Jean Derome: Musiques de chambres / 1992–2012; Joane Hétu: Famille; Nicolas Caloia: Les bonnes histoires

219_AM_sympa2009_v7„Jiná hudba z Québecu,“ tak zní motto kanadských Ambiances Magnétiques (zkráceně AM). Mapují „nezařaditelnou“ montrealskou scénu a k jejich stálicím náleží například Diane Labrosse, René Lussier, Robert M. Lepage, F. M. Coté, především ovšem dvě ústřední postavy: Jean Derome a Joane Hétu.
Jean Derome (1950) vyznává, že už existuje free hudba, kterou lze chápat jako tradiční, a právě jeho Musiques de chambres (žeň z let 1992 až 2012) dokládá, že jeho dosavadní „výstřelky“, pohybující se mezi hudebním ztvárněním Samuela Becketta nebo Alfreda Jarryho a vizí budoucí utopie, se překlopily do hudby komorní. Samozřejmě šest položek, které na albu nacházíme, je značně různorodých jak co do pojetí, tak co do obsazení. Hned Cinq etudes pour figures dávají příležitost Deromovu rozšířenému stálému souboru Les dangereus zhoms, aby ukázal, jak zvládá (s)rázně (ú)točivé, až utrhačné melodie, pohrávající si s úsečnostním verbováním a s produsávanou vyčkávavostí (možná spíše s omeškáváním). Vše je tu valivostně rozvezené a nadnesené. Deromově sopránce nejvíce odpovídá klavír Guillauma Dostalera a marimba Oliviera Marandy. A také bicí Pierra Tanguaye. Protikladně se čtyřdílných Les Cheminées ujímá Ensemble de flutes alizé. Jejich flétnování je prošpitovávaně těkavé i rozjásaně zaharašované, koumavě disparátní i vybalancovaně vytříbené. A opět proměna: Les Jumeaux prezentuje Derome s basovou flétnou a altsaxofonem pouze v duu s klarinetistkou Lori Freedman, a toto spřežení je jak rozvážně poodkrývavé, jednolité a bloudivé, tak rozveseleně, až žertéřsky rozdychtěné. Rozpustile rozkurážený dialog láká pýřivou koketností i neustále rozehrávanou honitebností. Ale to už Saint irascible et le papillon  v šesti zastaveních nabídne další duo, které vyprovokovává saxofonovou seanci (tenor Andrého Lerouxe) s rozkošatěným i zeštíhlovaným zaperkusněním (Phillipa Hornseye). Vše je tu motýlově vábivé, protajovaně zápletné, výtryskné (sax) i podkolíkované (perkuse), vydychtěně mámivé i dandyovsky provokativní. Po vytrylkovaném, dýchavičném i vytěkávaném basklarinetovém sólu Lori Freedman, zajíkavém i útočivém, album korunuje (Rouge), příležitost pro soubor Quasar, kvarteto mísivých saxů, překypujících, soupeřících, výskavých i proderně zarputilých, rozvolňujících dynamizovanou průbojnost přidávanými okvětními lístky melodie. Tato melodie rozkvétá postupně, jak ji přitvrzují jednotliví hráči. Ti si v předposlední části zalicitují o svá postavení, ale zasnoubí se i v mžikové rozvezenosti a vše vyvrcholí s novou nátřeskností v tancechtivosti až do posledního dusnutí. Jak vidno, není toho málo, co nám v tomto výběru Derome nabízí. Sám jej považuje za výjimku ve své hudební činnosti. A výjimečný skutečně je.
jeaneSkladatelku, vokalistku a saxofonistku Joane Hétu (1958), kterou jsme měli možnost svého času slyšet jako členku souboru Justine na Deltě při Alternativě Praha, charakterizoval Chris Cutler jako nositelku „šťastného sňatku mezi erotikou, zvukem, melodií a disonancí“. To vše se dostává ke slovu i na albu Famille, obsahujícím čtrnáct volných improvizací Hétu s dlouhou řádkou hudebníků (od Jeana Deroma přes Lori Freedman či Isaiaha Ceccarelliho po Michela F. Cotéa) z let 2009 až 2015. Je to sice pouze část nahrávek z koncertní série Mercredimusics, ale i tak bych potřeboval mnoho stran, kdybych měl tu veškerou smršť charakterizovat podle jednotlivých seskupení improvizátorů. Musí stačit telegrafické poznámky, odhalující posloupně alespoň základní přístupy. K těm patří nástražná smýčivost, vyšmodrchovávaná vratkost, probručování trombónu Scotta Thomsona s vokálním pohalekáváním, prokvilované i bouřnivé vyhecovávání, rozmatňované polobědování i pádná pospěšnost, proteskňované hroužení, podbíravé basování (Alexandre St-Onge) s podbíravým fukéřováním a doskonávaným poskučováním a vrkotáním, volavé vokály, které rozcupují téma nad rozparáděnými bicími (Ceccarelli) a rozzívenou hudbou, jež postupně exploduje, souběh pokřikování, brebentění a žalmování, tedy vokální skeč (dvanácti hlasů!), plná zmatené výhrůžnosti, která následně vybobtnává do toboganového spádu, ale pak zaběhne do podmanivé volavosti, vyšilující nad volánkovou hudbou, načež se jakoby mimochodem spád prošustruje do ztracenkovosti, aniž mizí uminutost, nicméně vše je vždy v novém záběhu. Závěr už střečkuje do jímavějšího probrouzdání, sroceného do zamíchávané kolotočovosti, a ta přes řehtačkovou vývrtkovost dorepetuje do prohmožděného dohoupání. Takhle můžeme vysledovat rozvíjení pomyslného děje, sevřeného do jednoho více než dvaapadesátiminutového celku, rozmyslně prokombinovaného a vzrušivého.
Kontrabasistu a perkusistu Nicolase Caloiu jsme už mohli zaznamenat s avantgardním Ratchet Orchestrem nebo s Ensemblem SuperMusique, ale také na desce 3 Lori Freedman, která naopak zase s různými klarinety účinkuje tady, na dvanáctipoložkové Les bonnes histoires. Což opětovně svědčí o provázanosti québecké scény, stejně jako účast Jeana Deroma s pikolou, basovou flétnou a tenor saxofonem. Celek mi vyznívá jako ustavičné ztráty a nálezy, přičemž vše je zahaleno do spíše ponuré atmosféry, infikované steskem, vše je tu vyvikláváno, prohejblováno, nedoříkáváno. Ty historky, vlastně zmanipulované poemy, vytržené z knihy Genevieve Letarte Tout bas tres fort, mi připadají jako kondenzované, ať se poněkud vrávoravě vynořují nad Caloiovou basou a zároveň třepetavými nebo šelestivými perkusemi, vybuzenými rytmickou skříňkou, nebo se rozpikolují se zatěkávanou štěbetavostí do nastraženosti, až vystrašenosti a podivnostního zakomírání. Přednatočené bicí se z metronomických dimenzí dostávají leckdy na úroveň rytmických palindromů a navigují simultánnost, ale i magnetizující fragmertárnost celku. Důležité však jsou při tomto provrzávaném klokotání hlasy autorky textů Genevieve Letarte a Gabriela Dharmoda, které jsou sice stroze rozehrávány, přesto však v jednolité rovině prostřídávají střídmost a žvavost v několikatónovém provariovávání, pošvitořování, rozšeptávání a šuškání se zajíkáním. Vokály jsou leckde promíseny s oznamovacími či rozvažujícími rozhovorovými útržky, někde jsou váhavé, ostýchavé, někdy je však sdělení téměř vydáveno. Každý další příspěvek nabízí nové rozpětí, hlasy jsou exaltované nad rumplujícím doprovodem, pak se kombinace vokálů s erupcí nástrojů zašifrovává nad provrzáváním a praskotem, téma je vyleptáváno a prohlučováno zároveň, hlasy se proskučněním hudby stěží prosoukávají, jsou to drobná mementa, je to hlasové mozaikování, drobné vpichy, doličné téma rozmontovávající. Tato zadrhávaná posunčina prosakuje prohutněnou pádností, vokály se propableskují do hořekování a vřísknění, neodříkavého ťupťání a poplaštnostního vyčiňování nad krouživostním rolováním kontrabasu, dokud se vše nezadrhne v províjené dovrdlouhávání.
Tři alba z bohaté nabídky AM, to jsou zcela nezvyklé projekty, každý jiný, každý zcela osobitý. Řekl jsem: ztráty a nálezy. Ale spíše jde opravdu o ty nálezy.

Ambiances Magnétiques 2014, 2016, 2016; 74:02, 52:05, 52:47

Přidat komentář