Jazzový cadik John Zorn

Newyorský skladatel, multiinstrumentalista, producent a v neposlední řadě také vydavatel John Zorn se vrací do Prahy, aby tady 20. června ve Foru Karlín představil pětihodinový projekt Bagatelles Marathon, v jehož rámci se vedle skupin MasadaAsmodeus, s nimiž je přímo spojený, vystřídají další soubory a sólisté na stejné hudební vlně. Pokusit se na několika stranách o komplexní portrét originálního umělce je určitě příliš velkým soustem, ale nebude od věci si alespoň trochu přiblížit, s kým máme tu čest.

 

 

John Zorn je spojován s avantgardní scénou downtownu, který tvoří jednu z částí newyorského Manhattanu. Původně byla tato čtvrt považována za součást Lower East Side, ale v šedesátých letech tuhle lokalitu s místopisným názvem East Village postihl útlum průmyslu, v bytech klesly nájmy a opuštěná skladiště lákala nekonformní umělce k nejrůznějším kulturním aktivitám. Zorn, který se narodil v New Yorku 2. září 1953, se zde usadil v polovině sedmdesátých let, nedlouho potom, co svou hudbu začal nahrávat. Rané výsledky Zornovy kreativity přibližuje album First Recordings 1973, které vyšlo až v roce 1995, v době jejich vzniku by si je musel vydat leda sám, protože hudební vydavatelství tehdy prostě a jednoduše začínající talent nezajímal, o dramaturgické odvaze vůbec nemluvě.

 

Dítě z tolerantní rodiny

U Johna Zorna fascinuje až panoramatický záběr různými styly, od výbojů artificiální nové hudby přes jazz, surf rock třeba až po extrémní japonský hardcore, ať už má v jeho hudbě průniky ve formě krátkých citací, stylizací nebo je zakódovaný v hudební DNA nahrávek i koncertních vystoupení. Už jako dítě se začal učit hrát na klavír, kytaru a flétnu, ale jeho bezbřehý žánrový apetit formovalo rodinné prostředí. Jeho matka Vera (dívčím jménem Studenski) poslouchala nejraději vážnou hudbu a folklor z celého světa, otce Henryho Zorna zajímal jazz, francouzské šansony i country a odlišné gusto měl i o sedm let starší bratr, u kterého to vyhrával hlavně raný rock’n’roll, případně doo-wop coby vokální rameno klasického rhythm’n’blues. Zjevně se zde nabízí volná parafráze Nerudova verše, že všechno, co mladý Zorn poslouchal, poslouchal rád. Důležitou roli hrála i školní docházka do United Nations International School, jež vznikla krátce po založení OSN pro děti zaměstnanců této mezinárodní organizace: jeho spolužáci tak pocházeli z nejrůznějších kultur. Na hudební dráhu ho v patnácti přiblížila deska s nahrávkami argentinského skladatele i filmového režiséra Mauricia Kagela.

John Zorn nejprve zkoušel proniknout do teorie vážné hudby sám, ale do kompozice ho uvedl španělsko-americký skladatel Leonardo Balada, který už svá neoklasicistická východiska dávno vyměnil za avantgardní postupy. Hudební studia ho zavedla v letech 1971–73 na Webster College v St. Louis ve státě Missouri. Tady pro sebe objevil na raném albu For Alto (1969) freejazzového saxofonistu Anthonyho Braxtona a současně také svůj srdeční nástroj altsaxofon. Rozvinout Braxtonovy grafické partitury a numerické vzorce Zornovi pomáhal další saxofonista Oliver Lake, jinak také vůdčí osobnost Black Artists Group, do jehož třídy na Webster College začal docházet. Ten si tak mezi své oblíbence po průkopnících nové hudby, ke kterým vedle Kagela patřili kupříkladu Karlheinz Stockhausen a Iannis Xenakis, zařadil i progresívní jazzmany z okruhu chicagské AACM (Association for the Advancement of Creative Musicians), z níž vycházel právě Braxton. Po studiích Zorn zamířil s dobrou průpravou neomylně do East Village, aby byl (a začalo být o něm) stále častěji slyšet.

 

 

Sportovní setkání třetího druhu

John Zorn průběžně rozšiřoval instrumentář o saxofony dalších ladění, klarinet, ze kterého někdy využíval jen hubičku, k níž je pomocí strojku připevněný „tónotvorný“ plátek, a občas povýšil na svébytný dechový nástroj i vábničku na kachny. Mezi první spoluhráče patřili violoncellista Tom Cora, kytaristé Arto Lindsay, Fred Frith a Eugene Chadbourne nebo bubeník Anton Fier. Tehdy také odstartovala série komorních alb, jež z velké části spojovaly názvy se sportovní tematikou – Track & Field (1974), Baseball (1976), Lacrosse (1976), Dominoes (1977), Curling (1977), Golf (1977), Hockey (1978), Fencing (1978), Pool (1979) a Archery (1980). Pro dnešního posluchače vesměs velká neznámá, LP desky vycházely na malých labelech, z nichž je asi nejznámější Parachute Records, za kterým stojí zmíněný kytarový novátor Chadbourne, a reedice na CD se dodnes dočkala jen menší část. Zda k některým vůbec existují mastery, toť nezodpovězená otázka.

Okruh častých spoluhráčů se od počátku 80. let rozrůstal, přibyli třeba klávesista Wayne Horvitz, další saxofonista Tim Berne nebo jeden z klíčových současných kytaristů Bill Frisell. Zpočátku John Zorn nazýval široký okruh spřízněných hudebníků „rodinou“, kterou spojovaly podobné představy o hudbě i společné zkušenosti, ale čas od času se stávalo, že na koncert nebo do studia zavítal někdo „od sousedů“, mezi kterými byly hodně rozdílné osobnosti, namátkou si můžeme připomenout belgického virtuózního hráče na foukací harmoniku Tootse Thielemanse, jehož si jinak spojujeme spíše s mainstreamovým jazzem, tehdejšího bluesového klasika Alberta Collinse nebo undergroundovou divu Diamandu Galás.

John Zorn začal přerůstat semknutou uměleckou komunitu z downtownu a všimnul si ho i americký měsíčník DownBeat, který se profiluje na jazz, blues i hudbu za jejich hranicemi. Jeden z jeho nejvlivnějších publicistů Bill Milkowski na úvod Zornova profilu, který vyšel v roce 1984 v únorovém čísle, poznamenal, že kompozice „zvukového manipulátora“ nejvíce ovlivnili bebop, (jedna z nejslavnějších animovaných postaviček) Bugs Bunny a francouzský skladatel Pierre Boulez (ten shodou okolností zrovna spolupracoval s Frankem Zappou). Jedním dechem pokračoval, že John Zorn má následující problém: „Zdá se, že velká část světové populace ho odmítá brát vážně.“

Ten problém byl ale ve skutečnosti spíše na druhé straně a po řadu let se to nezměnilo. Stačí zavzpomínat na Zornův typický koncertní outfit z počátku devadesátých let, kdy vytahané tričko obvykle doplňovaly maskáčové kalhoty a bagančata. Představu o seriózním jazzmanovi mnohým tehdy lépe naplňoval Wynton Marsalis v obleku šitém na míru.

 

Velká přestřelka

Vnímavějším posluchačům ve velké části světa v roce 1985 otevřelo oči (či spíše prošťouchlo uši) album The Big Gundown s vysvětlujícím podtitulem John Zorn plays the music of Ennio Morricone. Témata slavného skladatele filmové hudby, který začínal se soundtracky ke spaghetti-westernům, pocházela ze známých filmů jako Tenkrát na západě, Bitva o Alžír, Velká přestřelka nebo tehdy ještě čerstvého snímku Tenkrát v Americe. Všechna dostala dříve neslýchanou podobu, i když přitom zůstávala rozpoznatelná. Důležité však bylo, že vydavatelem byla velká společnost Nonesuch Records s globální distribucí koncernu Warner Music, jež dokázala Zornovu originalitu přiblížit všem, kteří to měli z nejrůznějších důvodů do downtownu „trochu z ruky“. Je asi zbytečné připomínat, že The Big Gundown se s oficiálními albovými žebříčky minulo, ale mělo velký ohlas u kritiky i náročnějších posluchačů a v celkových číslech nešlo o žádný propadák.

Osvětovou úlohu v barvách velké společnosti splnila ještě další alba, u nichž label Nonesuch Records posílil pozice koprodukcí se silnější warnerskou společností Elektra: Spillane (1987), při jehož natáčení se vystřídala plejáda individualit včetně zmíněného bluesmana Alberta Collinse nebo těžko zaměnitelného smyčcového Kronos Quartetu, Spy vs. Spy: The Music of Ornette Coleman (1989) s předělávkami skladeb jednoho z freejazzových „architektů“ a především Naked City (1990), de facto eponymní debut skupiny, které by ve světě velkého „šoubyzu“ slušel přívlastek super. Nešlo samozřejmě o Zornovu první kapelu, ale zvláště rockeři si ji četnými přesahy k hardcoru vybaví nejčastěji. Sluší se připomenout její mimořádné obsazení, které kromě Zorna tvořili už dříve jmenovaní muzikanti Bill Frisell, Wayne Horvitz a Fred Frith, který zde kytaru vyměnil za basovku, a výčet uzavírali bubeník Joey Baron a japonský „křikloun“ Yamatsuka Eye.

Po skupině Naked City, která byla aktivní v letech 1988–93, zůstala ještě další čtyři regulérní alba Grand Guignol, Heretic (obě 1992), RadioAbsinthe (obě 1993). Pro řadu fanoušků představuje vrchol Radio, svého druhu nová generace jazzrockové fúze, poslední Absinthe se už pohybuje na prazvláštním pomezí ambientu a noise. Progresivně naladění metalisté nedají dopustit na mladší trio Painkiller, které v dobách největší slávy (1991–95) tvořili ještě baskytarista Bill Laswell a bubeník Mick Harris z Napalm Death. První dvě alba Guts of a Virgin (1991) a Buried Secrets (1991), spojující grindcore s jazzovou avantgardou, vyšla na anglickém labelu Earache, který se věnuje extrémním formám metalu. Studiovou tečku udělalo dvojalbum Execution Ground (1994), kde trio začalo překvapivě experimentovat i s jamajským dubem.

 

Spravedlivý mezi jazzmany

Příklon k židovské kultuře, který Zorn s oblibou akcentuje přívlastkem radikální, signalizoval vznik zřejmě nejslavnější skupiny Masada, pojmenované podle památné izraelské hory, na níž ve druhém století za povstání Šimona Bar Kochby stála židovská pevnost, která dlouho odolávala obléhajícím římským legiím. Hvězdné kvarteto s trumpetistou Davem Douglasem, kontrabasistou Gregem Cohenem, jehož si určitě vybaví i fanoušci Toma Waitse, a dlouhodobým Zornovým spoluhráčem Joeyem Baronem u bicích (s občasnými alternacemi Kennyho Wollesena) zažil při doposud stále ještě jediném Zornově tuzemském koncertu 27. listopadu 2000 v rámci festivalu Alternativa i vyprodaný sál pražského Divadla Archa.

Výjimečné spojení akustického jazzu s klezmerem se objevilo v letech 1994–97 na jedenácti řadových albech u japonské značky DIW, pojmenovaných podle prvních jedenácti znaků hebrejské abecedy (od „Alef“ po „Jod“). Početného „songbooku“ s několika stovkami skladeb se postupem času ujali třeba muzikanti, sdružení pod hlavičkou přidružených souborů jako Masada Chamber Ensemble (dvojalbum Bar Kokhba z roku 1996), Masada Guitars (eponymní počin kytarového tria Bill Frisell, Marc Ribot a Tim Sparks z roku 2003) nebo Masada String Trio.

Většina mladších nahrávek už od roku 1995 vychází u Zornova vydavatelství Tzadik Records, jehož hlavičku inspiroval židovský výraz pro spravedlivého člověka a duchovního vůdce (v korektní české transkripci cadika). Jeho majitel současně nezapře, že je nejenom výjimečný umělec, ale také zdatný obchodník. V reedicích se zde už totiž objevila celá řada těžko dostupných nahrávek, jež původně vyšly na malých labelech nebo v Japonsku, odkud importy vycházejí často neúměrně drahé. Solidní obrat kromě skalních fanoušků zajišťují také sběratelé i snobové, na které nedá dopustit žádný nezávislý vydavatel (jen tak mimochodem, kdo si asi tak mohl pořídit limitovaný náklad opulentního boxu 100CD (!) John Zorn & Yamantaka Eye: Live In China, který nabízel v polovině devadesátých let hongkongský label Sound Factory Records za 350 amerických dolarů?!).

Katalog se postupně rozkošatil do aktuálních devíti edičních řad v čele s RJC (Radical Jewish Culture), která zahrnuje třeba alba pianisty Anthonyho Colemana, klarinetisty Davida Krakauera, violoncellisty Erika Friedlandera nebo trumpetistů Stevena Bernsteina či Franka Londona z The Klezmatics, abychom jmenovali alespoň některé známější, většinu však vnímáme jako rezidenty na hudební scéně downtownu. Newyorská metropolitní oblast je totiž domovem početné židovské komunity, která je největší mimo Izrael. V řadě New Japan však majitel vydavatelství nezapomíná ani na své oblíbence ze Země vycházejícího slunce. Novější produkce z katalogu Tzadik Records už tvoří odrazový můstek k nahrávkám, na nichž John Zorn figuruje častěji jako skladatel nežli interpret. To je ostatně jedna z tváří, kterou slibuje i červnový Bagatelles Marathon.

 

 

Foto: Ivan Prokop a archiv

 

 

Text: Pavel Víšek

Přidat komentář