Jelena Popržan – Balkánské koření ve vídeňském tavícím kotlíku 

K nejaktivnějším hráčkám dnešního Rakouska patří violistka Jelena Popržan, původem ze Srbska. Na rozdíl od mnoha jejích krajanů ji z vlasti nevyhnala válka, do Rakouska odešla studovat, díky talentu si ji vybral její budoucí profesor. Sama přiznává, že ji ovlivnila Iva Bittová, a to jak svým temperamentem, tak i kombinací hry a zpěvu.

 

Jelena Popržan hraje s celou řadou příležitostných i stabilních sestav, podstatnou částí tvorby je pro ni hudba pro divadlo. Její styl není snadné vtěsnat do jedné věty, čerpá nejen z balkánských kořenů, ale též z hudby kabaretů i muzikálů a staví především na improvizaci i momentu překvapení. S kosovskou cellistkou Rinou Kaçinari založila duo Catch-Pop String-Strong, s nímž získala cenu Austrian World Music Award, sestavu Madame Baheux tvoří též samé ženy, jediná z hráček je rodilá Rakušanka, ostatní tři jsou ze zemí bývalé Jugoslávie a z Bulharska. Dalším čistě ženským projektem Jeleny Popržan je trio Sormeh se dvěma muzikantkami z Íránu. Všestrannost Jeleny Popržan zatím nejlépe vystihuje její první sólové album z počátku letošního roku. Kombinuje Vídeň se vzpomínkou na Srbsko, anglický folk i propracovanou verzi klíčového tématu evropské hudební historie, La Folia, po němž album pojmenovala.

Jakou hudbu jste poslouchala v dětství?

Vzpomínám si na velkou sbírku LP mých rodičů. Já a moje sestra jsme měly sbírku malou. Zahrnovala nahrávky pro děti a několik popových hvězd. Měla jsem také album mladého houslisty Stefana Milenkoviće, který byl zázračným dítětem, a právě kvůli němu jsem si řekla, že chci hrát na housle. V osmi letech jsem se snažila o přijetí na hudební školu, ale řekli mi, že mám málo talentu. O rok později se titíž zkoušející ptali mé matky, proč mě nepřivedla dříve. Před hudební školou mě bavilo jen hrát: zpívat a doprovázet se housle. Ve škole to ale viděli jinak, musela jsem tam absolvovat spoustu nudy. Později jsem housle vyměnila za violu. Stále jsem nebyla spokojena s tím, co mě učili, ale věřila jsem, že mě to dovede na nějaké smysluplné místo. To už jsem měla přátele, kteří hráli na kytaru rock. Jednou jsem to s nimi zkusila. Ale nefungovalo to. Netušila jsem, co je špatně, protože jsem dokázala zahrát docela složité věci z klasiky. Pokračovala jsem na akademii v Bělehradě, pak jsem pokračovala ve studiu v Rakousku. V dalších letech jsem se snažila najít tvůrčí svobodu, improvizovala jsem a komponovala. A tady mě máte, stále hledám, nacházím a nepotřebné odhazuji.

Jak moc vás ovlivnili umělci Jugoslávie, jako skupina Bijelo Dugme s Goranem Bregovićem, Haustor s Darko Rundekem či romský zpěvák Šaban Bajramović?

Hudba v bývalé Jugoslávii byla součástí státního průmyslu, což znamená, že stát držel dlouhodobé smlouvy s řadou umělců všech žánrů. To je z dnešního pohledu skoro neuvěřitelné. Tito umělci pak byli velmi produktivní, hudební scéna se překotně rozvíjela. Existovala široká škála symfonických orchestrů, jazzových bigbandů i rockových skupin. Tradiční hudba znovuožívala v nové interpretaci, přiblížila se městskému publiku i Západu. V 90. letech se pak takzvaná „nová komponovaná“ lidová hudba, tedy fúze tradice s popem, proměnila v netvora, který byl agresivní, všudypřítomný, a pod názvem „turbofolk“ šířil xenofobii a nacionalismus, toxické procesy, odpovědné za zánik Jugoslávie. Ten název vymyslel černohorský zpěvák a autor Rambo Amadeus, intelektuální mluvčí kritického a podvratného křídla pop-scény. Jeho označení bylo sarkastickým cejchem, který se naštěstí ujal. Netvor přežil, metamorfoval do obřího privátního byznysu, všichni ostatní byli ponecháni vlastnímu osudu. Turbofolk se stal zajímavým příznakem nemocné společnosti. Mě osobně ovlivnily všechny větve jugoslávské hudby, ať přímo či nepřímo, hrnuly se na mě z rádia u babičky i z jiných stanic. Jiný příklad: nikdy jsem nevlastnila kazetu slavné bělehradské rockové skupiny Partibrejkers, ale znám všechny jejich písně. Nostalgie z minulých dob stále hraje roli. Je součástí identity mnoha lidí, kteří se dodnes považují za Jugoslávce.

K nejaktivnějším hráčkám . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář