JAZZOVÁ ODYSSEA

Nakladatelství Galén právě vydává knižní rozhovor Jiřího Plocka s jednou z největších žijících legend českého jazzu, saxofonistou Janem Konopáskem. Stál u kořenů českého moderního jazzu a po odchodu do exilu se pohyboval na absolutní žánrové špičce jako člen předních orchestrů. Z knihy přinášíme ukázku.

 

Kdy tě poprvé osvítila hudba?

Moje maminka mi vždycky říkala, že když jsem se narodil a když mě poprvé přinesli na lůžko a položili na její hruď, že mně hned začala do ouška zpívat. Myslím, že i to může mít nějaký vliv. Ona hrála zamlada výtečně na housle, dokonce i na školní úrovni koncertovala, a uměla taky na piano. Tatínek taky uměl na obojí, sice ne tak dobře jako maminka, ale zahrál.

Když mně bylo asi pět let, začal jsem brát hodiny na piano. Chodil k nám učitel Karel Šnýdl, kterého nám doporučila rodina doktora Herolda. My jsme bydleli v Truhlářské ulici, oni v Klimentské, to bylo za rohem. Když jsme se pak přestěhovali na Hřebenky, pořád k nám docházel. Byl jsem velice pokročilý pianista, hrál jsem koncertní věci, salonní repertoár, ale i některé těžké skladby. Ke konci, to mi bylo nějakých jedenáct let, jsem měl jednou hodinu a říkám: „Pane učiteli, já vám něco zahraju.“ Naučil jsem se totiž nazpaměť nejtěžší partie z Čajkovského koncertu B moll a přehrál jsem mu je. A vidím, jak panu učiteli Šnýdlovi tečou slzy. Byl strašně dojatý a řekl: „Jendo, to je úžasné, já už tě nemám co učit.“ A já na to: „Ale pane učiteli, mentora musí mít každý, i když to umí!“ Ale on to neuznal, prostě tím to pro něj skončilo. Až pak jednou, po letech, se objevil v kavárně Alfa, kde jsem hrál na barytonsaxofon s Karlem Krautgartnerem. Přišel ke mně: „Jendo, tys mě překvapil, ty hraješ taky na baryton!“ On sám hrál kromě piána i na hoboj. Řekl jsem mu, že jsem si baryton vybral jako hlavní nástroj. Takže moje hraní na piano postupně upadalo. Pár jazzových věcí jsem se naučil, ale hlavně jsem piano využíval k aranžování.

 

Jak ses dostal k jazzu a k saxofonu?

Jako děti jsme často pobývali u tety Máši ve vile v Radlicích, kde bydlela i její dcera – moje krásná sestřenice Eva. Když jsem hrál na piano, říkala: „Člověče, proč hraješ tady tohle, proč nehraješ něco jazzového?“ A zahrála nějaké boogie woogie. V té době těsně po válce přišel první film s jazzovou muzikou – Rhapsody In Blue. Na ten jsem chodil a pak ještě na Zasněženou romanci s Chattanooga Choo Choo (pozn.: výrazným rysem tu byla účast orchestru Glenna Millera v jeho nejlepších letech). Tam jsem jazzu začal propadávat. Chodíval jsem poslouchat jazz do Americké informační služby. To bylo na Národní třídě, jak je roh ulice Voršilské. Později tam bylo, myslím, východoněmecké kulturní středisko. Tam jsem slyšel pianistu Dodo Marmarosu, což byl beboper a hrál úžasně. Vůbec jsem nechápal, jak to někdo takhle může sypat z rukávu. Hrál jsem tehdy sice na piáno, ale věděl jsem, že tohle je pro mne nedostižné. Byl to jiný svět.

Odhaduji, že v roce 1946 jsem začal chodit na Vlacha, na koncerty do divadla ABC. V jeho orchestru mě úplně učarovala altka, tedy altsaxofon, jak ji hrál lídr sekce Karel Krautgartner. Říkal jsem si, že si na altku našetřím. Uběhlo sedm let, dvě měnové reformy, a neušetřil jsem na ni. Byla to hodně drahá záležitost. Dědeček Klouzek, ještě než přišel o majetek, mi dal do začátku tehdejších pět tisíc korun. To bylo hodně peněz! Jenže přišla první měnová reforma a naši byli v tu ránu bez prostředků. Těch pět tisíc jsem jim dal a byl konec šetření.

Když jsem pak šel na vojnu, dostal jsem se do posádkové hudby, a to úplnou náhodou. Nastoupil jsem k tankovému praporu. Tam se děly věci! To by vydalo na román… Hned na začátku, před takzvaným přijímačem, jsme stáli po rotách na nádvoří, asi tři sta lidí, a každý se měl postavit podle toho, co by chtěl dělat. Byla tam i muzika. Já jsem stál tak neutrálně vzadu, poblíž tankistů, ale Béďa Kuník, který už byl otřelý muzikant z civilu – hrál s Bradáčkem a s takovými kapelami – říká: „Honzo, co tam děláš? Pojď sem!“ Udělal jsem tři úkroky doprava a už jsem byl hudebník. U hudby jsem ale pobýval málo, protože jsem ještě hrál za posádku košíkovou a pořád jsme někam jezdili. Když už jsem ale hrál, nejdřív jsem tloukl na malý bubínek.

 

První kapelník byl nadporučík Pšeničný, později známé jméno u posádkové hudby Prahy. A taky předseda komunistů u posádky. Ten mě zkoušel. Přihlásil jsem se na klarinet, protože jsem na něj předtím trošku vrzal, ale číst noty jsem neuměl. On mně předhodil jakýsi pochod z těch jejich knížek a já mu říkám: „Soudruhu nadporučíku, já noty moc číst neumím, ale kdybyste mi to přehrál, já si to budu pamatovat a pak se ty noty doučím.“ Byla to nesmírná drzost. On na to: „Já přece nejsem žádný přehrávač písniček pro neumětely!“

V tu dobu byl na malý bubínek systemizován vojín kuriózního jména Mečislav Zlámal. Když jsem šel jednou kolem jeho cimry, slyšel jsem šíleně nesourodé zvuky. Otevřel jsem dveře a říkám: „Co to děláš?“ A on: „Já to nenávidím! Půjdu k rotě!“ A šel. Pšeničný mě zavolal: „Hrál byste na malý bubínek?“ – „Strašně rád!“ On totiž ještě přede mnou vyhodil Vláďu Celbu, jehož mladší brácha Jaroslav, Jaryk, byl později hudební skladatel (poznámka: později autor známých dětských melodií k filmům o Křemílkovi s Vochomůrkou, Štaflíkovi se Špagetkou, Makové panence a dalším). Celba byl výborný klarinetista, ale byl v civilu z nějakých politických důvodů zavřený, a Pšeničný říkal: „Reakcionáře ve svém orchestru trpět nebudu!“ – Dal mně tehdy na třetí klarinet, ale viděl, že se mnou to není žádný terno, proto mi pak nabídl bubínek. A Celbu zavolal zpátky do kapely, protože oni to ti reakcionáři zkrátka někdy uměli (smích).

Vyfasoval jsem bubínek a paličky, šel jsem ke kavalci a začal jsem se učit házet paličky v rytmu do výšky. Žádné šmé, jak se točí kolem prstů. Při pochodu jsem je vyhazoval, točily se ve vzduchu, lítaly dost vysoko. Pak jsem začal i aranžovat a dával jsem dohromady kapelu: trumpeta, trombón a dva saxofony a rytmika, hrál jsem celé bicí. Pro ni jsem napsal vůbec první aranžmá ve svém životě, nebylo to ani tak špatné – transponovat jsem se už po své zkušenosti z gymnázia naučil (smích).

 

Takže jsi byl vlastně nakonec systemizovaný vojenský bicista. Ale co ten saxofon?

Věděl jsem, že ve skladišti je altka. Šel jsem za svým prvním kapelníkem nadporučíkem Pšeničným a říkám mu: „Soudruhu nadporučíku, mohl bych si vypůjčit altsaxofon ze skladiště?“ On na to: „Československá socialistická armáda zásadně nepoužívá saxofony, takže ne!“ Pak ho naštěstí odveleli do Prahy a přišel nadporučík Fridrich. Ten byl strašná „guma“, ale nebyl tak zkostnatělý jako Pšeničný. Například říkal: „Baterie (tj. bicí) má volno, dělejte si, co chcete. Ale dechy – zkoušíme!“ On mě totiž viděl, jak jsem jednou házel ty paličky, a nabyl přesvědčení, že nepotřebuju zkoušet. A tomu jsem jednou o tu altku řekl a bez problémů mi ji vydal. Od toho momentu jsem měl altku, krásně těžkou, to byl šperk! Zadul jsem do ní, no to byla nádhera! Začal jsem cvičit jako smyslů zbavený. Osm hodin denně, měli jsme na to čas. Naše kasárna byla dlouhatánská, s průběžnou půdou. Tam jsem chodíval a hrál. Dokonce jsem ani nešel na vycházku, mě to vůbec nezajímalo, jen altka, altka. Vláďa Celba mi dával školení, Béďa Kuník mi nadával za synkopy, já jsem prostě neměl na vycházku čas. Načež se to dozvěděli na velení a já jsem dostal rozkaz chodit na vycházky. Ani trestat zatržením vycházky mě nemohli, protože jsem prostě na ni nechodil. Vždycky jsem šel na bránu a řekl jsem sloužícímu: „Hele, napiš mně tam vycházku.“ A pak jsem se hned vrátil a hrál.

 

Učil ses odposlechem nebo jsi měl už nějaký notový materiál?

Noty jsem neměl, všechno jsem vykoumával. A taky říkám Béďovi: „Jak se to dělá, aby se člověk dostal do nějaké kapely?“ A on: „Jo, to se musíš vometat okolo, skamarádit se s nima a eventuálně přijde čas, kdy ti někdo zavolá, abys ho nahradil…“ Já jsem si uvědomil, že znám Ivana Štědrého. To byla taková amatérská záležitost. Ale on byl známý i z rozhlasu a měl kapelu, ve které hrál například Pavel Grof, bratr mého spolužáka Standy Grofa. Pavel tam hrál na tenorku a předtím ještě i Karel Velebný, kterého jsem ale ještě neznal. To bylo ještě za vojny. Napsal jsem Ivanovi Štědrému, že hraju na altku a že taky aranžuju a jestli by neměl pro mě použití. On mi odpověděl, že to je náhoda, že mu právě odchází tenorsaxofonista – a to byl Karel Velebný! A že tedy jestli chci, ať přijdu, že si mě poslechne a až se vrátím z vojny…

 

 

Takto začala muzikantská dráha Jana Konopáska. V rychlém sledu pak od roku 1955 postupoval z orchestru Ivana Štědrého přes orchestr Zdeňka Bartáka do septetu Karla Krautgartnera. Z životního přátelství s Karlem Velebným se také vyvinulo spoluzakladatelství průkopnických formací moderního českého jazzu – Studia 5 a S+H Quartetu. Odchodem do emigrace započala cesta do světově proslulých těles vedených dirigenty Stanem Kentonem, Oliverem Nelsonem, Buddy Richem, Lionelem Hamptonem a především Woody Hermanem. Mimořádně pestrá a zajímavá muzikantská dráha je v knize Jazzová odyssea vyvažována i osobním a rodinným příběhem a poutavým svědectvím o prvních desetiletích po druhé světové válce a o životě v zahraničí, především pak v Americe.

 

 Foto archiv Jana Konopáska

Přidat komentář