Jazzové nebe pod Londýnem

Čas od času historie vytvoří na určitém místě živnou půdu pro růst obohacujících kulturních jevů. Jakým je i fenomén současné mladé londýnské jazzové scény, součásti prosperujícího ekosystému tzv. nové vlny UK jazzu. Bylo by asi přehnané přirovnávat podmínky vzniku nové hudební komunity na Temži s okolnostmi zrodu a růstu popularity jazzu v mississippských močálech u New Orleans. Vše už tu bylo. Navíc, řečeno s Bohumilem Hrabalem, „je jiná doba a všechno se zkracuje“. I když najdeme řadu nápadných styčných bodů, včetně protestu proti společnosti stále svazované všelikými předsudky, rasové nevyjímaje. Rozhodně však můžeme považovat příběh současného hudebního kvasu ve staroslavném Londiniu, který reprezentují osobnosti dvacátníků až třicátníků jako Shabaka Hutchings, Nubya Garcia, Moses Boyd, Cassie Kinoshi, Sheila Maurice-Grey, Tenderlonious či Theon Cross, za ódu na multikulturalismus. Za oslavu lokálních vývařoven gumba, ze kterých často vybublá leccos globálně přínosného.

Proč se jedna z nejvitálnějších mladých jazzových scén současnosti vynořila právě v metropoli Albionu? Na první pohled zřejmou a nejzásadnější podmínkou je jistě ono setkání a promíchání kultur, propojená invence hudebníků s kořeny v Africe, Karibiku, Asii i Evropě. Ke géniu loci ovšem patří další důležitá věc. „Samozřejmě, v hudbě se odráží doslova hmatatelná, manická energie města. Ale podle mého názoru byl nejzásadnějším bodem při zrodu nové scény dostatek prostoru. Když se podívám na Londýn, působí až neuvěřitelně, kolik příležitostí ke hraní a poslechu tu najdeme. Máme ohromnou kliku, že zde funguje tolik lehce dostupných klubů a komunit, ochotně poskytujících svoji kapacitu originální hudbě,“ soudí Fabrice Bourgelle, režisér užitečného čtyřicetiminutového filmového dokumentu We Out Here: A LND Jazz Story (2018, tento pro seznámení se s mladým jazzovým Londýnem velmi užitečný snímek je volně dostupný prostřednictvím YouTube).

Londýnský recept

„Co nás odlišuje od amerického jazzu je fakt, že britští jazzoví muzikanti intenzivně a přímo komunikují s Afrikou a Karibikem. Nasávají dub, dancehall, calypso, soca (soul of calypso, kombinace kalypsa, soulu, afrobeatu a funku), afrobeat, highlife, township jive (či jaiva, taneční žánr jihoafrických předměstí, inspirace pro breakdance), nyabinghi (původně zpěvy a rytmy rastafariánských obřadů, základ ska a reggae), a to všechno přes filtr rave, house a hip hopu. Toho jsem v současném americkém jazzu moc neslyšel,“ shrnul asi nejslavnější představitel nové temžské vlny Shabaka Hutchings v květnu 2020 pro The Guardian, co činí mladou londýnskou scénu specifickou.

„Nesmíme také zapomínat na vliv početné komunity přistěhovalců z Jižní Afriky, která přišla do Londýna v 70. letech a jazzové dění výrazně oživuje. Tohle ve Státech také nemají,“ doplňuje Patrick Boyle (mj. bubeník SEED Ensemble, stručné „kdo je kdo“ naleznete na konci článku).

„Zatímco v Americe se kombinace jazzu s hip hopem stále považuje za něco radikálního, tady je to normální. Odmala jsme ovlivněni hiphopovým frázováním, používáme v sólech tuhle rytmizaci. Dělá to tak spousta britských muzikantů, je to v naší DNA, stejně jako reggae a afrobeat. Amíci s tím trochu bojují,“ upozorňuje Emma-Jean Thackray.

Jejich slova potvrzuje také Nubya Garcia: „Všichni jsme vyrůstali v kosmopolitním Londýně a tyhle rytmy do nás prosákly. Stačilo poslouchat desky našich rodičů, občas zajít na karneval nebo na dub nights. Ale zároveň šlo o sound, který jste při procházce slyšeli z aut, z lokálních obchůdků, z toho, co si děti pouštěly v autobuse na svých mobilech.“

Je libo přesnější příklad, jak se londýnský jazz liší třeba od amerického? Odpoví Shabaka: „Když hraješ nad určitými rytmy afrobeatu, nutí tě to pokládat se do více staccatového stylu. V kapele Sons Of Kemet mě to vede pryč od typických narativních linií klasického amerického bebopu poloviny minulého století. Mohu hrát svobodně, nebo vykreslovat linie vycházející z pěveckých tradic nyabinghi. V jiných sestavách improvizuji zase jinak. S kapelou Shabaka And The Ancestors čerpám ze slovníku jihoafrické hudby, více odvozeného od lidského hlasu. A v The Comet Is Coming hraji nad elektronickými rytmy, což mě hecuje k větší silovosti a maximální intenzitě projevu. Tlačí mě to, abych se víc nořil do rytmu, ale zároveň abych proti té strojovosti bojoval, pohyboval se jaksi mezi pevnými linkami a primárně rytmickým hraním.“

Žádnou ucelenou definici jazzu pod Londýnem však nikdo vytvořit nechtěl, ono to ostatně ani nejde. Vždyť pod stejnou velkoměstskou vlajku se seběhli jak muzikanti inklinující k akustickému jazzu v oné tradičnější podobě, tak ti vytvářející fúze s různými „etnickými“ žánry, nebo experimentující s elektronikou. „Předtím, než jsem se dal na jazz, jsem poslouchal grime a hip hop,“ prozradil Moses Boyd v rozhovoru pro Jazzwise o svých prvotních inspiracích. A další to měli, pro mnohé vyznavače mód překvapivě, přesně naopak.

„Když načapáte kohokoliv z nás při cvičení nebo zkoušce, uslyšíte zpropadenou spoustu bebopu. Když třeba jamujeme se členy skupiny Nérija, jde často o bebop. Mohu bebopově improvizovat nad swingujícícím rytmem, když mám chuť. Jen jsem učinila vědomé rozhodnutí, že zrovna nyní takhle nechci hrát na vystoupeních,“ upozorňuje Nubya Garcia. A Binker Golding zase prozradil o Theonovi Crossovi, který se proslavil tím, jak na tubu přehrává basové linky elektronických tanečních subžánrů grime, trap či drill, že „umí zahrát každé sólo pro tubu ze všech těch starých desek Louise Armstronga na 78 otáček v minutě“.

„Nejde o žádný rozvod s americkým jazzem, všechno přece vychází ze stejné tradice, předávané sluchem,“ ukončuje Shirley Tetteh spory, zda je nová londýnská jazzová vlna ještě „opravdovým jazzem“ nebo už „něčím jiným“. Nebýt společného základu, nemají se přece z čeho vyvíjet ani ony odlišnosti.

Čas od času historie vytvoří na určitém m . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář