Jazz Goes To Town

Hradec Králové, 6.–10. 10. 2020

Letošnímu 26. ročníku dal nový dramaturg Michal Wróblewski přiléhavý podtitul Where do we go? Kam směřujeme?, protože si dal za úkol nastínit možnosti současného jazzu v jeho nejrůznějších mutacích. Konání celé akce bylo do poslední chvíle kvůli koronakrizi ohroženo, nakonec se však podařilo plánovaný program realizovat jen s poměrně malým počtem změn, byť s jistými nutnými omezeními.

Úvodní večer v kavárně Artičok se představily tři naděje české scény, které spojuje přirozené mísení různých vlivů od world music po současnou vážnou hudbu a vzájemná živelná interakce. Synergie kvintetu Talaqpo byla poněkud narušena tím, že jejich frontwomanka, zpěvačka Lucie Páchová, byla „odsunuta“ do rohu do plastikové konstrukce připomínající tak trochu prázdnou telefonní budku, což zřejmě trochu rozhodilo spontánní komunikaci, byť je třeba ocenit především vzájemné interakce houslí Milana Jakeše a violoncella Šimona Marka. Takže jejich hledačství bych si rád připomenul někdy příště v „normální“ nebo klidně extrémní, ale onu synergii podporující situaci. Trio Treetop těží z nezvyklého obsazení akordeon (Vojta Drnek), trombón (Richard Šanda) a kontrabas (Michal Šelep), které vytváří zvláštní symbiózu, v níž se vše krásně propojuje a zároveň je vlastně každý téměř permanentním sólistou. TokDat je autorský projekt eklektického skladatele a kytaristy Tomáše Míky, jehož aktivity sahají od lidové hudby přes jazz a novou kompozici až k radikálním hlukovým polohám. Tomu byli v tomto seskupení původně sidemany pouze kontrabasista Ondřej Komárek a bubeník Marek Urbánek, ale v poslední době se přidává i pianista Martin Konvička, který vytváří specifický kontrapunkt, jako by jeho hra probíhala někde vně na plátně, a přesto do kompozic dokonale zapadala. V téhle hudbě je spousta nonkonformního vtipu i důvtipu, někdy podprahového, jindy až v rozvernosti, s jakou Míka skladby komentuje a Komárek doplňuje vzápětí „bujarým“ vokálním projevem.

Ve středu se dění přesunulo do Studia Divadla Drak, kde se nejprve prezentovalo švýcarsko-francouzsko-dánské Samuel Blaser Trio složené ze tří výrazných osobností, které se vzájemně doplňují v jakési hudební kopané, kde si všichni navzájem přihrávají své hudební nápady. Trombonista Samuel Blaser je spíše tahounem, kytarista Marc Ducret drobnohráčem a bubeník Peter Bruun rozkotávačem. V některých momentech to působí lehce akademicky, ale přehršel sonických nápadů tu nelze pominout. Původně ohlášené česko-dánské kvarteto se nakonec změnilo na česko-slovenské a sestavu tedy tvořili saxofonista Luboš Soukup, klávesista Vojtěch Procházka, basista Rasťo Uhrík a bubeník Jakub Švejnar. Zase trochu jiné pojetí fúze, která v sobě spojuje vintage zvuk s futuristickým pojetím. Ozvěny tradice se zkrátka potkávají se svěžestí.

Čtvrteční večer v Biu Central odstartoval projekt The Shape of Jazz to Come (pojmenovaný podle desky Ornetta Colemana považované za první freejazzové album), jenž by se měl stát vlastně jakousi štafetou pro residenční umělce, kteří by přímo v rámci festivalu během tří dnů vytvořili vlastní skladby a zčerstva je předvedli publiku. Tentokrát padla volba na pět mladých umělkyň, které skutečně již od snídaně na svých laptopech pilně pracovaly na těchto nových tvarech jazzu. A pak to přišlo! Na pódiu se objevily saxofonistka Michaela Turcerová, houslistka Jana Havláková, kontrabasistka Klára Pudláková, bubenice a vibrafonistka Anežka Nováková (která na poslední chvíli nahradila Michaelu Antalovou) a již podruhé zpěvačka Lucie Páchová. Právě „kvůli“ posledně jmenované se tu opětovně objevilo plexisklo, tentokrát ovšem oddělující diváky od části pódia, tudíž to nemělo tak úplně zcizující efekt. I když se tedy vlastně dění odehrávalo „za hradbou“ a bylo spíše kontaktem mezi hudebnicemi samotnými, ten dopad na diváka byl strhující. Ono to bylo vlastně free více ve své podstatě než přiřazení k žánru. Produkce vyzařovala svobodné nadšení z tvoření a lehkost bez snahy předvádět nějakou avantgardu za každou cenu. Prostě to skvěle fungovalo. Druhá část koncertu naopak přinesla „nejtradičnější“ vystoupení v podobě Ondřej Pivec Organic Quartetu, jehož protagonista je světově uznávaným hráčem na Hammondovy varhany a může se pyšnit mimo jiné spoluprací s Billym Cobhamem či Gregorym Porterem (s nímž získal v roce 2017 i cenu Grammy). Jeho české uskupení doplňují přední jazzmani naší scény – Libor Šmoldas na kytaru, Tomáš Hobzek na bicí a Jakub Doležal na tenorsaxofon. A je to vskutku organická kapela, která dokáže svou kombinací tradičních i moderních forem jazzu vytvořit svěží amalgam, i když to není v podstatě nic nového pod sluncem, ale ani žádný kalkul se zaměřením na mainstreamovějšího jazzového posluchače.

Pátek byl dnem největších změn. Odpadly odpolední koncerty, kde měli vystoupit Heart of Dixie a zmiňovaná Michaela Antalová společně s německým saxofonistou Martinem Küchenem. Také na postu první večerní kapely zaskočila za německo-britskou formaci Oli Steidle and The Killing Popes česko-slovenská úderka KIN, která se teprve nedávno přetransformovala z tria Szaturma. Náhrada ovšem jedinečná. Jejich obrovské nasazení si nezadá s nábojem dřevních průbojníků jazzrocku, ale přesto to opět není fúze jazzu a rocku, ale jejich postpostmoderní kombinace spojující energii obou. Je to masiv vytvořený pouze za pomoci saxofonu Michaely Turcerové, kytary Štefana Szabóa a bicích Jakuba Švejnara. Tohle mohlo převálcovat máloco, přesto se tak stalo. Nadčasové francouzské souručenství Chromb! má s jazzem v klasické hudební terminologii pramálo společného, s tímto výrazem ho ovšem spojuje jeho vzrušivost (all that jazz). Spíš by se dalo zařadit mezi směr Rock in Opposition v jeho někdejší inovativní podobě, ale místy jako bych slyšel i neprvoplánové ohlasy Magmy (tomu napomáhají zejména správně pompézní vokály), ale i klávesy z nejavantgardnějších projevů Keithe Emersona. Ulítlé a překvapující, ale přesto mnohdy výrazně melodické a vlastně konvenující duši dávného progrockera. Prostě nejen vrchol festivalu, ale vlastně všeho, co jsem za poslední dobu viděl.

Závěrečný den odpoledne představil ve Studiu Divadla Drak Vilém Spilka Quartet program Čekání na Toma pojmenovaný podle novinky souboru, která je inspirována dětmi většiny členů včetně autistického syna saxofonisty Radka Zapadla. V první části však zazněly i parafráze písní Jana Nedvěda z jejich prvního alba Podvod. To vše vytváří určité mystérium, které pracuje s lidovými či „zlidovělými“ motivy i nevypočitatelným světem dětí plným fantazie, radosti, ale i temných zákoutí. I když byl avizován jako program (nejen) pro děti, žádné skutečné dítě tam nepřišlo, ale ty přerostlé děti, jimiž byli jak hudebníci, tak většina publika si to společně skutečně užili. Vše jistila i skvělá rytmická sekce s kontrabasistou Vlastimilem Trllem a Martinem Kleiblem, který svou hru na bicí prožívá do morku kostí.

Finále ve Studiu Beseda pak v poklidném severském rozjímání otevřelo švédsko-norské trio We Are, které se nezaleklo ani toho, že bude muset po návratu do karantény. Jejich nenápadný, ne však zcela nenápaditý projev nakonec znamenal skvělou předehru pro závěrečnou bombu. Turecko-americko-rakouské trio Melez předcházela tak dokonalá pověst, že jsem měl až trochu strach, aby to nakonec nebylo zklamání, i když bubeníka Jima Blacka jsem znal z řady formací z newyorského downtownu i odjinud, a to slibovalo značné záruky. První tři minuty jsem byl tudíž dosti ostražitý, a pak už jsem se nechal unášet. Turecká zpěvačka Cansu Tanrikulu, která je i autorkou kompozičního podkladu, nemá obdoby a dokáže být vehementní i tajnosnubná, Black byl vlastně přesně podle toho filigránský i hypervýbušný a vše skvěle tmelil klávesista Elias Stemeseder svou plošnou hrou na syntezátory a procesory a opět na druhou stranu doplňoval až romantickou hrou na piano. Prostě tečka non plus ultra.

 

Přidat komentář