JASON MORAN: IN MY MIND – MONK AT THE TOWN HALL 1959 (Struny podzimu, 29. října 2017, Divadlo Archa, Praha)

Premiéra programu In My Mind – Monk At The Town Hall 1959 proběhla už před deseti lety. Objednávku tehdy Jason Moran dostal od durhamské Duke University, v rámci oslav 90. výročí Monkova narození. A od té doby Moran předvedl pásmo mnohokrát, byť k nám ho přivezl poprvé. Ale ne, z představení se ani náhodou nestala rutina převzatých standardů. Jiskřilo to jak za pěkně silné bouřky. Jason Moran ctí svůj celoživotní vzor natolik vášnivě, že se hned dostal do rauše. Což se snadno přeneslo na muzikanty. A druhé „ne“ – nikdo z návštěvníků určitě nepřišel na usedlé verze Friday The 13th, Monk’s Mood či Crepuscule With Nellie, zahrané věrně podle legendární Monkovy koncertní nahrávky. Vždyť přece jde o pojetí Moranovo, s důležitým předesláním In My Mind – V mých představách. Nadšení z vydařeného koncertu se tudíž dalo čekat.

Samozřejmě, že Moran přednáší Monka brilantně a s citem. Ale neváhá s re-interpretacemi ani s využitím současného zvuku. S chutí zapojil třeba samply afrických rituálních bubnů, když do programu vnášel historické jazzové reálie. Otrocky se nedržel ani aranžmá, ani obsazení. Vystačil si s oktetem místo původního desetičlenného orchestru (ale zůstala zachována důležitá tuba), a proč nepoužít baskytaru místo kontrabasu. Vlastně se po svém držel Monkových pokynů z rozhovoru s aranžérem Hallem Overtonem, které zazněly z autentického zvukového záznamu: „Nechci žádnej bigbandovej zvuk, chápeš, to by bylo moc ztuhlý…“

Důležitou, byť nikoliv nezbytnou součást vystoupení tvořila vizuální složka. Nad pódium se ovšem nepromítaly jen snímky Monka a jeho orchestru či dobových newyorských ulic (jen hádám, čert ví, jak to vypadalo v padesátém devátém kolem Town Hall), ale i hodně náladotvorné kreace. Třeba když chtěl Moran vyjádřit Monkovy kořeny schizofrenním těkáním kamery plantáží, evokujícím tísnivost každodenní reality otroků (ještě pra-prarodiče legendárního pianisty žili jako otroci v Severní Karolíně). Se zapojením posluchačovy fantazie, literárně řečeno „zjitřené hudbou“, velmi působivé. Ale opět nevznikal dojem školometské agitky, natož čehosi formálního. Nechyběla řada pasáží vyloženě humorných. Ani euforie na závěr. To když se jásající publikum chystalo na přídavek, jenže ten zazněl z předsálí. Muzikanti se totiž rozestavěli kolem šatny, tančící Moran s kravským zvoncem, a akusticky jamovali mezi viditelně rozjařenými diváky.

 

 

Přidat komentář