Jednou z nejzajímavějších kapel letošního třetího ročníku festivalu United Islands Of Prague bylo americké trio Medeski Martin & Wood, které se orientuje na groovy a čerpá ve své hudbě nejen z funku a především jazzu , ale také z hip hopu. Trio založili v roce 1992 matadoři newyorské scény, varhaník John Medeski, bubeník Billy 
Martin a basista Chris Wood, kteří hráli s Johnem Zornem, Markem Ribotem nebo Lounge Lizards. Originální výraz jim zajistil nejen úspěch u posluchačů, kteří oceňují široký záběr tria i jeho improvizační schopnosti, ale také kolegy v čele s Johnem Scofieldem, kteří si je zvou do svých projektů.
Co vás přivedlo k na groovech postavené hudbě?
Medeski: Nerozhodli jsme se pro to vědomě. Začali jsme hrát a tohle bylo první, co z nás přirozeně vylezlo. Billy se zaměřuje na groovy, jeho hra na bicí je hodně hiphopová. Taky ho zajímá africká a brazilská hudba, přičemž jednotlivé prvky kreativně kombinuje, což nás hrozně nabudilo. Vůbec to neznělo tradičně, nepřipadali jsme si jako mladí kluci, kteří se snaží hrát jazz a ve srovnání s takovým Coltranem zní jako školní kapely.
Martin: Ale nepřemýšleli jsme o tom, že zkoušíme něco odlišeného, vyplynulo to samo.
Medeski: Odlišnost jsme nicméně cítili. To je taky důvod, proč jsme zůstali spolu. Zpočátku každý hrál s mnoha dalšími muzikanty a věnovali jsme se různým stylům od standardů až po výboje na scéně newyorského downtownu, kde třeba Billy hrál s Johnem Zornem. Když jsme ale byli spolu, cítili jsme, že to je něco jiného než věci, které vznikaly dříve. To bylo pro nás muzikantsky přitažlivé.
Proč se držíte obsazení tria, ve kterém hraje velkou roli rytmická složka, a nerozšíříte je o nějaký sólový dechový nástroj, třeba saxofon?
Medeski: Lidé se nás často ptají, proč nehrajeme s trumpetistou, ale pro nás je důležitý právě ten krásně otevřený prostor. Další nástroj není potřeba. V řadě ohledů je to hodně podobné jako u tria Ahmada Jamala. Ne že bych se chtěl srovnávat, jeho trio bylo fantastické, ale mám na mysli právě to, jaký měl každý člen prostor. Bill Evans dělal taky něco podobného a velmi nás tím ovlivnil. Trio je optimální forma. Pro komunikaci a improvizaci. Je velmi intimní. Máme společný jazyk, a když se k tomu někdo přidá, ten jazyk se zákonitě změní.
Zmiňoval jste hip hop. Co pro vás znamená?
Martin: Dobrou hudbu. Pro mě jako pro bubeníka je to nejsoučasnější a nejneuvěřitelnější vyjádření rytmu v popu 
a v urban music. Ovlivnil mě v osmdesátých a v devadesátých letech, což nebyly zrovna dobré časy pro populární hudbu, ale v klubech DJové pracovali se s beaty a s rytmy. To, co vytvářeli, bylo bližší jazzu, jak jej chápu já. Taky šlo o městskou kulturu, která se snažila vytvořit něco z ničeho. A groove doprovázel tanec podobně jako tomu bylo kdysi v New Orlenasu, kde taky bylo hodně rytmu a tance a kombinovala se tam řada stylů. Hip hop postupuje v podobném duchu, mohl by dokonce dojít ještě dál. I když se stal velkým obchodem, pořád je v něm hodně undergroundu. Není tu jen rytmus, producenti v hip hopu taky kombinují celou řadu různých prvků, pracují se samply a ve studiu všechno smíchají. My tohle můžeme dělat naživo. John může hrát klasicky a Chris a já můžeme hrát popově a jazzově a to vše spojit.
Medeski: Na hip hopu je nejlepší, že dává velký prostor imaginaci, ve struktuře nabízí velký prostor pro kreativitu. V tonalitě se odehrávají věci, které lidi nikdy dřív nedělali, a jeho rytmus je velmi osvěžující, protože malinko swinguje. V osmdesátých letech rytmy v popu prudily, nebyl v nich žádný prostor pro improvizaci. Hip hop otevřel celý nový svět plný rytmických variací, který nabízí podobné možnosti jako jazz. Jako improvizátor mohu hrát s rytmem i proti němu. Billy nehraje dokolečka totéž, rytmus mění, přesto je v něm ale cítit opakování, základní beat, nechává rytmu pohyb, variuje jej, ale groove je pořád cítit. Je to podobné jako v New Orelansu, kde rytmus drželi a přitom ho měnili.
Liší se nějak hraní v triu od toho, když doprovázíte další muzikanty?
Martin: Není v tom žádný rozdíl, protože pořád děláme hudbu. A čím jsem starší, tím mi to připadá podobnější, i 
když jste ovlivněn vším, co se okolo vás děje. Pořád se však snažíte zaměřit se na každý okamžik a hrát v něm tu nejlepší hudbu, která se hodí k celku. Vyjadřujete se, posloucháte se a navzájem na sebe reagujete.
Medeski: Když hrajeme s dalším muzikantem, stává se z nás čtyřčlenná skupina, což mění způsob, jakým hrajeme, ale když o tom budu mluvit, tak nepoznáte žádný rozdíl. Je to pocit, který se nedá vyjádřit slovy. Jak jsem říkal – máme společný jazyk a když se k nám někdo přidá, tak se změní, což je také zajímavé. Proto hrajeme s lidmi jako je DJ Logic nebo Marc Ribot.
Jak začala spolupráce s Johnem Scofieldem?
Medeski: John nám zavolal a žádal nás, abychom hráli na jeho desce. Teď s ním připravujeme další album, které vyjde na podzim. Bude to více společná práce. A Go Go bylo dobré, mělo v sobě určité vibrace, ale zůstávaly hodně pod kontrolou. Novinka je bláznivější. John umí ulítnout…
Wood: Děláme skutečně něco hodně jinýho a ujetýho. John vykročil k novým věcem, dokonce změnil zvuk, dokonce používá telecastera, na kterého ještě nikdy nehrál.
Medeski: Je to neuvěřitelný muzikant, skvěle cítí rytmus, s Billem jsou dobře zaháčkovaní.
Martin: S Johnem (Medeskim) taky, znají se, vědí, jak jeden druhému nahrát, přehazují si témata.
Medeski: Je to jak lusknutí prstem.
Martin: Když s námi hraje, je velmi přirozený. O ničem moc nemluvíme, jen hrajeme.
Také jste hráli se Sex Mob…
Medeski: Já jsem hrál na několika jejich deskách a Chris na té poslední World Party. Jsou to výborní muzikanti, ohromě zábavní, zejména naživo jsou skvělí. Trumpetista Steve Bernstein je fascinující osobnost. A taky náš kamarád.
Wood: Mně dokonce hráli na svatbě…
Je pro vás zábava a legrace při hraní důležitá?
Medeski: Vlastně ani nevím, asi ne, ale když je hraní zábavné, je to fajn.
Wood: Zábava neznamená, že se musíte neustále usmívat.
Medeski: Dobré jsou i těžké věci a nejlepší je, když je všechno vyvážené.
Jste stále v úzkém kontaktu se scénou newyorského downtownu?
Medeski: Měla na nás velký vliv, protože jsme na ní začínali a celých těch patnáct dvacet let zůstává jednou z nejzajímavějších scén tvůrčí hudby, i když dneska už je to trochu nostalgická záležitost.
Wood: Změnilo se to. Vypadá to, že už všichni odešli, ekonomická situace donutila umělecké komunity, aby se odstěhovaly do Brooklynu a Wavesbourgu, kde vznikly nové scény. Downtown však pořád existuje, Zorn je tam pořád.
Martin: A další jsou zváni, aby dělali v klubech na měsíc dramaturgy.
Medeski: Lidi jsou pořád v kontaktu, třeba Billy udělal nějaké desky pro Zornův label, ale je to už jiné. Na počátku devadesátých let se všichni znali, byli jsme sousedé, potkávali jsme se na ulici, jedli jsme spolu, zkoušeli spolu, chodili na koncerty do klubů, které byly taky v několika nejbližších ulicích, na kapely kamarádů. Celá komunita se účastnila všech akcí. Tomu už je konec.
Foto Ivan Prokop