, podle toho, kdo v Neapoli zrovna vládl. Dnes máme kontaminaci prostřednictvím drum’n’bass.

Odkud tedy konkrétně čerpáte repertoár – ze starých zpěvníků?
Pro nás jsou prvořadým zdrojem sbírky Roberta de Simone, který jako první neapolskou hudbu zviditelnil v Itálii a pak i ve světě. Založil ansámbl Nuova Compagnia di Canto Popolare, s nímž účinkovaly i naše zpěvačky. Teď je mu něco přes osmdesát let. Sedmdesát procent našeho repertoáru jsou tedy tradiční skladby v neapolském dialektu, jedna je dokonce z oblasti kde se mluví griko, tedy dialektem z doby antického Řecka. Ale hrajeme třeba i něco od Orlanda di Lassa, renesančního skladatele z patnáctého století.

Jižní Itálie se svými horami, sopkami i dlouhými mořskými výběžky musí být hodně bohatá na unikátní místa, která se kulturou liší od okolí.
Tak třeba úvodní nahrávka našeho CD vznikla na jednom takovém místě, v Montevergine u Avellina, na náboženském procesí. To je tradice, která trvá od devatenáctého století, dva gayové tehdy získali požehnání od Madony, a od té doby to místo každoročně navštěvují jak lidé v gayovských kostýmech, tak i skuteční gayové. Probíhá to v přátelském, nikoli pejorativním duchu.

Není takováhle tolerance homosexuálů v katolické zemi něčím trochu neobvyklým?
Ano, ale i v katolické zemi se odehrávají události, které zrovna nejsou v souladu s oficiální náboženskou rutinou. Další příklady najdete v katolické interpretaci pohanských rituálů. Neapol je v tomto směru hodně zvláštní kraj. Lidé jsou silně věřící a přitom svérázní. V jižní Itálii existuje řada paralelních kultů Madony. Tak třeba Madonna Gallina, tedy Madona kuřat, anebo Madona sněhu. To jsou všechno pozůstatky pohanských kultů.

Vy jste studoval klasickou flétnu. Na jaké další nástroje hrajete?
Na kapesní klarinet z Německa. Na venkovskou variantu hoboje. V kapele máme bouzouki z Řecka, i chitarru batente, což je kytara bez basových strun. Do strun se tluče, je to tedy perkusivní kytara.

Ale tím nejrozšířenějším nástrojem jižní Itálie je tamburína. Skrývá nějaké tajemství?
Kůže je z ovce či krávy, kovová chřestítka se vyrábějí z víček z konzerv loupaných rajčat, což je nejrozšířenější italský exportní artikl. Dnešní tamburína tedy působí jako recyklovaný předmět – ale také to je jeden z nejstarších nástrojů, obrázky tamburíny vidíte i v Pompejích na zdech. Mužský a ženský způsob hraní se liší. Technika levou rukou je typicky ženská, kdežto pravou rukou je mužská.

S přáteli a s rodinou mluvíte italsky nebo neapolsky?
Italsky i neapolsky, ale v některých situacích se neapolštinou dospěje rychleji k cíli, nic není třeba dlouho vysvětlovat.

OKSITÁNSKÁ IDENTITA6_Rozhnevani_Mladici
Oksitánie je historická jazyková zóna, která pokrývala celou jižní Francii, a její součástí byla i oblast kolem Marseille, známá jako Provence. I dnes se tu místní lidé hlásí víc ke svému regionu než ke státnímu útvaru, jímž je Francie, a cítí se tedy být spíše Provencálci než Francouzi. Svými provencálskými sympatiemi je u nás dobře známý Miqueu Montanaro, multiinstrumentalista, který v Praze naposled koncertoval loni na festivalu Struny podzimu.

V Česku jste vystupoval se svým projektem Provencálec v Praze. Hlásíte se tedy spíš k Provenci nebo k Oksitánii?
Jsem Provencálec. Provence je územní útvar, kdežto Oksitánie je definovaná jazykem.

Jak byste tedy vyjádřil rozdíl mezi zdejším krajem a zbytkem Francie?
Lidé na jihu Francie měli vždy před očima moře, ve středověku i dříve. V Marseilli žije spousta lidí, kteří se sem přistěhovali. Z Arménie, Turecka, ze severní Afriky. Všichni přijeli do města, kde to takhle chodilo odjakživa, a my jsme na tohle míchání jazyků docela pyšní. Když se tady v Marseilli někoho zeptáte co je zač, tak vám třeba odpoví: Já jsem Provencálec, ale moje matka je Italka. Já osobně jsem sice z venkova, ale i tam je podobně otevřená společnost.

Na jednom z vašich posledních projektů jste pracoval s marockým orchestrem. Jak k tomu došlo?
Před několika lety mě požádali, abych napsal noubu, což je forma z arabsko-andaluské tradice. Nouba je dlouhá skladba, má několik částí či vět jako symfonie, střídají se v ní úvodní pasáže, improvizace, písňová témata, taneční motivy, každá další část je rychlejší než ta předešlá. Nouba je spojená s určitou denní dobou, takže třeba ranní noubu nemůžete hrát večer. Ta moje je vázaná s pětadvacátou hodinou, stojí tedy mimo čas.

ROZHNĚVANÍ MALDÍCI Z MARSEILLE
Na letošním festivalu Otevřená náruč, jímž pražské Národní divadlo oslavuje kulturu i hudbu menšin, vystoupila poněkud atypická sestava z Marseille, Lo cor de la Plana. Tvoří ji pět mladíků, kteří zpívají především a` capella, a pokud se něčím doprovázejí, tak dupáním, bušením, eventuelně severoafrickými bubny bendir. Pocházejí z marseillské čtvrti Le Plein. Pokud vám ale přijde zvláštní, že toto francouzské jméno se přesně nekryje s označením La Plana, má to svůj důvod. Hudebníci se totiž hlásí k odkazu oksitánské kultury i jazyka, jímž se zde mluvilo až do doby, než jej ze škol i úřadů vytlačila francouzština. Vedoucí skupiny Manu Theron v rozhovoru nikoho nešetří. O stylově i repertoárově spřízněném sboru Corou de Berra z nedalekého Nice říká: „Respektuji je jako muzikanty, ale nikdy bych se s nimi neshodl na metodě.“ Úpravy tradičních písní od generačně starších skupin označuje za nudu a akademismus. Když na koncertě Lo cor de la Plana zavřete oči, uvěříte že na pódiu nestojí spořádaní Francouzi, ale divoké berberské ženy z Marrakeše. Navzdory tomu, že tihle polyfonní rebelové mají široké pole inspirace, zní jejich hudba jako konzistentní samorost a nikoli jako producentsky plánovaná fúze. K následujícímu interview došlo několik týdnů po vystoupení skupiny v Národním divadle; podobně jako předešlé rozhovory proběhl na festivalu Babel Med.

Jak jste vlastně dospěli k té vaší oksitánské polyfonii? Sami tvrdíte, že ten styl nikdy předtím neexistoval. Je to tedy vaše hudební fikce, nebo jste měli nějaké předlohy?
I když by to leckoho možná svádělo k paralelám, naše hudba nebyla inspirována korsickou polyfonií, ta je dost odlišná. Zkrátka jsme hledali nový hudební jazyk, jímž by se daly zpívat staré oksitánské písně, světské i církevní. Přitom nás inspirovala spousta věcí odjinud. Já jsem třeba žil v Bulharsku, poznával jsem bulharskou hudbu. Chtěli jsme vytvořit hodně rytmický styl, takže náš zvuk je trochu víc nervozní než jiné polyfonie. Neprobíhá to ale tak, že si řekneme: tenhle kousek uděláme bulharsky, tenhle bude v piedmontském stylu. Spíš než receptem se necháme vést přirozeností.

A došli jste až k marockým rytmům a živelnému pokřikování, které silně připomíná ženskou skupinu B’net Marrakech. To je záměr?
Používáme bendiry, bubny ze Severní Afriky, hrajeme v severoafrických rytmech, protože ty bubny jsou pro ně stvořené, a některé naše písničky jsme v těchto rytmech zaranžovali.

6_Rozhnevani_Mladici_2Odtud z Marseille je to ale do Severní Afriky vlastně jen kousek přes vodu. Takže – vy jste se ty marocké rytmy zřejmě naučili nejen proto, že jsou vzrušující, ale také protože je považujete za součást vašeho společného středozemského kulturního dědictví?
Když procházíte ulicemi, zjistíte, že Marseille je velmi smíšené město, jedna třetina obyvatelstva pochází ze severní Afriky, a když tedy hrajeme marocké rytmy, tak víme, že jimi oslovíme naše zdejší publikum. A také tím dáváme najevo, z čeho se my obyvatelé Marseille vlastně skládáme.

To mi také vrtá hlavou. Samí přistěhovalci, ale žádná nervozita. Když vypukly loni v Paříži pouliční nepokoje, co se dělo v Marseilli?
Byl tu klid. Zdejší situace je od Paříže dost odlišná. Tady žijí chudší lidé než v Paříži, je tu velká nezaměstnanost, podle lokality od pětadvaceti do šedesáti procent. Když tedy lidé nemají práci, hledají jiné cesty jak si vydělat. Ne přímo zločin, ale třeba černý trh. Říkáme tomu třetí či undergroundová ekonomie. Svojí silou je srovnatelná spíš s hospodářstvím třetího světa než s evropským. Kdyby u nás neexistovala, nebyla by tu možnost přežít. Zdejší lidé jsou tedy mnohem víc zaměstnáni hledáním cest k přežití než politickými či sociálními konflikty. Když nemáte legální práci, pracujete načerno. V tom většina zdejších lidí umí chodit. Než se dostali do Marseille, prošli tvrdou školou. Je 6_Rozhnevani_Mladici_3tu spousta ilegálních přistěhovalců a ti se nesnaží vzbuzovat pozornost policie. A zatímco v jiných francouzských městech se menšiny cítí diskriminovány kvůli barvě kůže, tady v Marseilli nic takového neprobíhá. Majitelé potřebují pronajímat byty a protože tady je tolik cizinců, nemůžou je ignorovat.

K oksitánskému revivalu se hlásí také řada nových kapel ze severní Itálie, nemají tam Lo cor de la Plana nějaké spřízněné skupiny?
Ten původní jazyk z italského podhůří Alp, tedy piedmontese, je oksitánštině skutečně blízký. Odtud pochází třeba skupina Paroplapi, ale i ta jejich polyfonie je novým vynálezem. Ale v izolovaných oblastech Alp byste tu původní, autentickou polyfonii dodnes našli. A v Pyrenejích, v údolí Val d’Aran, získala dokonce oksitánština statut oficiálního jazyka. Něco takového by se ve Francii bohužel stát nemohlo. V Katalánsku, tedy na obou stranách východních Pyrenejí, můžete pořád najít lidi, kteří znají ty staré skladby, které u nás vymizely.

Středomořské pobřeží od Marseille po Janov působí jako velmi pozvolně se měnící panorama. Neinspirovaly vás polyfonní zpěvy janovských ‚trallaleri‘?
To není oksitánská věc, ale ligurská, spojená se západním pobřežím Itálie. Znáte nahrávky Alana Lomaxe? To je nejlepší ukázka tradiční hudby, která se ve středomořské oblasti zachovala. Navzdory předsudkům o tom, co je kultura a co není.

Zřejmě narážíte na způsob, jakým francouzština vytlačila oksitánštinu. Podle jakého scénáře invaze majoritní kultury probíhala?
Odehrávalo se to na státních úřadech i ve školách, od první třídy. Kdo promluvil oksitánsky, anebo třeba bretaňsky, dostal oslovskou čepici a stal se terčem posměchu.

Lo cor de la Plana existuje už pět let. Co se za tu dobu změnilo?
Až doteď jsme hráli tradiční repertoár s důrazem na odlišnou interpretaci. V téhle sféře existuje velký prostor, protože příliš dlouho bylo zvykem zpívat v nudných aranžmá bez fantazie. Máme svoji vlastní představu o tom, v čem leží síla té hudby. To co děláme, zanechává stopy, lidé napojení na oksitánskou tradici hledají alternativní cesty odlišné od těch akademických. Přichází nová generace hudebníků, takže máme pocit, že jsme začali něco nového. Mám radost. Hudebníci odjinud nám nabízejí své skladby. Před pěti lety se na nás jen mračili.

Přidat komentář