Jazz at Berlin Philharmonic IV – Accordion Night

různíNěmecký producent a vydavatel Siggi Loch založil v roce 2013 novou tradici koncertních nahrávek, které vznikají v sále Berlínské filharmonie a na kterých se postupně představují umělci spojení s jeho vydavatelstvím ACT. Po albech, na kterých se představili vybraní pianisté, umělci z Norska a mezinárodní trio Możdżer– Danielsson–Fresco vychází jako čtvrtý díl edice nahrávka s podtitulem Accordion Night. Čtyři akordeonisté na ní zastupují nejen čtyři země, ale především čtyři možné přístupy k tomuto nástroji. I když totiž akordeon stále vnímáme jako nástroj v jazzu spíše méně obvyklý, platí, co mi před několika měsíci řekl francouzský hráč Vincent Peirani: „Uplatnění akordeonu na jazzové scéně se vyvíjí. A to je dobře, protože je to nástroj, který nabízí mnoho možností. Mnoho akordeonistů se snaží hledat nové cesty a to je pro nástroj dobré.“

Právě Peirani, univerzální hráč, jehož záběr sahá od komorních akustických nahrávek po zdařilé album Living Being s plně elektrifikovanou kapelou, dostal na koncertní nahrávce nejvíce prostoru. Představuje se zde v duu se svým krajanem, saxofonistou Emilem Parisienem, s nímž v roce 2013 – také pro značku ACT – natočil album Belle Epoque. Dvě skladby z autorské dílny Sidneyho Becheta zachycují akordeon ve dvou různých podobách – sólové i doprovodné (plochy doprovázející saxofonové sólo v Egyptian Phantasy). Peiraniho vlastní skladba 3 temps pour Michel’P pak voní lehkostí pařížských valčíků a místy svou líbivostí přechází až k popu.
Zcela jiný příklad žánrové fúze předvádí v první skladbě alba (Tango loco) rakouský hráč Klaus Paier s chorvatskou violoncellistkou Asjou Valcic. Toto sehrané duo (v roce 2012 spolu natočili album Silk Road a spolupracovali i v rámci souboru Radio.string.quartet.vienna rozšířeného o Paierův akordeon) vychází z evropské klasické hudby, doplněné více o prvky hudby soudobé než přímo jazzu.
Velkým překvapením alba je Régis Gizavo z Madagaskaru, podle bookletu alba akordeonista- samouk, jehož nástroj svým mohutným zvukem podbarvuje expresivní zpěv. Kytara hostujícího Nguyêna Lê v první písni (South Africa) jen lehce dokresluje náladu a pomáhá podpořit basové tóny. V následující skladbě Love je Lê naopak Gizavovým sólům jasným partnerem. Čtvrtý akordeonista, norský hráč Stian Carstensen, rozšiřuje portfolio alba o prvky country a blues, a to zejména ve skladbě Oriental Hoedown s hostujícím polským houslistou Adamem Bałdychem.
Víc než uceleným dílem je album Jazz at Berlin Philharmonic IV souborem ukázek toho, jak lze akordeon v jazzu (a zdaleka nejen v jazzu) uplatnit. Je pak už na každém posluchači, zda si vyhledá samostatné nahrávky jednotlivých hudebníků. Dokladem toho, že i různě zaměření akordeonisté se dokážou shodnout na základní „povinné literatuře“, je závěrečné Libertango Astora Piazzolly, ve kterém se suverénně představí všichni zúčastnění – od Norska po Madagaskar.
ACT, 2015, 53:51

Přidat komentář