Název alba jako kdyby naznačoval inspiraci skandinávským jazzem, leč není tomu tak. Byť titulní balada Fjordy jistou severskou snivost nepostrádá. Jde spíše o konzervativní, ovšem veskrze příjemný post-bop/mainstream/straight-ahead jazz. Vyhýbající se standardům, zato s chytlavými autorskými motivy, ze kterých se dá při improvizacích vycházet stejně vzletně jako z oněch standardů. A čert vem, že třeba v tématu Swing 1 lze zaslechnout kousek nápěvu Take The A Train. Žánr a náladu naznačují už názvy Bessyʼs Bops, Bossa Nostra, Čtyři bratři hrají na tři. A nejen vtipně pojmenovaný valčíček-kvapíček vykazuje vyšší procenta hudebního humoru. Pánové svým milým naschválům říkají „dodekafonický račí funk“ či „třináctitaktová dvanáctka“.
Z nahrávky je zkrátka cítit, že vznikla pro radost. Žádný z velezkušených hudebníků si dávno nemusí nic dokazovat. Brilantního kytaristu Jaroslava Šindlera si právem pochvalují Jiří Stivín či Martin Brunner nejen za komunikativnost, ale i schopnost nevyčnívat v nevhodný čas, hrát přesně, co je třeba. A přitom se nestat pouhým doprovazečem, ale zůstat osobností. Saxofonista Jan Štolba, proslulý širokým, a přitom zasvěceným záběrem (od Originálního pražského synkopického orchestru přes Krásné nové stroje až po Mozarta K s Ondřichem Janotou či Vlastu Třešňáka) je kytaristovi rovnocenným partnerem. Jak coby interpret, tak i autor vznosných melodií. Šindler i Štolba mají hlavní skladatelský podíl na pěti tématech. Jedenácté dodal kontrabasista Vít Švec (Jana Koubková, Vibe Fantasy Radka Krampla), který spolu s bubeníkem Janem Linhartem (od bigbandů přes zdejší sidemanství u Tonyho Lakatose po filmovou hudbu) tvoří věru elasticky sehranou dvojici úctyhodných rytmiků.
Nemusí se revoltovat a avantgardně průzkumničit, hlavně když to swinguje. A to s chutí, bez pocitu klubové rutiny. Vhodné album k navození pohodové atmosféry. Což zatraceně není málo.