Každý žánr má své mistry první linie i ty, kteří kvalitu a často i jeho samotnou existenci jistí jakoby zezadu. Tím nemyslím outsidery, jakkoli často velmi kvalitní, spíše jakési ,slepovače‘, ty kteří udržují neustálý kontakt žánru s běžným životem a jako sidemani nebo třeba producenti jsou k ruce prvně zmíněným. Bluesový kytarista a zpěvák Bob Margolin, který bude nejzářivější z hlavních hvězd jedenáctého ročníku šumperského festivalu Blues Alive (16.–18. listopadu), si vyzkoušel tu i onu roli. Přesněji řečeno, ve své osobnosti slučuje obě zároveň.
Jedna věc je pro Margolina mimořádně podstatná. I když blues přece jen není tak rasově vyhraněné jako třeba hip hop nebo na druhé straně country, přece jen v něm prvek barvy kůže pořád ještě sehrává jistou roli a zejména v mnohých afroamerických muzikantech přetrvává jistá nedůvěra vůči bělochům, kteří si jejich hudbu přivlastnili a transformují ji (navíc ne vždy špatně). Pro Margolina tohle nikdy neplatilo. Prakticky po celý život hrál a natáčel s muzikanty tmavé barvy pleti, a to navíc se skutečnými špičkami oboru. Jeho hráčskému stylu i lidskému rozměru osobnosti uvěřili natolik, že jeho ,vybledlost‘ ztratila význam. To mu může závidět každý druhý.
Bostonský rodák (*1949) začal hrát na kytaru poměrně pozdě, v patnácti letech, pod vlivem Chucka Berryho. „Od něj jsem se odpíchl a sledoval jsem jeho stopu do minulosti. Chtěl jsem zjistit, kde se jeho muzika vzala a dospěl jsem k blues. Tehdy jsem poprvé uslyšel Muddyho Waterse a ten se mi stal osudem na celý život,“ vzpomíná.
Margolin se léta protloukal s bostonskými bluesovými a bluesrockovými seskupeními, až přišel srpen roku 1973, kdy se jako člen jedné z předkapel sešel na stejném pódiu se svým idolem. A protože Waters nebyl typ, který bez zájmu vysedává ve své sólistické šatně až do vlastního vystoupení, Margolinových kvalit si povšiml a přizval jej k záskoku za odcházejícího Sammyho Lawhorna: „Řekl mi: ,Pojď si se mnou zkusit zahrát old school chicago blues.‘ Co jsem měl na takovou výzvu říct? A tak se stalo, že zatímco se spousta mladých muzikantů učila hrát podle nahrávek svých vzorů, já dostal šanci sledovat, ,jak se to dělá‘ přímo na pódiu, jako Muddyho pravá ruka.“ A aby toho štěstí najednou nebylo málo, hned první album, na kterém se Margolin s Muddym Watersem podílel, The Woodstock Album z roku 1975, poslední Watersovo pro jeho dlouholetého vydavatele Chess Records, získalo cenu Grammy. Margolinovu první a zdaleka ne poslední.
„Jako Muddyho kapela jsme jezdili křížem krážem po světě a doprovázeli spoustu dalších bluesových i rockových 
muzikantů. Nejkrásnější ale byly právě koncerty, na kterých jsme hráli s Muddym. Tehdy měla kapela ten správný ,rodinný‘ sound,“ říká Margolin a z nahrávek pochopíme, jak to myslí. I když se tomuto gigantu chicagské scény ne vždy stoprocentně komerčně dařilo, po umělecké stránce byla jeho stále jasně svítící pochodeň blues, pohybujícího se přesně na hraně mezi předválečnou venkovskou bluesovou formou a její elektrickou transformací v padesátých letech naprosto nezpochybnitelná.
V roce 1976 byl Muddy Waters se svým bandem pozván jako host na poslední koncert veleslavné americké kapely The Band, jehož sestřih proslul jako mimořádně úspěšné dvojalbum a v neposlední řadě také coby koncertní film, režírovaný celoživotním hudebním, najmě bluesovým fanouškem Martinem Scorsesem. Jak to Margolinovi s Muddym hrálo si tedy naštěstí můžeme i dnes, s třicetiletým odstupem, prohlédnout na vlastní oči.
Po úspěšném Margolinově spolupůsobení s nekorunovaným králem chicagského blues ovšem zůstaly také nahrávky – a dodejme, že jedna lepší než druhá. Producentsky se na nich podílel další z Muddyho obdivovatelů a muzikantů, které černí pardálovépřijali mezi sebe, kytarista Johnny Winter. Úžasná řada čtyř alb, posledních ve Watersově životě, pro něj znamenala velký návrat a patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co během své dlouhé kariéry natočil. Jmenují se Hard Again, I’m Ready, King Bee a Muddy „Mississippi“ Waters Live. Vryjte si ty názvy do paměti. Nejen proto, že první tři pokořila tradiční americkou showbizovou baštu jménem Grammy.
V roce 1980 Muddy Waters kapelu rozpustil, přestal vystupovat a o tři roky později zemřel. Pohrobci sestavili band příznačného názvu The Legendary Blues Band – a Margolin u toho samozřejmě nesměl chybět. Únava z dlouhodobé aktivity na plný plyn nicméně sehrála svou roli v tom, že se v polovině osmdesátých let stáhl z prvoligové hudební scény a přestalo se o něm vědět. „V roce 1985 jsem se odstěhoval do Blacksburgu ve Virginii, překrásného města v horách. Hrál jsem blues po barech jen tak pro zábavu, nechtělo se mi už žít pod tlakem hudebního byznysu a vůbec jsem necítil potřebu točit alba. Zažíval jsem období totální svobody. Jen občas jsem nahrál nějaký živý koncert přímo z mixpultu a namnožil ho na kazety pro svoje kamarády,“ vzpomíná Margolin s dnešním odstupem.
Až v roce 1989, ve věku čtyřiceti let, avšak se zkušeností, vydavší za dvojnásobek, natočil Bob Margolin pro lokální washingtonský label Powerhouse oficiální sólový debut The Old School a vzápětí se vydal na desetitýdenní šňůru, během níž jako partner slavného harmonikáře z watersovské líhně Jamese Cottona projel celou Ameriku. O rok později následovala sólová dvojka neméně příznačného názvu Chicago Blues, při jejímž nahrávání se opět sešel se starou partou od Waterse, ale třeba i s další chicagskou kytarovou legendou Jimmym Rogersem.
Zkraje deváté dekády podepsal Margolin kontrakt s významným chicagským labelem Alligator, jehož se stal během pár let oporou. Tři zde vydaná alba Down In The Alley (1993), My Blues And My Guitar (1995), Up And In (1997), stejně jako následující Hold Me To It (1999) pro neméně prestižní label Blind Pig patří z oblasti bílého blues (ale už víme, jak to s tou Bobovou ,bělobou‘ ve skutečnosti je…) bez nadsázky k tomu nejlepšímu, co v devadesátých letech vzniklo.
Zatím posledním titulem Margolinovy diskografie je skutečná lahůdka: na své první album pro významné vydavatelství Telarc si kytarista přizval v roce 2003 někdejší Watersovy spoluhráče a další bluesové klasiky ,staré školy‘, pianistu Pinetopa Perkinse, harmonikáře Careyho Bella, bubeníka Willieho ,Big Eyes‘ Smithe či kytaristu Huberta Sumlina, a výsledek nahrávání dostal všeříkající název All-Star Blues Session. Recenze praví: „Album má tři vzájemně propojené části: studiové jamy, živé záznamy a domácí nahrávky. Všechny mají dva zásadní rysy – jistotu a klid. Tihle muzikanti nemusejí ani sami sebe, své kolegy nebo posluchače přesvědčovat o tom, že blues umějí hrát a že ho cítí. Oni sami ,jsou blues‘ a přirozenost jejich projevu nemá nic společného s muzikantskými příručkami… 
Každý, kdo alespoň z dálky sleduje vývoj jednoho každého z těchhle muzikantů ví, že se tohoto způsobu projevu skutečně dopracovali, dorostli do něj. Neboli: aby mohli dnes hrát ,pomalu‘, museli dlouhá léta předtím ,závodit‘… Většina alba se nese v plnokapelovém aranžmá, výjimkami – a největšími specialitami – jsou ony dvě zmíněné domácí nahrávky, vzniknuvší podle bookletu za půl hodiny v domě Boba Margolina v Severní Karolíně, ve kterém po koncertě přespával Hubert Sumlin. Pán domu uvedl do chodu domácí studio, vzácnému hostu půjčil jednu ze svých akustických kytar a vzniklo úhrnem třináct minut koncentrované bluesové krásy, jakou už z dnešních desek téměř neslýcháme.“
Pro českého bluesového fanouška má zejména poslední věta až symbolický obsah. Zmíněný Hubert Sumlin totiž očaroval publikum festivalu Blues Alive jako jeho hlavní hvězda vloni. Letos jeho místo zastane právě Bob Margolin. Občas se asi stane zázrak a věci se dějí tak, jak to má být…
Foto archiv