Jasper Stadhouders: Otázku není třeba zodpovědět, ale MUSÍ být položena

Improvizátor, skladatel, hráč na elektrickou i akustickou kytaru a baskytaru a hudební organizátor Jasper Stadhouders (narozený 1989 v Tilburgu) se u nás prezentoval již mnohokrát v nejrůznějších konstelacích, především na vystoupeních v žižkovském klubu Punctum. V chronologickém pořadí to byly formace Made To Break Kena Vandermarka (s nimi ovšem vystoupil také na Jazz Goes To Town v Hradci králové), Cactus Truck s hostující kytaristkou Avou Mendozou, Polyband, trio Rempis / Stadhouders / Rosaly a Spinifex (ty bylo možné vidět také na JGTT či již dříve v pardubickém Divadle 29). Je to neuvěřitelně vytížený člověk. Když jsem mu poslal první kolo otázek, zrovna usilovně pracoval na svém zatím největším opusu, devadesátiminutové kompozici pro devatenáctičlenné obsazení Polybandu, která měla premiéru 7. září (o den později jsem obdržel první odpovědi), ke druhému kolu otázek se dostával za ještě svízelnější situace, kdy jeho „pracovní den“ spočíval třeba v tom, že měl dopoledne a odpoledne po jedné zkoušce a večer dvě vystoupení s celkem pěti kapelami. Jeho další štací u nás bude festival Alternativa, kde si o víkendu 2. a 3. listopadu zahraje premiérově v triu s kytaristou Tomášem Procházkou a klávesistou Phillipem Quehenbergerem a taktéž pro festival speciálně postaveným septetem.

 


Zdá se, že jsi plně vytížen hudebními aktivitami. V kolika kapelách vlastně hraješ?
Jo, hudba mě pořád zaměstnává. Ani jsem nepočítal, v kolika kapelách hraju. Záleží to na časové periodě. Některé kapely jsou v určité době velice aktivní a jiné třeba dva roky nehrají, což ROZHODNĚ neznamená, že už ta kapela neexistuje. Za ta léta jsem se naučil, že není důvod se na něco upnout. Když je kapela nebo určitá hudební myšlenka dobrá, je úplně jedno, kdy zase začne fungovat. Pokud je to následující týden – FANTASTICKÉ, když to bude po sedmnácti letech, taky dobrý (možná dokonce lepší, protože to může indikovat, že je to OPRAVDU dobrá myšlenka, když přežila tolik let, aniž by se mezitím uskutečnila. Haha!) Hlavní příčina, proč kapely hrají nebo nehrají často, je obvykle ryze praktická. Většina muzikantů, s nimiž hraju, je stejně jako já ve spoustě kapel a projektů a to přináší hrozně moc organizačních aspektů profesionálního hudebního života. Připojuji tedy seznam kapel, které byly a budou v letech 2018 až 2020 nejvíc aktivní: Polyband, Cactus Truck, Made To Break, Spinifex, Bacchanalia, Jaap Blonkʼs Retirement Overdue, Orquestra del Tiempo Perdido, Kontraesthetics, Entrʼacte, Shelter, Balconies.
Jsem šťastný, že jsem součástí mezinárodní scény hudebníků, kteří jsou opravdu proaktivní ve společném hraní, pořádání turné, zakládání kapel atd. To mě velice inspirovalo: „Hej, to můžu dělat taky! Takže v průběhu let jsem založil pár kapel sám. Ostatně většina skupin, v nichž působím, nemá jednoho leadera, ale jsou spíš kolektivní (což znamená, že každý člen má zodpovědnost za uměleckou i organizační práci a rozhodnutí). Některé kapely, v nichž jsem, MAJÍ leadera, což obvykle obnáší, že ti komponují většinu hudby a starají se o logistickou a organizační stránku věci a mají poslední slovo v praktických i hudebních postupech. To platí i o kapelách, které vedu já, ale VŠECHNY ty kapely pracují opravdu kolektivně. To je přirozenost hudby.

Kdy ses rozhodl stát muzikantem?
Opravdu se nepamatuju, kdy jsem UDĚLAL toto rozhodnutí. Haha! Pocházím z hudební rodiny. Moje matka je pianistka a hraje i trochu na housle. Můj otec je kytarista. Oba mí rodiče jsou především zanícení pedagogové, ani jeden z nich se nevydal na dráhu účinkujícího muzikanta. Můj bratr je také kytarista a skladatel. A téměř každá teta a strýc z obou stran hrají hudbu. Můj otec mě začal učit na kytaru, když mi bylo šest (můj o dva roky starší bratr už u něj bral lekce a pamatuju si, že jsem jednoho dne prohlásil: „Já chci taky hrát na kytaru!“ Takže mohu obviňovat svého bratra a ne své rodiče. HAHAHA!
Bylo to zároveň požehnání a zároveň prokletí žít se svým učitelem na kytaru pod jednou střechou. Vždycky mohl vědět, jestli cvičím nebo ne. A vždycky se ujišťoval, jestli cvičím, což bylo požehnání, protože mě to přimělo se zdokonalovat a pracovat na tom, abych se opravdu obeznámil s nástrojem, a bylo to prokletí, protože jsem NIKDY neměl rád cvičení. Hahahaha!
VŽD
YCKY jsem miloval hru na kytaru a hraní hudby. Můj otec pořádal pro své studenty workshopy a vytvářel z nich různé soubory, takže jsem začal asi od osmi hrát společně s mým bratrem a dalšími studenty. To bylo NEUVĚŘITELNÝ, protože o hudbě se můžeš něco naučit jenom když hraješ s dalšími lidmi. Taky organizoval malá ukázková představení pro tyhle workshopové soubory po celém městě. Takže jsem na veřejnosti začal vystupovat v osmi nebo devíti. Vzhledem k tomu stát se muzikantem nebylo rozhodnutí, spíš to byla otázka zkušenosti a pomalu postupně jsem se jím stal. Hahaha když o tom teď tak přemýšlím, pravděpodobně můj OTEC udělal to rozhodnutí. DÍKY MU za to.

 

 

Teprve nedávno jsem zjistil, že patříš do kruhů okolo kapely The Ex. Co to přesně znamená?
SKVĚLÁ otázka. Strašně rád mluvím o The Ex. Pokusím se ti vylíčit celý příběh. Až když jsem se přestěhoval do Amsterdamu (je potřeba si připomenout, že jsem se tehdy považoval za jazzového kytaristu vycházejícího z lidí jako je Pat Metheny, John Scofield, Bill Frisell, Jim Hall, Kurt Rosenwinkel, Ben Monder, Allan Holdsworth, Scott Henderson etc.), jsem teprve zjistil, že existuje improvizovaná hudba. Doslova jsem nebyl stavěn na svobodnou improvizaci, dokud jsem se tam nepřestěhoval. Bydlel jsem v bytě společně se spolužáky z jazzové konzervatoře a brzy jsme se spřátelili. Jeden z nich, Roberto Pianca, brilantní kytarista, který teď žije v Luganu ve Švýcarsku, měl sólové cédéčko Andyho Moora, které jsme spolu poslouchali. Povídal mi trochu o Andyho hře na kytaru, což mě zaháčkovalo, ale pak jsem na to na pár let tak trochu zapomněl (prostě jsem na to tehdy nebyl připraven, bylo mi sedmnáct a myslel jsem si, že znám všechno, znáš to, takovej ten mladej naivní arogantní týnejdžerskej styl…) O pár let později, bylo mi tak devatenáct nebo dvacet, jsem propadl až po uši improvizované hudbě a celé té bohaté amsterdamské scéně a historii téhle metody/přístupu k vytváření hudby. Přišel jsem se podívat do klubu Bimhuis jak hrajou Lean Left, což jsou Terrie Hessels a Andy Moor – kytaristé The Ex plus Ken Vandermark a Paal Nilssen-Love. Terri a Andy začali koncert asi desetiminutovým duetem ještě než Ken a Paal nastoupili ZA ně a přidali se. Dokážeš si představit v jakém jsem byl úžasu, úplně odvařenej s nafouknutýma ušima. Vůbec jsem nevěděl, co mám se sebou dělat. Musel jsem na to zírat celou dobu s otevřenou pusou. Následujícího dne jsem okamžitě všechny svoje efekty zandal zpátky do krabic a doslova jsem se jich už ani JEDNOU nedotkl. V těch prvních dnech zkoušel jsem znít jako hybrid Terrieho a Andyho? Ano. Zněl jsem jako kopie? Pravděpodobně. Lituji toho? Ani trochu. Lidé se učí napodobováním. Pak to dostaneš do sebe a začneš to dělat po svém, protože každý z nás je jiný, i když jsme si tak podobní. Kdybych zněl jako kopie Terrieho a Andyho, tak ať, udělal bych to z čisté vášně a obdivu. Je to zhruba deset let a já jsem postupně našel svou cestu, jak hrát a jak znít na kytaru.
Představ si taky, že do té doby jsem od The Ex neslyšel ani notu, slyšel jsem o nich, protože mí kamarádi si povídali o tom, jak jsou báječní. Říkal jsem si, že všichni členové bydlí v Amsterdamu nebo jeho blízkosti, tak si počkám, až budou hrát někde ve městě a pak se na ně půjdu podívat NAŽIVO, než abych se pídil po haldě jejich nahrávek. Mám pocit, že to bylo pár měsíců po tom koncertu Lean Left, kdy The Ex hráli v OT301, takovém kulturně zaměřeném squatu ve čtvrti Oud-West. V té době se oslavovalo výročí korunovace královny Beatrix v osmdesátých letech, což byla největší politická událost v Nizozemí, protože LEVICE měla tehdy velkou sílu a squateři byli její předvoj. Byli proti placení daní, které se používaly na chod královské rodiny, zatímco byl OBROVSKÝ nedostatek cenově dostupných míst k bydlení pro lidi, kteří neměli dost peněz. Den korunovace byla mela. Velké boje mezi squatery a policií bylo to dost drsný. Ale o něco šlo. A na tom vystoupení The Ex použili němé záběry z těch potyček, které se promítaly na velké plátno ZA nimi, když hráli. Tehdy ještě zpíval G.W. Sok, který byl pak nahrazen skvělým Arnoldem de Boer. Byl jsem znovu naprosto unešen. Ve skutečnosti…SAKRA…stal jsem se okamžitě VELKÝM fanouškem… V příštích měsících jsem začal chodit na nejrůznější improvizované koncerty, kde hráli členové The Ex. Můj velký přítel John Dikeman už tehdy znal Andyho a Terrieho trochu osobně. Takže jedné noci v klubu Paradiso jsem se zeptal: „Johne, mohl bys mne PROSÍM představit Terriemu?“ A on to udělal. Mluvili jsme spolu asi pět sekund a já jsem cítil, s těmahle chlapíkama si MUSÍM zahrát a snažit se pochopit co nejvíc jak je možné, že jejich hudba je TÁÁÁÁÁK neuvěřitelně ušlechtilá a silná. Chodil jsem na všechny koncerty The Ex a na všechny jejich vedlejší projekty. A pomalu, ale nepřetržitě se začalo formovat přátelství. A díky mému štěstí jsme spolu začali hrát na ad hoc improvizovaných akcích po celém městě. Tehdy jsme dali dohromady kapelu Cactus Truck (s Johnem Dikemanem a Onno Govaertem) a byli jsme mladí entuziastičtí dravci, kteří hráli tolik koncertů, co jen bylo možné. Terrie se k nám v počátcích pravidelně přidával jako host. To bylo neuvěřitelný. Jedno z těch vystoupení bylo vydáno na kazetě s pěkně přiblblým mladistvým názvem (tehdy nám to připadalo opravdu vtipné) Macho Sex with Terrie Ex.
Skrze The Ex jsem se dozvěděl o etiopské hudbě a kultuře. Terrie mi vyprávěl nekonečnou řadu historek o svých zkušenostech v Etiopii. Pouštěl mi kvanta kazet ze své kolekce, kterou tam pořídil. Emma mi ukazovala videa a fotky. Bylo to tak vzrušující, nikdy jsem necítil nic tak silného jako tehdy k té vzdálené zemi v africkém rohu. Terrie mě uklidňoval: Neboj se, jednou tě s sebou vezmeme do Etiopie. Nemohl jsem se dočkat, ale podařilo se mi být TRPĚLIVÝ. Na The Ex se můžeš spolehnout. Důvěra k nim patří. Jednoho dne mi Terrie zavolal a ptal se mne, co dělám příští měsíc. Řekl jsem mu, že jsem docela zaneprázdněný, ale že mohu ty věci nějak přehodit. Pak se mě zeptal, jestli s nimi chci jet do Addis Abeby na sérii koncertů s dnes již nežijícím skvělým Getatchewem Mekuriou, Fendikou a dalšími hosty. Stěží jsem byl schopen uvěřit, co slyším, bylo to tak spontánní. Colin McLean, basista z Dog Faced Hermans, který s nimi jel předchozí turné a je na obou cédéčkách, tentokrát naneštěstí nemohl jet, tak mi Terrie zavolal, jestli mohu nastoupit. Tak jsme to zmákli. Než jsem odjel do Addis Abeby, měli jsme s Cactus Truck dvoutýdenní turné po Východní Evropě a Balkánu. Po posledním vystoupení mě John a Onno hodili na letiště do Vídně a sami se vraceli do Amsterdamu, zatímco já už byl v letadle do Afriky. Žárlili? JASNĚ, ŽE JO. Ale očividně byli šťastni za mne, protože jsou to skvělí přátelé… Ten týden v Addis Abebě byl úplně šílený v tom nejlepším slova smyslu… The Ex jsou v mém životě nesmírně důležití (a jsem si jist, že pro MNOHO MNOHO dalších lidí na téhle planetě). Způsob jak hrají, jak pracují, jejich etika, jejich šlechetnost, jejich naléhavost, jejich důvěra byly pro mě těmi nejcennějšími lekcemi, které jsem měl to štěstí dostat. Je potřeba říct víc?

Zmínil jsi Cactus Truck, do tohoto tria často přibíráte hosty. V Praze s vámi třeba hrála Ava Mendoza, na CD Live In Siberia zase Wadim Dicke. Jak to funguje?
John, Onno a já strašně rádi zveme hosty. Protože všechna naše hudba je plně improvizovaná (musím říct, že máme jasnou představu, jak chceme znít, a improvizace dokazuje znovu a znovu, že je nejefektivnější metodou, jak dosáhnout určitého zvuku kapely), je snadné přizvat dobrého improvizátora, aby naskočil do našeho trucku (jak jednou řekl Jeb Bishop „Ainʼt no trucking like Cactus Trucking“ /Není kramaření jako Kaktusové kramaření/ Díky Jebe!!!! To znamená hodně). Namátkou uvádím některé hosty v náhodném pořadí, vyjmenovat je všechny by byl opravdu dlouhý seznam. Jeb Bishop, Roy Campbell (R.I.P.), Mars Williams, Kaja Draksler, Terrie Hessels, Nicolas Field, Andy Moor (konečně se podařilo před pár měsíci v OCCII v Amsterdamu), George Hadow, Edoardo Marraffa, Luís Lopez, Dirar Kalash. A za speciální zmínku stojí Ava Mendoza. Párkrát se mi stalo, že jsem zabukoval sám sebe dvakrát a pak pro mne bylo velice těžké rušit závazky s Cactus Truck, takže mě zaskakovala a jsem rád, že John a Onno s ní hráli i tak pod hlavičkou Cactus Truck. Ava je úžasná hudebnice, máme úplně odlišný přístup k našemu nástroji. Jsem hrozně rád, že jsme pak mohli loni udělat turné jako kvartet, kde hostovala. Zdá se, že věci jsou jak mají být.

Na albu Live In Siberia je také citace ze skladby Spirits Rejoice
od Alberta Aylera. Jak dalece se cítíš spřízněn s touhle generací jazzmanů, k níž patří také Monk, Mingus, Coltrane, Davis atd.?
Opravdu hodně. Nejdřív, kvůli svému kulturnímu zázemí, jsem miloval jejich hudbu kvůli jejich zvuku, nestaral jsem se o sociopolitické souvislosti, za nichž byla jejich hudba vytvořena. Ale poznal jsem, že hudba není nikdy JENOM hudba. Jsou za ní vždy miliony příběhů. A abych něčí hudbě co nejlépe rozuměl, chci vědět, kdo ti lidé byli, jak přemýšleli, co jedli… Naštěstí díky této době internetu je docela jednoduché dělat průzkum, podívat se na dokumenty atd. Mám velký obdiv a respekt k Aylerovi, Monkovi, Mingusovi, Coltraneovi, Davisovi a všem dalším, kteří tehdy hráli, za to, čím prošli, aby se dostali tam, kam se dostali, a jsem neskonale vděčný, že poctili naši planetu svou absolutně úžasnou hudbou.

 

S Cactus Truck jste hráli také na Slovensku v Dunajské strede na festivalu Are You Free? Jak bys odpověděl na tuhle otázku?
Myslím si, že je to skvělý název pro festival, který propaguje svobodnou hudbu. Protože slovo „free“ samo o sobě nic neznamená. Pravděpodobně porozumíš svobodě víc ve formě otázky. Osvobozený? Osvobozený od ČEHO? Abych parafrázoval starou anekdotu, když Ornette Coleman vyvěšoval plakáty na koncert svého zdvojeného kvarteta a nazval ho Free Jazz, tak si lidé si mysleli, že nemusí nic platit při vstupu. Nebo parafrázovat to, co řekl Han Bennink, že slovo free v termínu free jazz znamená něco úplně jiného na konci padesátých a šedesátých let v USA než znamenalo v šedesátkách v Nizozemí. Otázka „Are you free?“ nepotřebuje být zodpovězena, ale MUSÍ být položena.

 

Řekl bys, že je tvoje hudba jazz?
Nazval bys to TY jazzem? Já ne, osobně mě moc nezajímají názvy žánrů. Zajímá mě tolik různorodé muziky z celého světa, která pak prosakuje do mé vlastní hudby (aspoň DOUFÁM), takže stěží můžeš popsat moji hudbu nějakým škatulkováním. Spíš mě zajímá popisovat svou hudbu podle metod, které používám. O tom víc v odpovědi na tvou další otázku.

Preferuješ improvizaci nebo komponovanou hudbu?
Záleží na dané improvizaci nebo kompozici, haha! Zní to jako vtip, ale je to pravda. Pro mne jsou to pouze jiné metody, jak dosáhnout hudebního výsledku. Vidím improvizovanou hudbu jako metodu, nikoliv žánr. Abych parafrázoval Mishu Mengelberga – když přecházíš ulici, tak taky improvizuješ. Taky se mi líbí, co odpověděl Steve Lacy, co by na rozdíl mezi kompozicí a improvizací řekl za 15 sekund, tedy něco ve smyslu: Skladatel má času kolik chce, aby se mohl připravit na tuhle otázku, aby mohl zodpovědět za 15 sekund, improvizátor má jenom těch 15 sekund. Legenda praví, že to Steve Lacy vyřkl přesně během patnácti sekund, hahahahahaha! Ať je to pravda nebo ne, je to skvělá historka.
Ale jo. Rád hraju komponovanou hudbu. S
kladatelům, s nimiž pracuji, věřím opravdu hodně jejich umělecké vize a rád pronikám do jejich mysli a snažím se vykonat jejich myšlenky, jak nejlépe dovedu. V posledních letech jsem sám hodně komponoval a je fascinující, když muzikanti, které mám rád, zpracují všechno, co jsem napsal tak, že to zní o TÓÓÓLIK lépe, než jsem si vůbec dokázal představit. Jde o to, že když improvizuješ, můžeš dělat hudbu, kterou ještě nikdo nenapsal a přesně naopak, kompozice a improvizace je o rozdílu perspektivy, ale mohou se na konci spektra potkat, nejsou zas tak odlišné, můžeš říct, že kytara sama o sobě je kompozice. Má své vlastní hranice. Pro mne je vytváření hudby zkoumání limitů. Ať jsou věci komponovány lidskými bytostmi nebo okolnostmi nebo situací, každopádně se v tom musíte nalézt. Improvizovaná hudba může být ta nejhorší nebo nejlepší hudba VŮBEC. Komponovaná hudba může být nejlepší a nejhorší VŮBEC.

S kterými skladateli nejčastěji pracuješ? Napadá mě Ken Vandermark…
Ken
je vskutku skvělý skladatel. Jeho kompoziční nápady, jeho notace těchto nápadů a verbální výklad jsou mimořádně dobře artikulované a JASNÉ a je tam HODNĚ svobody pro vlastní vyjádření k jeho kompozičnímu přístupu. Taky jsem velice šťastný, že jsem (nebo jsem byl) v kapelách složených ze skvělých skladatelů jako je Jerome Kimman, Tristan Renfrow, Tobias Klein, Gonçalo Almeida, Genevieve Murphy, Ingebrigt Håker Flaten, Miguel Petruccelli, Nate Wooley, Steve Heather, Jaap Blonk a spousta dalších. Co mě opravdu baví je, že na naší amsterdamské muzikantsko-improvizátorsko-skladatelské scéně spousta z nás hraje v kapelách těch druhých. Je to prostě neuvěřitelné v tom nejlepším slova smyslu. I když jsou to pořád ti samí lidé v různých kapelách, díky kompozičnímu přístupu leadera se mohou velice odlišovat. ALE očividně jsou obeznámeny mezi sebou navzájem.
A pro mne základní věc: Opravdu MILUJU, když mohu ztvárnit nápady skladatelů, jak nejlíp umím a snažit se proniknout do jejich mozků, protože jim implicitně věřím a vím, že znají jiné věci než já. A hrozně rád se učím novým věcem, což nikdy opravdu nekončí, že?

 

Když jsem zmiňoval Kena, jak ses vlastně stal členem Made To Break?
Kena jsem potkal asi před osmi, devíti lety skrz The Ex. Od prvního setkání se potkáváme docela často, hlavně na koncertech a festivalech spojených s The Ex. Jednou, tak před pěti, šesti lety, jsem se vrátil z cesty z Indie s kapelou Spinifex a v den příletu jsem hrál s Cactus Truck v Haarlemu a sdíleli jsme jedno pódium s Kenem a Paalem Nilssenem-Lovem. Po koncertě za mnou Ken přišel a řekl mi, že má naplánované severoamerické turné s Made To Break asi za měsíc a z nějakých nepředvídatelných okolností mu odřekl jejich basista. Pak se mě zeptal, jestli bych ho mohl zaskočit. Tak jsem přesunul nějaké věci a o měsíc později jsem seděl v letadle do Detroitu. Turné bylo úplně v pohodě, velice jsme si seděli lidsky i muzikantsky. A bylo opravdu zábavné se seznamovat s Kenovou hudbou. Byl jsem upřímně smutný, když turné končilo, protože jsem byl jenom náhradník. Ale o pár měsíců později, opět kvůli nějakým okolnostem, jejich basák opustil kapelu. Tak mi Ken napsal, zda bych se chtěl stát permanentním členem kapely. Pochopitelně jsem ihned souhlasil. Naučil jsem se toho při práci s Kenem, Timem a Christofem opravdu HODNĚ.

 

Máš pocit, že Nizozemí je pro avantgardní hudbu země zaslíbená?
Sám bych to tak nenazval. Ale Nizozemí je dobré místo pro svobodnou hudbu, ale i výtvarné umění, divadlo, zkrátka kulturu. Když mluvím konkrétně o svobodné hudbě, tak tu máme bohatou historii od šedesátých let a souručenství ICP (Han Bennink, Misha Mengelberg, Willem Breuker). Způsob, jakým dosáhli toho, aby byl jejich přístup k hraní od šedesátých let považován za nizozemskou kulturní hodnotu a podporován veřejnými i státními institucemi je fenomenální. A to jsem dokonce ani nezačal mluvit o tom, jak OHROMNÁ a průkopnická je jejich hudba z uměleckého hlediska v průběhu celé jejich kariéry. Teď v roce 2019 si stále užíváme možnosti veřejné podpory pro svobodnou hudbu a to nám dává kompletní uměleckou svobodu. Politická garnitura se v poslední dekádě změnila jako všude jinde na světě, nechce se mi to moc rozebírat, ale očividně je tu mnohem menší veřejná podpora než před několika desítkami let… Ale z hudebnické a umělecké perspektivy nebo spíš z perspektivy komunity, nizozemská a zvlášť amsterdamská (kde já žiju) scéna opravdu prosperuje a neustále se mění. Je mezinárodní, mezigenerační a velice velkorysá. Pro mne jako muzikanta je to velice dobré místo k žití.

V Čechách hraješ poměrně často. Jak se to přihodilo?
Jo, za poslední dva tři roky toho bylo docela dost! Myslím, že to začalo tím, že Made To Break hráli v rámci koncertní série agentury RACHOT v klubu Punctum v Praze. ZBOŽŇUJI to místo. Publikum je skvělé. Akustika je perfektní. Zaměstnanci, hostitelé a promotéři jsou super. A protože je Česká republika geograficky uprostřed Evropy, tak dává celkem smysl naplánovat turné tak, aby se dalo vystupovat i v České republice. Takže při plánování turné dalších kapel jsem vždycky snažil zabukovat jako první vystoupení v Punctu. A oni VŽDYCKY řekli ANO! ÚŽASNÉ! Mám pocit, že nikde jinde ve světě (kromě Amsterdamu) jsem nehrál tolikrát na stejném místě jako v Punctu v tak krátkém čase. Vystupoval jsem tam v průběhu dvou let s pěti různými kapelami. Už je to ale pár měsíců, tak doufám, že se tam zase dostane s nějakou ze svých kapel co nejdřív a doufám, že ten nádherný tým – Radim, Borek a Mikoláš – mě zase přijme. OPRAVDU si jich vážím, dělají fantastickou a potřebnou práci.

Teď budeš hrát na festivalu Alternativa ve speciálním septetu vytvořeném pro festival. Jak tahle sestava vznikla?
Tenhle projekt podnítil Petr Vrba, s nímž jsem se několikrát potkal v Amsterdamu, Praze a Rakousku a loni jsem ho přizval jako hosta na vystoupení Polybandu – kde jinde než v Punctu. Do sestavy jsou nominováni kromě mne a jeho ještě turntablista Joke Lanz, bubeník Peter Orins, klávesista Philipp Quhenberger, basista Christian Weber a vokalista a klávesista Pasi Mäkela. Tahle skupina mě skutečně vzrušuje. S většinou těch muzikantů jsem předtím nepracoval, ale znám jejich práci.

 


——-
Takže otázku přesměrovávám na Petra Vrbu, který (též v jednom kole) odpovídá přes facebook:
Všechny z t
ěch hráčů znám několik let a viděl jsem je mnohokrát hrát a každý z nich má nebo měl projekt/kapelu, které svojí energií přesně zapadají do představy hodně našlapanýho ansámblu, který bude schopen vytvářet jak hutný plochy, tak bude kdykoli připraven na radikální změnu toku hudby. Co se Jaspera týče, tak stačí zažít koncert jeho vlastní kapely Polyband a musíš mít jasno – hodně rytmické, hodně repetitivní, v některých místech až tribální, špetka psychedelie. U Butchers Cleaver jen předpokládám, že to bude ještě ostřejší a ne tak svázané kompozicí, jako je tomu u Polyband. Jelikož jsem věděl, že chci dobře šlapající motor, základem byla pochopitelně basa a bicí. TOC, kde bubnuje Peter Orins, jsem viděl několikrát na různých místech Evropy a vždy to mělo až extatický vrchol, takže jsem neváhal. Tetras, což je starší projekt Christiana Webera, jsou to takoví zahuštěnější The Necks, velmi lacině řečeno. A to, že je Christian schopen mnoha poloh i v té divočejší podobě, je snad jasné ze Sudden Infant, takže opět bez váhání. Nevyzpytatelný Joke Lanz je pro mě velký mistr v ovládání gramců, hrozně flexibilní, nemluvě o jeho třicet let fungujícím projektu Sudden Infant. Philipp Quehenberger je klávesák, kterého jsem viděl jak sólově na kostelní varhany kdesi v Rakousku, tak třeba v duu s Didi Kernem, jejich poslední deska mi přijde skvělá a to, co dělá Philipp, je přesně tou psychedelickou ingrediencí, která do tohoto septetu krásně padne. A Pasi? Ten je schopen všeho, vzpomeň jeho starý projekt Läski, jakýkoli hraní s PIO nebo Sabotanic Garden a do toho ještě ty slavný Spermbankers…

Přidat komentář