Jaroslav Hutka/Radim Hladík/Jan Hrubý/Petr Přibyl: V rozpitých barvách

„Písně na této desce jsou z mého znovuzrození v čase už dalších generací. Konečně jsou na světě ve smysluplné podobě. V čase, kdy se o mně už učí na školách. Jak má chápat nová generace, že ještě žiju?“ táže se Jaroslav Hutka v bookletu svého nového alba V rozpitých barvách. Alba cenného nejen kvůli oné „smysluplné podobě“ písní, ale i proto, že díky pečlivé ediční práci vydavatele (což je v případě značky Galén samozřejmost) představuje Hutkovu osobnost a aktuální tvorbu v kontextu doby a v souvislostech. Písně, jež tematicky oscilují od intimní sféry po hluboká a vážná celospolečenská témata, jsou pevně zasazeny, jazykem i tematicky, do doby svého vzniku. Jsou však zasazeny i do míst svého vzniku, ať už jde o českou kotlinu nebo louku u francouzské říčky Sorgue. A do třetice jsou zasazeny do přediva osobních vazeb, někdy dlouhodobých (Vladimír Veit, Radim Hladík), jindy nových (Jan Hrubý, Petr Přibyl).
Diskografie Jaroslava Hutky, bereme-li v potaz i jeho podomácku vyráběné nahrávky-samopaly, je spletitá. Fanoušci tak mohou některé písně zařazené na novém albu znát už z méně oficiálních titulů Koncert v barvách SvětléDuhová bublina. Během dvakrát dvou dnů v první polovině roku 2016 je však písničkář znovu nahrál s vydatnou pomocí kytaristy a v tomto případě i aranžéra, tehdy už vážně nemocného Radima Hladíka. Ten v písních nevystupuje do popředí, slouží jim, ale právě v tom se naposledy ukázala jeho genialita. Hutkovu monotónnímu projevu dodaly Hladíkovy aranže pevný základ, důvod k neklopýtnutí. Decentní je i role obou hráčů na melodické nástroje. Aranžér Hladík naštěstí Hutkovy výpovědi nepřezdobil košatými lesy smyčců. Jan Hrubý (housle) i Petr Přibyl (viola) hrají většinou minimalisticky, ale tam, kde se odmlčí, okamžitě si jejich absenci uvědomíme.
Písně psal Hutka ve spolupráci se svým dlouholetým souputníkem Vladimírem Veitem. Jak jejich „nepřátelská symbióza“ funguje, líčí písničkář v bookletu. I Veitovy melodie především slouží celku, což v tomto případě znamená Hutkovu textu. Jejich cílem je především podtrhnout naléhavost sdělení a někdy je i škoda, že Hutka s Veitem více nepracují s refrény a strukturou písní (Moře). Jaroslav Hutka dokáže být i v aktuální rozhořčenosti nebo v historických reminiscencích poetický (spojení civilních témat s paralelami z výtvarného umění), do civilního jazyka se mu občas – funkčně – dostane méně obvyklé slůvko. A i když jeho obrazy někdy lehce šokují („nacismus-marxismus, ďáblova varlata“), vlastně by vůbec nebylo od věci právě tyto jeho nové texty vyučovat ve školách. Z kontextu jinak vážného alba vybočuje stručná a rozverná píseň Nepůjdu do nebe, kterou bych sám oželel (kvůli kompaktnosti celku), ale rozumím snaze o odlehčení. Za pozornost stojí také píseň Listopad s textem o nedávné minulosti i současnosti, jejíž krylovský pochodový kytarový doprovod prosvětlují smyčce. Právě díky takovým vícevrstevným momentům má smysl tvorbu Jaroslava Hutky stále sledovat.

Galén, 2017, 43:26

 

Přidat komentář