Jelle Van Giel Group: Songs For Everyone

jelle-van-giel-group-songs-for-everyoneSongs For Everyone je debutové album mladého belgického bubeníka, skladatele i aranžéra Jelleho Van Giela (1986) a jeho kohorty, sestávající ze dvou saxofonistů, trumpetisty, kytaristy, pianisty a kontrabasisty. Sám Van Giel se pokouší uplatnit ve všemožných konstelacích od jazzu přes world, afrobeat a pop až po kabaret, ale v případě přítomných osmi songů bych v názvu podtrhl výraz everyone. O to mu jde: zaujmout co nejširší obec posluchačů, přesněji těch posluchačů, kteří si nepotrpí na extravagance, vytvořit mainstreamovou muziku „pro každého“, tedy pro ty zájemce, kteří nechtějí být překvapováni ničím nečekaným. Jde o záležitost, navazující skladatelsky až nostalgicky a příliš neproměnlivostně na Ameriku 40. let a s mírumilovnou obnošeností i v aranžích (ani Madness z ní nevybočí; navzdory svému názvu působí spíše ustalovačsky). A tak se na několika místech ptáme: kde už jsem tohle slyšel? Když si však na tento swingující přístup posléze zvyknete, pozapomenete na předpoklad, že tradice, pokud se neoživí, zůstává zmrtvělá, a dokonce s podivem oceníte, že je vám vše servírováno s perfektující samozřejmostí, že přes čertovo kopýtko odvozenosti to septetu šlape. A co víc: když soubor (mimochodem místy znějící až velkokapelově) kompakt nahrával v belgickém Ace Studiu v Aartselaaru, alespoň tak se mi to jeví, sžíval se natolik, že si jeho členové (fádní) předlohy nejenom užívali s kratochvilnou nonšalancí, ale ve svých sólech přidali hudební nadhodnotu, která dovolila erudovaně zmnožit výsledný dojem a etablovat se nad obvyklou „laťkou“. Mám na mysli nejenom trumpetistu Carla Nardozzu, vegetujícího i nad známým plenérem, tenorsaxofonistu Stevena Delannoye a altsaxofonistu Erika Bogaertse (kteří sem tam překvapí saxomelanží), ale především pianistu Brama Weijterse, který se po latifundiích kompozic prohání se značnou brilancí a výmluvně posouvá chod dění, kytaristu Tima Finoulsta, jehož meditativní plouživost i solidní sesumírovávání má taneční hybnost, a basistu Janose Bruneela, který vás obestře s vtíravou záhalností, a tím se vymkne z očekávané ustálenosti. Nesmím zapomenout pochopitelně ani na Van Giela, jehož škála se pohybuje od metronomického odbíjení až po širočinou prolongovávání se značnou výdrží. Takže toto tovaryšské dílko, jak vidno, má své zápory, když před nás rozprostírá koberec do nezávazného snění, ale i své (řekl bych perspektivní) klady v potenciálu všech zúčastněných hudebníků. V tom je zřejmě ona pravda, kterou chce nastolit sedmý song (The Truth).

Hevhetia, 2015, 58:49

Přidat komentář