Jazzový Faulkner

Letostopadu by oslavil devadesátiny jazzový klavírista, zpěvák a textař Mose (John Jr.) Allison (1927–2016). Na konci 50. let vytvořil velmi originální a dodnes nedostižnou stylovou melanž jižanského blues a sofistikovaného klavírního jazzu.

Po stránce hráčského výrazu a techniky byl Allison velmi „úsporným“, přičemž navýsost „sečtělým“ pianistou, který kromě vlastních občas zpíval i přejaté skladby. Upřednostňoval volnou „call and response“ mezihru mezi nástrojem a svým hlasem, jakož i mezi svojí levačkou a pravačkou, která chvílemi nabývala charakteru tangentu spojujícího komplexní harmonie a rytmické přízvuky bebopu. Jeho autorský písňový styl představoval kvintesenci velice idiosynkratického blues – zdánlivě cynického, rafinovaně humorného, velmi vzdělaného a navýsost chytrého. Své songy zpíval v civilní až konverzačně znějící šarži s nenásilnými bluesovými obraty, jež upomínaly na jeho původ v zapadlé díře státu Mississippi. Témata textů naznačovala zažitou destilaci jak prvků „lidové“ moudrosti, tak rovněž pozoruhodnou vzdělanost a všeobecný přehled svého autora v roli pozorovatele společenského dění vůkol.
V polovině 60. let se Allison stal dokonce nefalšovanou ikonou řady nastupujících britských rockerů, kteří zbožně vzhlíželi k tehdy v Evropě exotickému žánru amerického blues a, s výjimkou Alexise Kornera nebo Rolling Stones, kteří naopak sound bluesového žánru foneticky „kopírovali“ ve snaze o naprosto autentické a echtovní vyznění, v Allisonovi viděli příklad geografického a sonického ideálu, který byl i jim takříkajíc „dostupný“.
Kupříkladu John Mayall nebo Georgie Fame tehdy nahráli píseň Parchman Farm, Allisonovo ironické zpodobnění někdejších poměrů v černošské trestanecké kolonii Mississippi State Penitentiary, jež se nacházela kousek od jeho bydliště v dětství. Další jeho skladby převzaly kapely Yardbirds, Kinks a později i Clash. The Who svoji tehdejší vzdorem nadupanou generační hymnu mládežníků My Generation ideově zčásti postavili na Allisonově songu Young Man Blues a samotná coververze této písně zahajovala jejich tehdejší LP Live in Leeds.
Allisonovy písně se však dočkaly coververzí i v samotné Americe.  Nahráli je bílí bluesmani jako Paul Butterfield, Johnny Winter nebo country-soulová diva Bobbie Gentry. Nejnověji též jazzová Diana Krall, Merlin Factor, Robert Palmer, Tracy Nelson či Van Morrison. Dokonce The Pixies jednu svoji nahrávku coby poctu nazvali Allison. Jeho vliv, pokud jde o způsob uvažování, lze postřehnout i v textech Toma Waitse, Randyho Newmana či Elvise Costella.
Osud, navzdory Allisonovu bohatému repertoáru (sám jednou odhadl, že napsal asi 150 skladeb) mu přesto nedopřál dosáhnout zaslouženého komerčního úspěchu. Přitom nahrával pro věhlasné labely jako Columbia nebo Atlantic, na kontě měl snad padesát alb a byl nominován na cenu Grammy. Možná proto, že nikdy přesně nezapadl do žádné žánrové škatulky. Od chvíle, kdy v roce 1956 přišel do jazzové metropole New Yorku ze zapadlého městečka Tippo v Mississippi po celou svoji dlouhou uměleckou kariéru navždy zůstal oním „bílým chlápkem ze středních vrstev, který zpívá blues.“
Blues sice bylo základní ingrediencí jeho výrazu, ale nikoli jedinou. Nikdy také nezkorumpoval svoji tvůrčí integritu tím, že by se nechal marketingově „prodávat“ jako svérázný jižanský venkovský talent. Sám sebe vždy umělecky viděl coby jazzmana. „Moje definice jazzu je něco, co současně cítíte, v rámci čehož uvažujete a co hrajete,“ uvedl v dokumentu Ever Since I Stole the Blues (BBC TV, 2006). „A to se snažím každým svým koncertem naplňovat.“
Od svých pěti let se učil hrát na piano, jako náctiletý působil v místních kapelách. Tehdy napsal i svůj vůbec první song The 14-Day Palmolive Plan, satirický šleh dobírající si rozhlasové reklamy, ve stylu svého tehdejšího oblíbence Louise Jordana a jeho jump bluesového, satirou čišícího repertoáru.
Zapsal se na University of Mississippi (1945), kde chvíli studoval chemické inženýrství. Po jednom semestru toho nechal, a protože mu stejně hrozil odvod, upsal se armádě dobrovolně na osmnáct měsíců. V U.S. Army Mose Allison působil u 179. orchestru pozemních sil, kde předtím vojákoval i Lester Young, slavný tenorák orchestru Counta Basieho. V armádě se prý alespoň naučil pořádně aranžovat, jak později říkával. Chvíli znovu koketoval se studiem na Ole Miss, jak absolventi láskyplně říkají tomuto vzdělávacímu ústavu v městě Oxford v Mississippi (a možná i proto jej řada známých přezdívala „jazzovým Faulknerem“), avšak svůj akademický titul bakaláře umění získal teprve později v oboru angličtina na Louisiana State University v Baton Rouge, kam se v roce 1951 odstěhoval se svojí novomanželkou Audre a kde současně hrával v místních podnicích na volné noze.
Po příchodu do New York City (1956) našel angažmá v tehdy vlivném kvintetu Ala Cohna a Zoota Simse. Svůj vlastní koncept hry na klavír dále rozvíjel inspirován tehdejšími převratnými výboji modernistů Lennieho Tristana a Theloniouse Monka, přičemž se nikdy nesnažil skrýt svůj zemitý jižanský názvuk a mistrovské zvládnutí bluesových prvků.
Své debutové album Back Country Suite (Prestige, 1957), pojal jako sérii krátkých témat pro klavírní trio, které kromě bluesových názvuků navíc prozrazují jeho tehdejší zájem o maďarský folklor Bély Bartóka. Žádný závratný komerční úspěch se nekonal ani v tomto případě, ani u následující desky Local Color.  Zřejmě proto, že Allisonův neortodoxní hudební mix narážel na tehdy přísně vyhraněné vnímání stylových škatulek.
V interview pro Down Beat (1958) Allison uvedl: „Dole u nás na Jihu jsem považován za progresivního bebopového týpka, tady v New Yorku mne berou jako country blues-folkového hráče. Abych řek’ pravdu, nejsem ani jedno z toho. Možná mám trochu z obou poloh.“
V roce 1960 vydala Columbia album The Transfiguration of Hiram Brown, Allisonovu ambiciózní svitu prodchnutou volně zpracovanými autobiografickými prvky: vzrušení a postupné zklamání mladého muže, který se z venkovského domova vydává dobýt svět velkoměsta. K tomuto tématu se Allison půvabně vrátil o něco později skladbou If You’re Going to the City, jež se stala jeho poznávací znělkou a jež je lapidárním katalogem všech nebezpečí a svodů, které v „big city“ na jednoho číhají.
Jistého prodejního úspěchu se však konečně dočkalo až jeho ještě o něco pozdější kompilační zpívané album Mose Allison Sings (Prestige, 1963).  Allison textařsky a vokálně vyzrával, zpočátku formulován relaxovaným frázováním Nata Kinga Colea šmrncnutým oním satirickým odvazem Louise Jordana. Vytvořil si vlastní žánrovou kolonku lakonicky vyznívajících textů ovlivněných prózou básníka Kennetha Patchena a satirickými romány Francouze Louise Celinea. Po tematické stránce jeho songy pojednávají o běžných lidských situacích a starostech s nevyřčeným, ale všudypřítomným postulátem, že všichni vlastně sdílíme velmi podobnou životní zkušenost. Jeho texty jsou přitom plné chytré ironie a ambivalence.
Autorka jeho biografie One Man’s Blues (1998) Patti Jones to formuluje takto: „Allison svým písním dodává inteligentní a často velmi nečekané a překvapivě potměšilé pointy a vyznění, které přitom posluchači podá ve velmi suchém, konverzačním stylu, jenž je ale současně prodchnut víceplánovým humorem, přičemž on sám zachovává naprosto kamennou a mimicky nezúčastněnou tvář.
Mose Allison popsal svoji textařskou taktiku následovně: „Někteří mne vidí jako cynika, ale cynik je přece něco negativního. Hudba je pozitivní, svojí ironií, humorem a nejvíce ze všeho, svojí vnitřní radostí…  Osobně se mi líbí myšlenka ironického kupletu. Pochází to již z dob mého dětství v Mississippi, kde jsem sám poznal důležitost toho, kdy na jednu stranu umíte své prohlášení dle potřeby významově přehnat až do hyperboly a na druhou stranu současně zvládáte umění neříci věci naplno. Lidé často berou moje texty příliš doslova, zatímco já nedělám nic jiného, než že si pohrávám s implikovaným satirickým významovým podtextem.
Coby textař, Allison byl vždy maniakálně posedlý snahou najít do řádky verše to nejvýstižnější slovo. V jednom interview uvedl, že když psal song Perfect Moment, celé měsíce nad správným slovem váhal a inspiraci hledal dokonce v Kongresové knihovně, než se nakonec rozhodl použít geologický termín pro stratigrafický stupeň z mladších třetihor, aby jednak významově popsal ideu mořských vln bušících do erodujícího pobřeží a současně se mu rýmoval s trojslabičným souslovím použitým na začátku řádky předchozího verše (zde neodolám: „…Mountain sheen ocean shine/Miocene Valentine…“).
Dle vlastních slov, pokud jde o ideový a tematický záběr, jeho texty těží ze tří prvků: burleskní komiky, sociálního komentáře a občasných momentů vlastní personální krize.
Pro plné vychutnání Allisonových nahrávek s jeho vokálem doporučuji zejména kolekci nejproslulejších písní vzniklých ve velmi plodném tvůrčím období za jeho dlouhého působení u labelu Atlantic (1960–1975). Výtečný výběr 47 snímků v CD reedici nabízí antologie Allison Wonderland (Rhino, 2CD, 1994).  Snímky jako Foolkiller, Days Like This, Everybody Cryin’ Mercy, Now You See It dodnes neztratily nic na svém břitkém humoru a inteligenci a snesou srovnání se snad jediným podobně skvostným satirikem v politicko-kulturně jinak nudné konformitě anebo naopak dnes již vyprchané revoluční údernosti americké populární hudby v první polovině 60. let – se zpívajícím profesorem matematiky z Harvardu a pianistou Tomem Lehrerem.
Vždy jsem obdivoval Allisonův song Your Molecular Structure, který je nečekaně romantickým vyznáním lásky používajícím však terminologie z vědeckého oboru celulární biologie: …tvá molekulární struktura, bejby/je skvělým příkladem funkčního designu/jsi vysokofrekvenčně modulovaná Jezabel/tvá buněčná stavba, bejby/budí aplaus, který zastaví každou show…
Allison si svoje léta ve stáji labelu Atlantic jaksepatří užíval. Vedle něj zde byli zasmluvněni třeba Rolling Stones, Aretha Franklin nebo John Coltrane. Jeho alba se sice moc neprodávala, ale on byl protegé samotného majitele, pověstného jazzového impresária Nesuhiho Erteguna. Firma ho však postupně nutila do komerčněji orientovaného materiálu, do popu či rhythm and blues s kapelou Muscle Shoals. On však tvrdohlavě lpěl na svém hybridním stylu.  Pak ale přicházela jazzově hubená 80. léta a maskoty si už nikdo nemohl dovolit.
Mose Allison se ženou Audre, dcerami Amy, Janine a Allisou a synem Johnem žili dlouhá léta na Long Islandu, než se přestěhovali na Hilton Head Island. V roce 1987 se Allison upsal jazzovému labelu Blue Note/Capitol, u nějž nahrál jedny z nejlepších, převážně instrumentálních ukázek svého kumštu z pozdějšího období zachycené na albech s triem a kvartetem: úvodní Ever Since the World Ended, My Back Yard (1992), The Earth Wants You (1994), obě v produkci Bena Sidrana, a konečně Gimcracks and Gewgaws (1998). Na posledně jmenovaném, jehož podivný název ve starém jižanském žargonu znamená různé zdánlivě bezcenné cetky, jimiž si řada lidí zdobí příborník v pokoji pro hosty, najdeme půvabnou píseň MJA, což je jen zdánlivě „dementní“ popěvek pohrávající si s iniciálou jeho jména, dále Numbers on Paper, poněkud pochmurný autorův pohled na byrokratizující se společnost anebo What Will It Be, což je Allisonův názor na to, co bude tím, co nás nakonec zahubí.
V roce 2001/2002 byly vydány živáky z Allisonových těsně předcházejících, velmi úspěšných koncertů v londýnském klubu The Pizza Express, kam pravidelně jezdil léta vystupovat. Ještě ve svých sedmdesáti letech absolvoval nějakých 125 koncertů ročně, kdy pendloval mezi New Yorkem, San Franciskem a právě Londýnem, který obzvláště miloval, neboť, jak sám řekl: „…v Evropě si vás váží i když je vám 80…“  Koncerty vyšly pod názvem Mose Chronicles: Live in London, Vol. 1 and 2 (Blue Note) a za první díl byl Allison nominován na cenu Grammy.
Poté následovala dlouhá pauza, kdy se mu do nahrávání už moc nechtělo.  Producent Joe Henry však nakonec Allisona, kterému už tehdy bylo 82 let, dokázal přemluvit a výsledkem bylo jeho poslední řadové album The Way of the World (Anti, 2010). Jde o velmi solidní vinětu z pozdní fáze kumštýřova života.  Snímky pojednávají o všem možném. Od povzdechu nad milostným zklamáním (I Know You Didn’t Mean It) až po církevní meditaci (Modest Proposal), která funguje jako pokračování podobné a dřívější kontemplace Randyho Newmana s názvem God’s Song. Typicky allisonovsky rafinovaným vtípkem je potom píseň My Brain, což je ideově transcendovaná coververze poněkud karnálně pojatého songu Williho Dixona s názvem My Babe z roku 1955, který zase byl na hlavu postavenou „ideologickou diverzí“ spirituálu This Train, který v roce 1939 nahrála Sister Rosetta Tharpe. Allisonova hravá transformace tohoto snímku z polohy živočišné do polohy sebeironicky kognitivní je nádherná: „…můj mozek už ztrácí sílu/mizí mi 1200 neuronů za hodinu…“.
Kvůli úplnosti ještě uveďme, že v roce 2015 vyšlo album Mose Allison American Legend, Live in California, nahrané však již v roce 2006.
V posledních letech svého života už Mose Allison veřejně nevystupoval. V roce 2012 byla však čestná vitrína s jeho jménem a biografickými detaily umístěna na tzv.  Mississippi Blues Trail, což je upomínková „naučná stezka“ jakýchsi památníků geograficky mapující dějiny blues ve státě Mississippi a o rok později mu byla udělena jedna z nejvyšších cen, kterou může v USA získat jazzový umělec – cena Jazzového mistra od National Endowment for the Arts.
Mose Aliison zemřel vloni 15. listopadu, čtyři dny po svých 89. narozeninách, doma na ostrově Hilton Head v Jižní Karolíně.

Přidat komentář