Jean Derome: Somebody Special (9 chansons de Steve Lacy)

Herman Melville, zakladatel taoismu Lao-cʼ, čínský písmák přelomu 8. a 9. století Bai Juyi aka Po Kiu-yi, přítel W. S. Burroughse a s ním spolutvůrce cut-up metody psaní Brion Gysin, geniální portrétista poloviny 18. století a okrajový poeta Thomas Gainsborough, německo-americká herečka a spoluzakladatelka Living Theatre Judith Malina. To jsou jména „textařů“ pro, v obří diskografii montrealského jazz/rock/musique actuelle experimentátora a hudebního pedagoga Jeana Deroma, bezesporu výjimečnou desku-poctu jeho klíčovému hudebnímu vzoru Steveovi Lacymu (19342004). Derome vybíral z více než pětiset jeho povětšinou nikdy nehraných a jen v notových zápisech uchovaných písní. Saxofonista a skladatel Steve Lacy byl nenápadným, ale veledůležitým člověkem, který od půle 50. let už jakožto ceněný hráč kapely Cecila Taylora všude propagoval „podivínský“ freejazz Thelonia Monka.

 

„Jsou jenom dva druhy jazzu: ofenzivní a defenzivní. A pokud jsou oba druhy dobře zahrané, kvůli své spontánnosti a individualitě se ocitají na pomezí mezi jedním a druhým. Stále jsou ale odděleny. Právě to posouvá hranice jazzu jako takového.“ Této Lacyho definizující poučky se Jean Derome drží a zde na devíti jeho písních zkoumá jejich hudebně-emoční rozsah i interpretační možnosti. Od čtvrttónové orientální notace starověké Číny přes modernistické jazzové variace, místy i operní a deklamační minimalistické pasáže, až po rockové frázování. A závěrečná Joy je slavnostní, překrásně klenutou, skoro vánoční písní s klavírem (Alexandre Grogg), barově šumlujícími bicími (Pierre Tanguay), klouzavým kontrabasem (Normand Guilbeault) a vznášlivě jemným Deromeho tenorsaxem, kolorujícím alt až soprán zpěvačky Karen Young. Nač zdlouhavý popis, postačí text písně Joy: „Řekla jsem Radosti: K čemu mi jsi, když na konci je smutek a Smrt? A Radost odvětila: To já držím Smrt zkrátka, objímám ji a žádám, aby tolik nespěchala.“

 

Ambiances Magnétique, 2019, 52:42

 

 

Přidat komentář